„U domácího násilí existuje mezi oběma aktéry – násilnou a ohroženou osobou – intimní vztah. Odehrává se v prostředí domova, což je místo, kde by se lidé měli cítit bezpečně. Jeho následky jsou pro zdraví a psychiku ohrožených osob devastující,“ říká Jana Krzyžánková, praktická lékařka a členka Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP.
Co se dozvíte v článku
Otec pil a chtěl peníze
Takové následky si odnesla i Markéta (18) ze Zlína. Odmalička totiž sledovala, jak její otec týrá její maminku. „Táta hodně pil. S kamarády nejdřív chodil jen na pár piv, pak už se ale stále častěji opíjel, a navíc začal hrát na automatech. Domů přicházel pozdě v noci, mámu vždy vzbudil a fyzicky ji napadal. Někdy ji zbil i do krve. Když jsem se ji snažila bránit, schytala jsem facky také,“ popisuje Markéta.
Její slova potvrzuje Ludmila (45), maminka Markéty a Lucie (15). „Manžel v té době pracoval tři dny v týdnu a čtyři býval doma – a to bylo peklo. Když měl volno, trávil celý den v baru. Vracel se v noci opilý a dožadoval se peněz. Odmítala jsem mu je dát, ani jsem neměla z čeho. Byla jsem na mateřské s dvěma dcerami, žádný velký příjem jsem neměla. Pokaždé se rozzuřil, bil mě a házel po mně hrnce nebo reprobedny. Jednou na mě vytáhl i nůž,“ doplňuje Ludmila.
Střízlivý se choval normálně
O tom, čemu doma čelí, ale matka a dcery nikomu neřekly. Když byl otec střízlivý, choval se normálně. Nikdo z okolí nic netušil. „Táta byl chytrý a mámu bil tak, aby to navenek nebylo vidět. Zakazoval nám navíc jezdit k babičce a k máminým sourozencům,“ říká Markéta.
Markéta s maminkou Ludmilou
Její matka měla navíc pocit, že za všechno může sama. „Manžel byl velký manipulátor. Tvrdil, že je všechno moje vina, protože nás musí živit. Pořád opakoval, že kdybych mu dala peníze, neubližoval by mi. Měla jsem obrovský strach, hlavně o dcery, zároveň jsem se ale styděla,“ popisuje Ludmila.
„Nenapadlo mě obrátit se na linku bezpečí nebo se například svěřit praktickému lékaři. Před ním se mi naopak dařilo modřiny skrývat pod oblečením, takže si ničeho nevšiml. Dcery se při kontrolách nebo pravidelných prohlídkách u lékařů také nikdy o ničem nezmínily,“ dodává.
Milenka byla poslední kapkou
Když bylo Markétě deset let, Ludmila už týrání nevydržela a s dcerami se odstěhovala. „Táta nás pořád přemlouval, ať se vrátíme. Často na nás čekal před domem a v noci spával venku v autě, aby s námi mohl hned ráno mluvit. Sliboval, že se polepší,“ popisuje Markéta. Později dokonce podstoupil protialkoholní léčení a po něm Ludmilu přesvědčil, že s pitím skončil. „Máma mu uvěřila a začali jsme znovu bydlet společně. Brzy ale začal zase pít, a brával nás dokonce se sestrou do hospod a k automatům. Maminku v noci opět pravidelně bil,“ vzpomíná Markéta.
Na konci roku 2019 si její otec našel milenku, což byla pro Ludmilu poslední kapka. „Máma tátu vyhodila a o několik měsíců později se s ním rozvedla,“ přibližuje.
Úzkosti řešila pitím a drogami
Problémy ale neskončily. Markétin otec se znovu oženil a s novou partnerkou měl dítě. Markéta to nesla těžce. „I když nás táta doma týral, nemohla jsem se smířit s tím, že má novou ženu a dítě. Bylo mi úzko a psychicky špatně. Začala jsem utíkat z domu a přidala se k partě, ve které se hodně pilo. Dvakrát jsem skončila v nemocnici s otravou alkoholu,“ popisuje Markéta, které v té době bylo 14 let. V partě se dostala i ke drogám. Nejčastěji užívali pervitin, vyzkoušela i kokain a extázi.
Na podzim roku 2022 se Markéta předávkovala a sanitka ji odvezla do nemocnice. Domů se nevrátila – lékaři ji, po konzultaci se sociálním pracovníkem a maminkou, poslali do výchovného ústavu. Otec se v té době s rodinou téměř vůbec nestýkal, takže o problémech Markéty netušil. „Musela jsem se rozhodnout sama, jestli dám Markétku do ústavu. Byla jsem bezradná – dcera nevypadala dobře a vážila jen 39 kilo. Lékaři mi řekli, že mohu být ráda, že ji zachránili. Proto jsem se vším souhlasila,“ popisuje Ludmila.
Markéta strávila v ústavu více než půl roku. Věnovali se jí tam speciální pedagogové, psychiatři a terapeuti. „V té době jsem měla pocit, že už nikdy nebudu šťastná,“ říká. Brzy ale pochopila, že alkohol a drogy její psychické problémy nevyřeší. Když se z ústavu vrátila, začala chodit na střední školu a s lidmi z party se přestala stýkat. „Cítila jsem se lépe. Úzkostné pocity jsem sice občas mívala, ale díky lékařům jsem věděla, jak emoce zvládat. Nepříjemné zážitky jsem se naučila zpracovat,“ popisuje Markéta.
