Hlavní navigace

První opravdová žvýkačka byla vyrobena v USA před 150 lety

Bohumil Tesařík

Na rozdíl od mnoha jiných vynálezů nepřišla žvýkačka jako taková na svět ve Spojených státech, jak by se mohlo zdát z vyprávění pamětníků. Vzpomínají na osvobozování západních Čech po druhé světové válce, kdy jim američtí vojáci rozdávali věc u nás dosud nevídanou – žvýkací gumu.

Doba čtení: 14 minut

Sdílet

Ačkoliv se žvýkačka tváří moderně, její různé podoby jsou staré jako lidstvo samo. Je zřejmé, že lidé od nepaměti rádi čas od času žvýkají něco příjemně měkkého, a pokud možno i chutného. První žvýkačky si proto vyráběli z tuhých pryskyřic, kaučukového mléka, různých sladkých trav, listů, zrn a stonků rostlin, ale i různých vosků. Další cesta k dnešní žvýkačce měla sice hodně slepých vývojových uliček, prošla různými obměnami a podobami, ale oblíbenost nikdy neztratila a zřejmě ani neztratí.

Místo žvýkačky březová kůra

Při studiu různých informačních pramenů se dozvíme, že skandinávští archeologové získali důkazy o žvýkání již dávných obyvatel severní Evropy; otisky jejich zubů našli na březové kůře staré pět tisíc let.

Objevitelka zatím nejstarší dochované „pražvýkačky“, britská studentka archeologie Sarah Pickin, našla v roce 2006 v severozápadním Finsku použitou žvýkačku z březové pryskyřice. Podle prozatímních odhadů a výzkumu ji používali lidé v období neolitu (mladší době kamenné, zhruba 8000 až 5000 let př. n. l.) kvůli jejím blahodárným účinkům jako lék na zanícené dásně či bolavé zuby (obsažený fenol má antiseptické vlastnosti).

Poté stopa žvýkačky na několik tisíciletí mizí. Až antičtí Řekové žmoulali v ústech pryskyřici masticha ze stále zeleného keře řečíku lentišku (Pistacia letiscus), která má při čištění zubů bělicí účinky, osvěžuje dech a pomáhá při potížích se zažíváním. Na americkém kontinentu pak Mayové ve Střední Americe před více než tisíci lety přežvykovali šťávu z gumovníku nebo indiáni žijící v dnešní Nové Anglii mízu ze smrku nebo borovice. Ti všichni věděli, že přežvykování něčeho v ústech zvyšuje soustředěnost a udržuje člověka v bdělosti.

A právě od původních obyvatel Spojených států odkoukali žvýkání i nově příchozí kolonisté z Evropy.

„Moderní“ smrkové žvýkačky

Koncem 40. let 19. století se podnikatel John B. Curtis spolu se svým bratrem rozhodl vyrábět pryskyřicovou žvýkačku ve velkém. Zboží dali značku „The State of Maine Pure Spruce Gum“ (Čistá smrková guma ze státu Maine). Nejdříve mízu z jehličnatých stromů svařili, zbavili ji nečistot, zbytků kůry a poté přidali třtinový cukr. Získanou hmotu rozváleli na tenké plátky, usušili, nařezali na proužky a ty nakonec obalili ve škrobu, aby se k sobě nelepily.

Obchody sice prosperovaly, takže si mohli v roce 1848 postavit v Portlandu ve státě Maine továrnu, ale jejich kostky „smrkové“ nebo „borové“ žvýkačky zákazníkům příliš nechutnaly a lámaly se. Více se ujalo žvýkání oslazeného včelího vosku s vanilkovou příchutí a jeho spotřeba předehnala žvýkačky pryskyřicové.

První opravdová žvýkačka

Dalším průkopníkem ve vývoji žvýkačky byl americký fotograf a vynálezce Thomas Adams z New Yorku, který zahájil její výrobu v roce 1869. Výchozí surovinu představovalo chicle či počeštěné čikle – druh přírodního elastomeru, který poskytuje jihoamerický strom Manilkara zapota z čeledi zapotovité (Sapotaceae). Vzniká vařením latexu, který se získává nařezáváním kůry této rostliny.

