Hlavní navigace

Magie, pověry a rituály kolem porodu: některé se drží dodnes

Autor: on Wikipedia.org, podle licence: CC BY-SA 4.0
Taťána Kročková

Narození dítěte je považováno za nejnáročnější období v životě ženy. Už od starověku si jej ženy snažily ulehčit. Co všechno se tehdy vědělo o porodu a jak lékaři přistupovali k šestinedělí a kojení?

Doba čtení: 6 minut

Porody byly odjakživa spojovány s celou řadou rituálů, které zajišťovaly bezpečí matky i dítěte. Popisuje je například S. K. Neumann v knize Dějiny ženy i další autoři. Ačkoli bylo starověké lékařství na docela vyspělé úrovni, svou významnou roli hrála magie a pověry, které šly ruku v ruce s postupy lékařů. Cílem bylo ochránit ženu i její nenarozené dítě během těhotenství a zabránit potížím při příchodu nového člověka na svět.

Galerie: Historie porodnictví – málokteré dítě přežilo

Kde sehnat oko z baziliška?

Jako ochranu pro donošení zdravého plodu a bezproblémový porod v termínu nosily ženy u sebe celou řadu různých amuletů. Patřily sem třeba tyto specialitky: popel z posvátného ptáka ibise, baziliščí oko, první vlasy ustřižené dítěti, kaménky ze stromů nebo močové kaménky. Zajímavostí byl takzvaný orličí kámen, který se používal v magické praxi. Jeho prvotní schopností bylo zabránit potratu a dopomoci ke snadnému porodu. Zmiňuje se o něm spousta významných starověkých i středověkých lékařů i hermetiků. Rovněž se doporučovalo nemít na těle žádný uzel, ať už se to týkalo oblečení, nebo třeba uzlu ve vlasech. Poslední zmiňované má svou logiku a můžete to vyzkoušet i dnes, ovšem oko z baziliška se vám asi bude těžko shánět.

Raději sedmý než osmý měsíc

Potrat či předčasný porod hrozil kdykoliv. Už Hippokratés se domníval, že dítě narozené v osmém měsíci není schopné přežít, kdežto v sedmém ano. (Hranice, kdy lékaři dokáží zachránit předčasně narozené děti, se stále posouvá. V současnosti je péče zahajována u dětí s porodní hmotností většinou od 500 g, které se narodily alespoň ve 23. až 24. týdnu těhotenství.)

V Talmudu se píše, že kvůli dítěti narozenému v osmém měsíci nesmí být znesvěcena sobota, ale kvůli sedmiměsíčnímu ano, protože je zde šance na jeho přežití. Židé totiž o šabatu dodržují zákaz 39 činností, mezi něž patří také rozvazování a zavazování uzlů a přenášení věcí z jednoho prostoru do jiného. Znamená to tedy, že je povoleno přeříznout pupeční šňůru a odnést dítě z místa na místo. Je velice pravděpodobné, že v úvaze hrál roli i mystický význam čísel, ve zkratce sedmička byla známkou života a osmička smrti.

Proč žena trpí?

Aristoteles tvrdil: „U zvířat je tělo po většinu doby v dobrém stavu, kdežto většina žen v době těhotenství trpí. Je tím částečně vinen i způsob jejich života. Neboť při sedacím způsobu života hromadí se u nich příliš mnoho látky vyměšované: neboť u národů, kde ženy mnoho pracují, neobjevují se ani při těhotenství zvláštní známky, a u nich jako všude, kde ženy jsou zvyklé pracovati, rodí lehce. Námaha stravuje totiž vyměšované látky, při sedacím způsobu života však zůstává jich mnoho v těle z nedostatku činnosti, a poněvadž za těhotenství neděje se čištění, tak porodní bolesti jsou pak těžké.“

Člověk aby dle tohoto tvrzení usuzoval, že před naším letopočtem snad ženy namísto práce seděly v kanceláři u počítače nebo si u kafíčka lakovaly nehty…

TIP: Strach z porodu je naučený, tvrdí propagátorka přirozených porodů

Za protržení hráze může bába

Během porodu se opravdu může ledacos nepříjemného přihodit. Chirurgie ve starověku nebyla zrovna na vysoké úrovni a například takový císařský řez se prováděl často až na zemřelé ženě ve snaze zachránit její živé dítě. Nebylo ani neobvyklé vysekávat z těla živé ženy mrtvé dítě po částech…

To nejmenší byl nátrh hráze. Za ten prý mohla jedině porodní bába. Ve starověku se žádná epiziotomie preventivně neprováděla. A nebyl by k tomu ani důvod, k protržení hráze totiž nedocházelo nijak často. Pokud přece, považovalo se to za chybu porodní báby, která měla správným způsobem tlačit na příslušná tělesná místa, aby tak nedošlo k jejich maximálnímu napětí a následnému prasknutí.