Otcova smrt přinesla úlevu
Další nápor na její psychiku přišel letos na jaře, kdy otec zemřel. „Táta se upil k smrti. Nejprve jsem měla strach, že to psychicky nezvládnu. Ale vybrečela jsem se a pak se mi naopak nesmírně ulevilo,“ říká Markéta. „S maminkou a sestrou se teď konečně cítíme bezpečně,“ dodává.
Ludmila dnes lituje toho, že se od manžela nedokázala odpoutat dřív. „Bála jsem se od něj odejít – a to byla chyba. Pokud se nějaké ženě děje něco podobného, měla by co nejdřív vyhledat odbornou pomoc a z násilného prostředí utéct zavčas a nenechat se zatlačit do kouta. Sama ale vím, že to vůbec není jednoduché,“ uzavírá.
Co je domácí násilí?
Za domácí násilí se považuje opakované a systematické násilné chování v rodině nebo partnerském vztahu. Ohrožené osoby se setkávají s fyzickými formami, jako je bití, škrcení nebo strkání, se sexuálním zneužíváním či psychickým týráním v podobě ponižování, výhrůžek nebo zastrašování. „Častá je i sociální izolace a s ní spojené zákazy kontaktů s rodinou či přáteli nebo omezování přístupu k penězům – tzv. ekonomické násilí,“ popisuje doktorka Krzyžánková.
Aby se předešlo závažnému poškození zdraví nebo traumatu, je potřeba týrání odhalit a řešit včas. Důležitou roli přitom hrají praktici, kteří znají své pacienty i jejich rodinnou historii nejlépe. „Pokud praktik pojme podezření, že pacient může být obětí, měl by s ním vše citlivě probrat a vyhodnotit případné nebezpečí. Není to jednoduché a vyžaduje to specifické znalosti a empatii,“ popisuje předseda SVL ČLS JEP, docent Svatopluk Býma.
Role praktiků v odhalování domácího násilí
Praktičtí lékaři mají k dispozici několik příruček a manuálů, které se tímto tématem zabývají, žádný z nich ale zatím přesně neodpovídá potřebám primární péče. Doporučuje se v nich, aby součástí vstupního vyšetření nových pacientů byly screeningové otázky zaměřené na osobní zkušenost s násilím v rodině a v partnerských vztazích.
Provádění psychosociálního screeningového dotazníku doporučuje také Evropská unie. „Psychosociální screening by měl být součástí preventivních prohlídek, minimálně u všech nově registrovaných pacientů. Praktický lékař by měl zjistit, jestli se pacient pohyboval nebo vyrůstal v psychicky zdravém prostředí. Sociální zázemí navíc výrazně ovlivňuje ochotu a schopnost pacientů spolupracovat při léčbě,“ říká doktorka Krzyžánková.
V Česku se podle ní problematika domácího násilí v ordinacích praktiků často opomíjí. „Proto je důležité, aby se v této oblasti praktičtí lékaři pravidelně vzdělávali. Musí vědět, kdy a jak se ptát, jak reagovat a jak pomoci,“ doplňuje.
Násilí je o tom, mít nad druhým moc
Ve společnosti panuje o domácím násilí řada mýtů. Jedním z nich je představa, že se jedná o soukromou věc, do které by ostatní neměli zasahovat. Dalším častým mýtem je, že se vyskytuje jenom v sociálně slabých a problémových rodinách nebo že za něj mohou pouze drogy a alkohol.
„Jde o porušení základních lidských práv. Vyžaduje zásah a podporu nejenom ze strany lékařů, ale často i orgánů činných v trestním řízení. Vyskytuje se ve všech socioekonomických vrstvách společnosti. Příčinou násilí sice mohou být drogy a alkohol, nikdy ale nesouvisí pouze s nimi. Násilná osoba chce mít nad svou obětí kontrolu a moc stále, nejenom pod vlivem návykových látek,“ vysvětluje Jana Krzyžánková.
Setkali jste se s domácím násilím?
Kam se mohou oběti obrátit?
Ohrožené osoby by se podle ní neměly bát říct si o pomoc a měly by se obrátit na policii nebo na specializované organizace, např. centrum pro ženy ROSA nebo Bílý kruh bezpečí. Pokud se chtějí svěřit někomu, koho znají, ideální je právě praktický lékař. „S praktikem si pacienti během pravidelných návštěv budují důvěryhodný vztah. Jejich ordinace jsou místem, kde by se lidé měli cítit bezpečně. O případném problému mohou říct i zdravotní sestřičce, s níž jsou také v častém kontaktu,“ uzavírá doktorka Krzyžánková.
Policie České republiky v tuzemsku v loňském roce evidovala přibližně 1 500 vykázaných případů domácího násilí. Většinu obětí tvořily ženy, mužů bylo z celkového počtu jen asi 10 %. Skutečný počet případů domácího násilí je však podle odborníků mnohem vyšší.
ČLÁNKY DO MAILU