Na možnost využívat tuto látku, známou středoamerickým indiánům, upozornil Adamse bývalý mexický prezident a armádní generál Antonio López de Santa Anna, který musel ze své země uprchnout. Původně si svého známého Adamse najal, aby mu pomohl do exilu tajně dovezené čikle prodat, nebo z něj vyvinout levnější alternativu tehdejší novinky – kaučuku. Adams chtěl původně šťávu vulkanizovat, což se mu sice nepodařilo, ale při jednom nepovedeném pokusu zjistil, že by z čikle vzniklá hmota mohla úspěšně posloužit jako žvýkačka. Jeho syn Horatio vyprávěl před svou smrtí v roce 1956, jak spolu s otcem vařili v kuchyni gumovníkové šťávy a získaný produkt v podobě malých kuliček dali na zkoušku jeho prodejnosti (kus za jeden cent) do místního hokynářství. Výrobek měl úspěch – žvýkačka šla na dračku a hokynář prodal týdenní produkci za jediný den. Tak vznikl a postupně se rozvíjel americký průmysl žvýkací gumy.

Nové „gumy“ z čikle byly jemné, pružné a později i déle udržely chuť. V roce 1871 si Thomas Adams nechal patentovat stroj pro průmyslovou výrobu žvýkaček, navíc s přídavkem lékořice, aby získal více kupujících. Byla to první ochucená žvýkačka, dostala jméno Black Jack a ihned se ujala na trhu. V této době také změnila žvýkačka tvar z hrudek na tyčinky. Ve svém úspěšném podnikání pokračoval zavedením výroby žvýkačky Tutti-Frutti. Adamsův nápad se definitivně ujal a vlastně do dnešních dnů se tato verze žvýkačky příliš nezměnila – jen v polovině minulého století nahradily přírodní elastomer syntetické materiály a cukr „umělá“ sladidla.


Vůbec první patent na tuto oblíbenou pochoutku získal 28. prosince 1869 americký zubař William Finley Semple z Ohia. Nikdy ji sám komerčně nevyráběl, ale zapsal se navždy do žvýkacích dějin. Jejím základem bylo dřevěné uhlí a křída, takže o žvýkací gumu v pravém slova smyslu nešlo. Proto je právem za vynálezce žvýkačky považován Thomas Adams.

Ochucené žvýkačky a první bublina

  • Další krok vpřed učinil v roce 1880 John Colgan, drogista z Kentucky, který začal přidávat příchuť už přímo do cukru a ten teprve do šťávy. Touto změnou docílil, že příchuť vydržela ve žvýkačce mnohem déle.
  • V roce 1906 vynalezl Frank Fleer první žvýkačku, ze které šly dělat bubliny. Pojmenoval ji „Bibber-Blubber gum“, ale na širší trh se nikdy nedostala.
  • Teprve roku 1928 Walter Diemer převzal a zdokonalil Fleerův recept a vyrobil růžovou žvýkačku „Double Bubble“, která měla obrovský úspěch (prozatím největší vytvořená bublina na světě měla průměr 58,5 cm).

Nejslavnější značka pana Wrigleyho

Trh se žvýkačkami je také neodmyslitelně spojen se jménem Williama Wrigleyho Jr. Když v roce 1891 přišel z Filadelfie do Chicaga, bylo mu devětadvacet let, v kapse měl 32 dolarů a v hlavě velké plány podnikat „na vlastních nohách“. Svoje obchodní aktivity pořádně rozjel v roce 1892, když přibaloval ke svým práškům na pečení dva balíčky žvýkaček zdarma. Měl s touto prémií úspěch, a tak s energií jemu vlastní začal dobývat americký „žvýkací“ trh.


O dva roky později spatřily světlo světa značky Wrigley's Spearmint a Wrigley's Juicy Fruit. Na počátku první světové války přidali William Wrigley Jr. a Henry Fleer k základu čikle mátové a ovocné výtažky. Zrodila se tak jedna z nejslavnějších značek všech dob – Wrigley's Doublemint.

Původní mátová a ovocná chuť zůstala u Wrigleyho zachována dodnes, kdy prodává několik desítek druhů žvýkaček ve více než sto osmdesáti zemích, které vyrábí ve čtrnácti firmách s roční tržbou okolo 4,6 miliardy dolarů.

Budiž peprmint

Další posun v produkci žvýkaček nastal, když William J. White, prodavač pražené kukuřice z Clevelandu, zjistil, že kombinací příchutí s kukuřičným nebo javorovým sirupem se může dosáhnout jakékoliv chuti. Sirup smíchal s čikle, a vytvořil tak chuť máty peprné a první peprmintovou žvýkačku Jucatan gum. Ještě dnes je máta peprná obsažena asi v 50 % žvýkací gumy prodávané v USA. Pro žvýkačky s mátovou příchutí se proto ročně sklízí máta z polí o rozloze 16 300 fotbalových hřišť.

