Básník Jiří Wolker (1900–1924) pocházel z Prostějova, kde se narodil i zemřel. Jeho otec byl pokladníkem vídeňské banky Wiener Bankverein a později se vypracoval až na ředitele. Mladý Wolker tedy nebyl z tak nuzných poměrů, jak by se z jeho poezie mohlo zdát.
Jiří se jevil jako velice nadaný žák, vystudoval místní gymnázium a poté na přání otce práva v Praze. Po matce však získal sklony k umělecké tvorbě, hrál na housle a na klavír, psal básně. V Praze se zajímal hlavně o literaturu a navštěvoval literární a filozofické přednášky Františka Xavera Šaldy. Už jako mladík v době první světové války absolvoval skautský výcvik v Orlovských lesích u Lipnice a líbila se mu myšlenka čestného boje za spravedlnost. Netrvalo dlouho a vystoupil z římskokatolické církve, aby se mohl přiklonit k tehdejší komunistické straně.
Jeho životní náplní se stalo psaní básní a textů, novinových článků, divadelních či literárních kritik, dramat a také překládání různých textů do češtiny. Přátelil se s mnoha umělci tehdejší doby, společně navštěvovali hospůdky a popíjeli absinth.
Jiří Wolker rovněž miloval přírodu a turistiku, kromě psaní měl umělecké nadání pro hudbu a výtvarnou činnost. Básně psal ostatně už od dětství a vycházely mu v časopisech. Za svého krátkého života vydal dvě velice úspěšné sbírky Host do domu a Těžká hodina. Kromě toho sepsal i soubor divadelních her, od mládí psal kreativní moderní pohádky. Zachovala se i jeho otevřeně erotická tvorba.
Ženy Jiřího Wolkera
Rád trávil se svou rodinou čas na Svatém Kopečku u Olomouce, kde měli vilu, chodil po lesích, cvičil v Sokole, a dokonce i šermoval. Mnohem více než fyzicky ale vynikal v intelektu, po fyzické stránce ho předčil jeho bratr Karel. Mezi oběma bratry však spíše panovala rivalita. Bohužel také jeho bratr zemřel nakonec na tuberkulózu, osm let po Jiřím.
Za života si ale básník uměl užívat naplno. Možná tak trochu tušil, že tu nebude dlouho. K ženám měl velmi kladný vztah, ale pečlivě si vybíral a důležitá pro něj nebyla jen krása a přitažlivost, ale především to, co měla dotyčná slečna v hlavě.
Líbily se mu svérázné a temperamentní dívky, prostě osobnosti, nestál o submisivní zasněné dívenky čekající na svého rytíře a pána, kterého budou nadevše zbožňovat a ve všem poslouchat. Sotva jsem vstoupil do předpokoje, spatřil jsem Štěpánku Smékalovou ze Svatého Kopečka. Vím, proč ubohá přijela za mnou. Ale nemiluji ji. Mám rád temperamentní, divoké děvče, a ne sladkobolnou, dlouhobrvou, stále se chvějící a poslušně milující,
napsal si coby patnáctiletý.
Dívkám se líbil, byl přitažlivý. Navíc byl vychovaný, gentleman a z dobré rodiny. Se svými rodiči měl krásný vztah a jejich manželství mohlo být pro něj vzorem.
Nejprve chodil s gymnaziální studentkou Marií Horákovou, což byl docela divoký vztah plný vášně a žárlivosti. Údajně si pořád nadávali, scházeli se a rozcházeli. Dívka to byla poněkud excentrická a svérázná, což však Jiřího fascinovalo. Dozvídal se ale ze všech stran, že ho jeho Mářa podvádí. Když se rozešli, dopisoval si s několika dalšími dívkami, jednou z jeho milenek byla o šest let starší Miluška Nedělníková, která mu napsala tento dopis:
Jiří, kdybych Ti měla povídat, jak mi bylo po středě – nedovedla bych. Ale zdálo se mi, že jsem ještě nikdy nebyla tak šťastná. Nevím, čím to, ale jediná protivná myšlenka se neozvala – můj nejsladší Jiří, jak nádhernou krásu jsi mi to dal!
Bohužel jejich vztah nedopadl dobře, Milušce rodiče našli vhodnějšího snoubence. Jiří se tak na Svatém Kopečku seznámil s dalšími dívkami, s nimiž udržoval korespondenci až do roku 1923. Zamiloval se i do o tři roky starší Máši Vyhlídalové z Prostějova, která se také nakonec rozhodla vdát za jiného.
Galerie: Příběh básníka Jiřího Wolkera
Neúspěšná léčba tuberkulózy
To už měl Jiří ale úplně jiné starosti, zrazovalo ho jeho zdraví. V roce 1922 si básník stěžoval svému příteli Josefu Koptovi, že se mu nedaří psát. Já teď kumšt likviduji a oddávám se vědě právní. Je to práce pro mě titánská, ale utěšuji se tím, že kdybych dělal dnes kumšt, tak bych nedovedl nic, poněvadž jsem vysušený, vyvařený a pitomý jako křížala.
Zřejmě tehdy mu už nebylo dobře a jeho tělo pozvolna ničila vážná nemoc. Tuberkulóza se před vynálezem antibiotik nedala léčit.
Protože se dochovala korespondence s jeho rodiči, víme, co prožíval, když se loučil se životem v sanatoriu. Bylo mu teprve 23 let, když onemocněl tuberkulózou, zřejmě v létě 1922 během dovolené s kamarády u Jadranu. Nemoc nabrala rychlý spád. Patřila tehdy mezi běžné nemoci, někdy se smrtelnými následky, ačkoliv spousta lidí s touto diagnózou dokázala přežít celé roky. Jiří Wolker se však nedožil ani čtyřiadvacátých narozenin. Diagnóza totiž přišla pozdě. Když na jaře roku 1923 prodělal chřipku, náhodou se zjistilo, že má pokročilou tuberkulózu průdušnice.
Léčil se ve Vysokých Tatrách, Tatranské Poliance, a dokonce i v Chorvatsku na ostrově Krk. Bohužel však bezúspěšně. Stav mladíka se prudce zhoršil v zimě, a protože rodina pochopila, že jejich syn umírá, nechala jej jeho matka na konci roku 1923 převézt vlakem z Tater do Prostějova. Cesta trvala dvanáct hodin a nijak těžce nemocnému neprospěla, když ležel v mrákotách na lehátku v nákladním vagónu. Doma už se neprobral. Zemřel 3. ledna 1924. Už na přelomu listopadu a prosince 2023 si napsal vlastní epitaf.
Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž milovat svět
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh´srdce k boji vytasit,
zemřel mlád – dvacet čtyři let.
Zdroje:
Seifert. J. Všecky krásy světa. Praha, Československý spisovatel 1982
ČLÁNKY DO MAILU