Historie porodnictví: Málokteré dítě přežilo

Dnešní žena si těžko dokáže představit, že rodí své dítě za asistence medika ve špinavé zástěře zastříkané cizí krví, se špinavýma rukama, kterýma ještě před chvílí pitval nebožtíka. Přitom to není tak dávno.

Ani kdyby tehdejší žena rodila doma za asistence porodní báby, neměla by jistotu, že její dítě přežije. Může se také stát, že ji schvátí horečka omladnic a nedožije se ani prvního úsměvu svého dítěte. Sotva si manžel zvykl na jednu ženu, už aby si hledal jinou. Taková byla doba ještě před sto padesáti lety.

Zatímco ve druhé polovině 19. století hysterické rodičky volaly po tom, aby někdo konečně učinil přítrž jejich utrpení při porodu a utlumil jejich bolest jakýmkoli způsobem, dnes některé ženy naopak preferují přirozený porod bez analgetik. Znovu se dostávají do popředí „porodní báby“ a přebírají otěže. Porodní bábou se kdysi mohla stát vdaná nebo ovdovělá žena přiměřeného věku, která měla vlastní odrostlé děti. Žádoucí bylo mít jemné ruce k citlivému ohledání rodičky, nikoli drsné a znecitlivěné hrubou prací. Báby se volaly na základě dobré pověsti k porodům často jen za stravu.

Porodní bába, nebo lékař?

Od druhé poloviny 19. století bylo v Americe podle zákona umožněno přivádět děti na svět pouze vyškoleným zdravotníkům a klesalo procento porodů vedených jen porodní bábou. Zákon z roku 1869 zakazoval lékařskou praxi každému, kdo neabsolvoval univerzitu a neměl k tomu povolení. K porodům se kdysi volal kdekdo, porodní bába v tom lepším případě, často i bradýř, ranhojič nebo lazebník, ale přednostně se jednalo o ryze ženskou záležitost. Pokud nebyl k dispozici lékař, při komplikacích dokázal zaskočit i kdejaký mastičkář. Bohužel v dobách dávno minulých jen málokterá žena skutečně mohla nebo měla odvahu a vůli vystudovat medicínu. I když v italském Salernu existovala již v 10. až 13. století lékařská škola, kde byly ke studiu přijímány také ženy.

Jednou z nich byla i proslulá Trotula ze Salerna, která kolem roku 1059 sepsala práci s názvem O ženském utrpení před porodem, při porodu a po porodu, ve které například popisuje trhlinu hráze, propaguje používání opiátů pro utlumení porodních bolestí nebo vyslovuje názor, že příčina neplodnosti může být také na straně muže. To celkem spolehlivě vyvrací možné teorie o tom, že Trotula nebyla žena, ale muž. Který muž té doby by se tolik zabýval ženskou otázkou a přiznal, že za problémy s početím mohou i poruchy mužské plodnosti? Období renesance ale bylo otevřené naprosto všemu, například už koncem 13. století se všude po Itálii prováděly pitvy, které byly také přínosné pro poznání anatomie ženského těla v reprodukčním věku.

Galerie: Moderní patologie slouží jen živým pacientům

V Egyptě ženy rodily vkleče

Porodnictví jako vědecký obor můžeme datovat přibližně o 2500 let zpátky. Pomoc porodní báby má svoje kořeny dokonce už ve starověku. Například v Egyptě ženy rodily vkleče na stolicích za doprovodu pomocnic, které měly na starosti i různé magické rituály vyvolávající ochranná božstva. Známé jsou indické spisy Sušruta z 6. století před naším letopočtem, které popisují různé komplikace při porodu a také úmrtí novorozenců. Kulty mateřství a plodnosti byly praktikovány od pravěku, jejich cílem bylo především ochránit ženu a dítě. Ženy a jejich děti totiž umíraly při porodu často, už z doby pravěku byly nacházeny společné hroby matek a jejich novorozeňat.

