Émile Coué: muž, který věřil, že uzdravit se můžeme sami

Émile Coué jako král autosugesce

Émile Coué de la Châtaigneraie (1857–1926) byl francouzský psycholog a farmaceut, který se zabýval možností ovlivnit psychicky své uzdravení a díky sugestivnímu působení si přivodit a udržet duševní i fyzické zdraví. Bezesporu to byl velmi inteligentní a nadaný pán, nejprve toužil po tom věnovat se analytické chemii, později odpromoval jako lékárník. A tak to vlastně všechno začalo…

Coué si totiž všímal toho, jak působí na člověka různé léky a chemické látky, a zároveň i toho, jak působí placebo. Uvědomil si, že když člověka správným způsobem uklidní a motivuje, není až tak rozhodující to, co tento pacient na svou nemoc užívá. Celá tato psychologická problematika ho zaujala natolik, že se rozhodl v letech 1886 a 1887 studovat u Ambroise-Augusta Liébeaulta a Hippolyta Bernheima hypnózu.

Následně si v roce 1910 v Nancy otevřel vlastní kliniku, která patřila k těm nejúspěšnějším. Společně s manželkou o pár let později založil psychologickou asociaci The Lorraine Society of Applied Psychology av roce 1920 vydal svou knihu K vítězství nad sebou pomocí autosugesce, v níž shrnuje své poznatky (u nás vyšla v roce 1923 v překladu Karla Lišky pod nakladatelstvím Sfinx).

• 
• 
• 

Dalších 7 fotografií

V životě jsem nikoho nevyléčil…

I když se Émile Coué svou sugestivní léčebnou metodou poměrně dost proslavil a ovlivnil řadu tehdejších vlivných osobností, on sám skromně tvrdil, že „…v životě nikoho nevyléčil, jen lidem ukazuje, jak se mohou vyléčit sami…“

A v čem že přesně spočívá Couého léčebná metoda? Jde o autosugesci, vědomou změnu myšlení, rutinní opakování mantry, která se tak stane rituálem vašeho života. Tato mantra zní asi nějak takto: „Každým dnem se cítím lépe a lépe…“, ale můžete si vymyslet díky své představivosti také mnohé jiné mantry. A hlavně – musíte jim věřit!

Sám Coué zpočátku používal k léčbě svých pacientů hypnózu. Když ale zjistil, že se mohou uzdravit sami, zcela se distancoval od vlastního působení a vynakládal svoji energii už jen na to, aby je naučil, jak se mohou vyléčit bez jeho pomoci. Byl to vlastně takový jeho celoživotní výzkum, který prováděl s velkým nadšením – a úspěšně.

„Necítím se dobře“ znamená, že je tomu skutečně tak (i kdyby nebylo…)

Émile Coué velmi sází na psychiku. Pokud je člověk sám přesvědčen o tom, že onemocní, má strach z nemoci nebo si stále dokola opakuje, že se necítí dobře, což je velmi subjektivní tvrzení, jehož pravdivost se v podstatě nedá prokázat, nebo že jeho operace nedopadne dobře, sám si podle něj také zadělává na své problémy. Negativní myšlení a negativní emoce, které člověk prožívá, mu velmi škodí a podrývají jeho odolnost a pevné zdraví. Naopak pozitivní formulace a opakování toho, že se vyléčí, že mu nic není a že je zdravý a v plné síle, přinášejí své pozitivní výsledky. Coué lidem takto pomáhal s léčbou mnoha nemocí, ať už šlo o duševní, či fyzické choroby. Z jeho deníkových záznamů se lze dozvědět více podrobností.