Pečená šňůra proti neštovicím

Když má žena porod zdárně za sebou, je potřeba odřezat pupeční šňůru a rituálně pohřbít placentu. V mnoha kulturách se obojí provádělo formou předepsaného rituálu, který měl mít silný vliv na celý život narozeného dítěte. Například v Japonsku se oddělovala pupeční šňůra bambusovým nožem, přičemž rozhodující také bylo, zda byla rostlina samčí, nebo samičí. Mohl se též použít měděný nůž, šňůra se i překousávala a sedmkrát se na místo oddělení dítěte od matky rituálně dýchlo. V Číně se šňůra přestřihla nůžkami nebo přepálila pomocí svinutého papíru namočeného v konopném oleji. Horko z doutnajícího svitku mělo za úkol vdechnout život dítěti, které bylo po těžkém porodu mdlé. V některých kulturách se pečená šňůra v podobě prášku užívala proti neštovicím.

K vypuzení placenty se kromě kýchnutí či přivázání závaží na pupeční šňůru využívalo různých zaručených prostředků, patřily mezi ně například španělské mušky, prášek ze sušené placenty, koňská varlata, moč vlastního muže, oslí paznehty, jazyk chameleona, hlava kuřete nebo tajemná rostlina zvaná Silphium. Pravděpodobně se jednalo o miříkovitou rostlinu příbuznou s ločidlem čertovým lejnem. Pryskyřice z této rostliny prý byla vysoce ceněná pro své zázračné léčebné účinky.

Co s placentou?

Rituální pohřbívání placenty bylo známo už od starověku. Například v Číně se na ni napsala jména obou rodičů, pokud dítě zemřelo, bylo pochováno spolu s ní. Další možností bylo rozdělení plodového koláče na dvanáct částí a pohřbení spolu s rýží, penězi a dalšími symboly, které představovaly hojnost, bohatství a podobně. Placenta se také často zakopávala pod práh, kde chránila rodinu proti zlým duchům. Na Islandu se nesměla spálit, ale rituálně pohřbít, aby člověk získal svůj stín v podobě zvířete, které mělo odpovídající vlastnosti, což bylo nesmírně důležité. Každý člověk tak měl díky placentě svého zvířecího dvojníka.

Dnešní ženy se po vzoru svých předků nerozpakují odnést si placentu z porodnice po porodu domů a klidně si z ní připravit výživný koktejl nebo poprosit manžela, aby ji zakopal na zahradě.

TÉMA: Porodníci placentu vydají. Ale kroutí u toho hlavou

Nečistota po porodu

Žena v šestinedělí byla pochopitelně v mnoha kulturách stejně jako během menstruace považována za nečistou a bylo třeba ji nějakým způsobem izolovat od okolní společnosti. Nedělky pobývaly ve speciálně zařízených domech, a to obvykle po čtyřicet až padesát dní. Během této doby se nesměly stýkat s muži, dotýkat se posvátných předmětů ani chodit do chrámu.

Jak vybrat kojnou

Mít svou kojnou bylo běžným standardem i ve starověku. Jejich výběr byl vždy přísný, starověcí lékaři doporučovali ženu, která již měla za sebou dva či tři porody, byla však stále v produktivním věku, tedy přibližně pětadvacet až čtyřicet let. Rovněž bylo žádoucí, aby kojná krmila dítě stejného pohlaví, jako bylo to, které naposledy porodila. Řecký lékař Soranus však tento názor zavrhoval.

Dítě se rituálně přikládalo k prsu až desátého dne, neboť mlezivo tvořící se předtím bylo považováno za nečisté. Mezitím dítě pilo mléko od jiné ženy. Své kojné měli i Aztékové a povoloval je i Korán. Zajímavostí je, že například v Číně byly zaznamenány případy, kdy se mateřské mléko nabízelo také bezzubým starým lidem.