Hlavní navigace

Rakovina se při porodu může výjimečně přenést z matky na dítě

14. 1. 2021

Sdílet

 Autor: Depositphotos.com
Měli bychom rakovinu u člověka pokládat za (potenciálně) přenosnou chorobu? Asi ne – a to nejen kvůli tomu, že v době pandemie netřeba ještě více strašit a vyvolávat další paniku. Případy popsané v článku se zakládají na vědeckých zjištěních, jsou ovšem velmi vzácné.

Japonští vědci podle studie publikované v New England Journal of Medicine zjistili, že u dvou chlapců ve věku 23 měsíců a 6 let se vyvinuly nádory plic, které byly geneticky totožné s rakovinou děložního čípku jejich matek. Nejspíš jde o důsledek vdechování těchto buněk během porodu – a na vině je přitom přenos nádorových buněk, ne samotného viru HPV (human papilloma virus, který je nejčastější příčinou rakoviny děložního čípku).

Přenos rakoviny z matky na dítě

Přenos rakoviny z matky na dítě podle této studie nastává asi v jednom případu z půl milionu (míněno z půl milionu žen trpících rakovinou během těhotenství). Až dosud byly však pouze případy, kdy se takto přenesly melanomy (kožní nádory), lymfomy nebo leukémie, a to nejspíš prostě látkovou výměnou přes placentu.

V nově zjištěných případech měla být rakovina „vdechnuta“. Netypické je i to, že důsledkem je pak jiný typ rakoviny než ten původní (shrnutí výzkumu přináší HealthDay/MedicalXPress).

Zjištění nebylo bez významu, protože na základě znalostí o původu nádoru lékaři upravili terapii a oba chlapci jsou dosud naživu. V případě diagnostikované rakoviny děložního čípku studie navrhuje porod císařským řezem, nicméně na to oponenti namítají, že podobná doporučení vyžadují mít větší soubory dat. Nejlepší ochranou je samozřejmě rakovinu vůbec nemít, tedy ochrana matky, což je v případě rakoviny děložního čípku samostatné a intenzivně probírané téma (vakcinace atd.). Jsou ale i jiné rakoviny (viz výše) i jiné možnosti infekce.

Může být rakovina nakažlivá?

V minulosti bychom u výše zmíněných případů prostě nedokázali diagnostikovat, co se přesně stalo a co je toho příčinou – že jde o rakovinu „nakaženou“. Tady je ale vhodné si věc dát do širších souvislostí a předejít i případným terminologickým zmatkům.

Takže – může být rakovina nakažlivá? V určitém ohledu ano, protože třeba právě rakovinu děložního čípku spouští (často) příslušný virus. Bakterie Helicobacter v našich žaludcích bývá odpovědná nejen za vředy, ale dokáže způsobit i zhoubné bujení. Viry napadající játra mohou finálně vyvolat rakovinu, jde vlastně o snahu organismu vypořádat se s následky útoku viru. Rakovina bývá často finální příčinou smrti u HIV/AIDS. A tak podobně.

Nicméně v těchto případech je přenosný příslušný patogen, rakovinu už má pak každý „tu svoji“. Jde o pozměněné buňky vlastního organismu – taková by mohla být i přímo definice nádoru.

Což je ale zase trochu matoucí, protože v příkladech výše by pak striktně vzato nešlo o rakovinu (dítě má nádor nikoliv ze svých buněk, ale z buněk matky), ale spíše o přenos jakéhosi parazita. Nicméně i v těchto případech se běžně mluví o rakovině. Stačí od lidské medicíny přejít do biologie jiných druhů: například tasmánské ďábly medvědovité přenosná „rakovina“ možná přímo vyhubí. Stejně tak se jeden takový „nádor“ šíří mezi psy (šourku, to jak se psi různě očuchávají, olizují atd.), kde ale obvykle není smrtelný. V nedávné době se objevily i studie dokumentující nakažlivou rakovinu mezi mořskými mlži, kde infekce nevyžaduje ani přímý fyzický kontakt.

Vlastní vs. cizí buňky

Rakovinné buňky coby výsledek zmutované DNA samotného organismu imunitní systém nevnímá (cca) jako cizorodé. Tasmánští ďáblové jsou mezi sebou blízce příbuzní, i tím se vysvětluje, proč je přenosná „rakovina“ může takhle decimovat.

Podobně v případě člověka by tedy o (eventuální) infekčnosti nádoru mohla rozhodovat právě genetická podobnost. Věru zvláštní scénáře se nabízejí při pokusech tohle domyslet. („Pepíčku, za babičkou radši nechoď. Jo, sousedův Franta má rakovinu taky, ale za ním můžeš.“)

Dokonce by se dalo spekulovat, že výskyt určitého typu nádoru v určitých rodinách třeba vedle genetiky a sdíleného životního stylu může ovlivňovat i právě infekce (jistě zde jsou i zřejmé a pádné protiargumenty).

Jde o výjimečné případy, naštěstí

Abychom to nějak shrnuli, naštěstí nic nenasvědčuje tomu, že u člověka by přenosnost rakoviny hrála větší roli; a to už vůbec ne jinak než během těhotenství, kdy je kontakt obou organismů extrémně intenzivní.

Možná úspěšnost terapie ve výše uvedených případech obou chlapců může ukazovat i to, že imunitní systém na tyto „cizí“ buňky přesto dokázal reagovat už sám o sobě (což připouští i původní studie). To samozřejmě neznamená, že by se ty ojedinělé případy měly ignorovat a jistě má smysl zkoumat, jak jim předejít nebo jak optimalizovat léčbu.

Další pokrok v sekvenování DNA sotva zpochybní zjištění, že prakticky veškeré případy lidské rakoviny (= to, co takto diagnostikujeme) vytvářejí buňky samotného organismu. Je to ale celkem štěstí. Stačí si třeba uvědomit, jak velkým problémem je rezistence bakterií na antibiotika. Rakovinné buňky při léčbě podrobujeme ozařování, chemoterapii, chirurgii… a každý tento krok neustále zvyšuje odolnost těch, které přežijí. Často pak pacienta zabijí opravdoví supermani, na které už žádná ze známých metod nezabírá.

Rakovina je ovšem slepá ulička a zemře spolu člověkem. Nejspíš můžeme být skutečně rádi, že takto vyšlechtění zabijáci nemají schopnost přeskočit na někoho dalšího.

Autor článku

Vystudoval obor Výživa a stravování na Fakultě potravinářských a
biochemických technologií VŠCHT Praha. Pro server Vitalia.cz sleduje
novinky z akademického světa v oblasti výživy a zdraví, vědecká témata mapuje také coby redaktor webu Sciencemag.cz.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).