Při léčbě byla opravdu důležitá víra v uzdravení, ať už za použití jakékoliv léčebné metody. Psycholog také zdůrazňoval, že pokud pacient věří v účinnost svého léku, který dostane, tak se uzdraví. Pokud ale konkrétní lék zpochybňuje a nevěří mu nebo z něj má obavu, pak skutečně k uzdravení jen tak nedojde, anebo se doba uzdravování značně prodlouží. Mimochodem, dnes o stejném efektu mluví například známý psychiatr Cyril Höschl, více v článku Placebo a nocebo: psychická síla léků je ohromná.

Kritika Couého metody – vědecké důkazy chybí

Couého metoda se ve vědeckých kruzích nesetkala zrovna s velkým pochopením. U mnoha pacientů i lékařů jeho autosugestivní technika vzbuzovala spíše obavu, nedůvěru a pochybnosti. Můžete si pomyslet, jak studovaný člověk může tvrdit, že je jedno, jaké léky lidé užívají a že se mohou uzdravit i sami jen tím, že budou chtít? Jako by snad napříč věky nikdy dříve nechtěli! A chyběl zkrátka nějaký vědecký důkaz…

Empirické a přesvědčivé důkazy o tom, že by za skutečné uzdravení člověka byla zodpovědná pouze jeho pozitivní mysl a opakování věty, že se uzdraví a každým dnem je mu lépe a lépe, chyběly. Navíc i zde se může všechno vymknout kontrole, jak už tomu tak ostatně bývá. Coué si určitě nepřál, aby vážně nemocný pacient náhle v amoku odložil svou operaci, přestal brát léky, které ho udržují při životě, a upnul se pouze na onu magickou formuli, kterou by si dnes a denně opakoval až do konce svých dnů (což by třeba i možná netrvalo zase tak dlouho…)

Co všechno mohu změnit…

Pokud rostou pochybnosti i ve vás, přečtěte si třeba knihu Steffena Kirchnera s názvem Motivační lži. Proč jen pozitivní myšlení nefunguje? (Jota, 2016), který se přesně touto tematikou zabývá. Motivační a sugestivní snahy vydrží jen krátkou dobu a nejsou pro každého. Autor totiž vychází z myšlenky, že je potřeba, aby člověk především znal své možnosti a dispozice a dokázal racionálně posoudit, co on sám zvládne a co ne. Na co má, na co nemá, co je a co není v jeho silách.

Odpovídá tomu také citát teologa Friedricha Christopha Oetingera, který žil v 18. století: „Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu; dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu; a dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“

Zmocnit se pacientova podvědomí

Etikoterapeut MUDr. Ctibor Bezděk (1872–1956) ve své knize Etikoterapie píše, že Couého názory dávají smysl a sám potvrzuje, jak je důležité povzbudit a namotivovat úzkostného pacienta a jak obrovskou roli v nemoci a uzdravení hraje psychika. Vysvětluje Couého rozpor mezi vůlí a obrazností, která prý nad vůlí vždy vítězí. Podle Couého se každá naše myšlenka snaží být uskutečněna. Jde ale o to, zda je pozitivní, anebo negativní. Myšlenky produkuje naše obraznost a jsou mnohem silnější než naše vůle. Pokud je myšlenka v souladu s vůlí, je všechno v pořádku. Pokud však ne, nastává problém, jakýsi rozpor – ale vítězí obraznost.

Díky obraznosti si pak může nemocný představovat své vnitřní orgány, zastavovat v představách růst nádoru a podobně. Je vždy důležité (a zcela přirozené) si představovat všechno to, co si přejeme, tedy i naše uzdravení, a to, že se nám daří dobře.

„Couého metoda je širší pokus zmocnit se pacientova podvědomí, a to jinou cestou, než to učinil S. Freud. Není bez zajímavosti, že to byl chirurg Schleich, jenž došel k přesvědčení, že obraznost otevírá příchody ke tkáním, že je podnětem k transformaci různých částí těla a dokonce tvoří i nádory. Schleich tedy nepřímo potvrzuje Couého názory a do jisté míry odůvodňuje i oprávněnost jeho léčebné metody,“ píše MUDr. Bezděk.