Odjakživa platilo, že pokud se objevilo riziko úmrtí, vždy býval upřednostňován život matky před životem dítěte a život dítěte mužského pohlaví před životem dítěte pohlaví ženského. Co se týká předčasně narozených dětí, známé je tvrzení o tom, že dítě v osmém měsíci nepřežije, kdežto v sedmém měsíci nějakou šanci má. Málokdo však ví, že tuto větu poprvé vyslovil antický filozof a dramatik Epicharmos, který žil už v době přibližně pět set let před naším letopočtem.

Mohly za to špinavé ruce

Jednou z příčin častých úmrtí žen v době šestinedělí byla horečka omladnic, která byla způsobena nedostatečnou hygienou. Postupně docházelo k vytvoření bolestivých abscesů a stav často končil zánětem pobřišnice a otravou krve. Maďarský lékař Ignác Semmelweis v 19. století zaznamenal, že na jednom oddělení Vídeňské nemocnice umírají ženy po porodu jako na běžícím páse. A zjistil také proč. Všiml si totiž, že rodičkám asistovali medikové, kteří k nim přistupovali ve špinavých pláštích rovnou z pitevny a ani si předtím neumyli ruce. Nařídil jim tedy mýt si ruce v roztoku chlorového vápna a situace se výrazně zlepšila.

O svém zjištění také napsal knihu, se kterou však příliš nepochodil. Jeho rady byly zcela ignorovány. Po vyostřeném sporu s ředitelem nemocnice poté, co ignoranty označil za vrahy, byl propuštěn a vrátil se do Budapešti, kde nějakou dobu působil. Od roku 1861 ale začal trpět depresemi. O čtyři roky později zemřel v sanatoriu a jeho teorie došly uznání až po jeho smrti. Zasloužili se o to další vědci, například Louis Pasteur a jeho mikroskopické objevy původců infekce.

V bolestech syny rodit budeš

Kromě pokroku v oblasti hygieny se od 19. století začala řešit pomoc ženám, které špatně snášely bolest při porodu. Je sice pravda, že je v Bibli psáno „v bolestech syny rodit budeš“, ale mnohé nastávající matky si přály úlevu.

K dispozici byl pouze éter, chloroform a opiáty. Sama královna Viktorie porodila prince Leopolda za pomoci chloroformu, který jí v roce 1853 aplikoval první britský specialista v anestezii John Snow.

V roce 1933 publikoval Angličan Dick Read svou teorii o tom, co vlastně stojí za porodními bolestmi a jak jim lze předcházet. Vše spočívá v úzkosti, která způsobuje napětí vyvolávající bolest. Je třeba tedy primárně předcházet úzkosti, a to například psychoprofylaxí. Jmen, která se zasadila o propagaci bezbolestného a přirozeného porodu, je pochopitelně více, například francouzský porodník Michel Odent, který publikoval spoustu knih.

TIP: Strach z porodu je naučený

Císařský řez už ve 14. století?

Někdy ale není zbytí a je třeba provést císařský řez ve snaze zachránit ženu i dítě. Do 19. století bylo provedení císařského řezu vysoce rizikové a žena neměla nejmenší naději na přežití. S pokrokem týkajícím se především anestezie a hygieny bylo již možné očekávat první úspěchy. Historikové se dohadují, zda je skutečně pravda, že byl císařský řez proveden už ve 14. století, a sice druhé manželce Jana Lucemburského Beatrix Bourbonské. Tímto zcela výjimečným způsobem se měl narodit Václav I. Lucemburský, nevlastní bratr císaře Karla IV.

V našich zemích se zkrátka na porody dbalo. Zasloužili se o to už Marie Terezie a její syn Josef II., kteří v 18. století podporovali překlady učebnic pro porodní báby do češtiny a cesty rakouských porodníků do ciziny. Sama panovnice porodila šestnáct dětí, ale jen deset z nich se dožilo dospělosti.

3 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 26. 9. 2017 13:16