Žvýkačka ve službách vlasti – geniální marketing

Na „schopnosti“ žvýkaček udržet člověka stále čilého a déle vzhůru, soustředit se na jednu konkrétní činnost a současně uvolňovat napětí v situacích, které v nás vyvolávají neklid a nervozitu, vsadila i americká armáda. Žvýkačka Wrigley's doprovázela americké armády na bojištích obou světových válek.

Když v roce 1944 vstoupily Spojené státy do druhé světové války, udělal syn zakladatele firmy Philippe Wrigley vlastenecké gesto, které se však ukázalo být geniálním marketingovým tahem. Stáhl z domácího prodeje tři oblíbené značky (Juicefruit, Doublemint a Spearmint) a vyhradil jejich výrobu jen pro armádu. Když se Američané vylodili v roce 1944 na francouzském pobřeží a postupovali dále, poznaly jejich chuť také evropské děti včetně těch našich v západočeském regionu.

Stejně tak tomu bylo i v modernějších válkách – korejské a vietnamské nebo během válečného konfliktu v Perském zálivu v roce 1991. Dodnes je žvýkačka součástí dodávek americkým posádkám na vojenských pozicích, leteckých základnách i bitevních lodích. V roce 2014 armáda USA dokonce zavádí povinnou bojovou žvýkačku. Výzkumy dokonce ukázaly, že řidiči jezdící delší trasy, a při tom žvýkající, se na dopravních nehodách podílejí jen minimálně. Odhaduje se, že se nyní prodává jen v USA 1000 různých druhů žvýkaček a průměrný spotřebitel jich „vyžvýká“ zhruba 800 g (někdy se udává 180 kusů) ročně. Žvýkačka se tak stala v USA významnou součástí života.

Originální evropské žvýkačky

U zrodu první čistě evropské žvýkačky stál bývalý americký voják Courtland E. Parret, který se po skončení války usadil ve Francii a začal vyrábět zelené chlorofylové žvýkačky s neevropským názvem „Hollywood“. Díky mohutné reklamní kampani se tato značka uchytila a dodnes patří nejen ve Francii k nejprodávanějším.

Slečna Mici žvýká Rici

Zahájení výroby žvýkací gumy v Čechách bylo umožněno díky úspěšné hospodářské špionáži. V roce 1906 poslal český průmyslník a tehdejší majitel prosperující továrny na výrobu cikorky ve Velimy Adolph Glaser svého důvěrníka do Ameriky, kde již byla výroba žvýkací gumy v plném proudu. Tento agent-špion vyzvěděl celou výrobní technologii. Dal se najmout do továrny na žvýkací gumu nejdříve jako nosič beden na dvoře, později se dostal i do vlastní výroby; když se mu podařilo vše okoukat, zase zmizel. Přivezl domů celou tajnou recepturu i výrobní technologii a továrník Glaser již v roce 1910 začal tuto novinku vyrábět – a to pod názvem Rici s příchutěmi Nektar a Rose.

Obalovaná v cukrové moučce se zprvu skládala do plechových krabiček nebalená. Byla to skutečně velká novinka a zpočátku byl její odbyt velký, kvalitou byla od americké k nerozeznání a dodávala se do celého tehdejšího Rakouska-Uherska. Tehdy na ni vzniklo množství básniček v humoristických časopisech, například: Slečna Mici, takto ‚fici‘, s nachem v líci, na ulici, žvýká Ricy“. Také se zpíval kuplet: „Někdo má rád itrnici, jiný zase žvýká Rici, že guma je potřebná, mnohý mi za pravdu dá…“

V poměrně krátkém čase však prodej klesal a již v roce 1912 byla výroba zastavena. Tehdy údajně vadilo, že se žvýkačka nedala celá sníst, že se pouze žvýká a potom brzy vyplivne, což je škoda. Nově se začala žvýkačka na krátkou dobu vyrábět až v roce 1925 s ručním balením do obalů, ale již v roce 1926 byla produkce žvýkaček ve Velimi ukončena.

Československo: výroba žvýkaček zakázána

V letech po skončení druhé světové války v roce 1945 byla u nás výroba žvýkaček zakázána – údajně z hygienických důvodů. Nakonec však v roce 1956 ministerstvo zdravotnictví výrobu povolilo, aby zabránilo jejímu nelegálnímu dovozu. Ještě téhož roku byla v závodě Poživatina v Liberci (LIPO) výroba zahájena, ale téměř ihned převedena do závodu Velim pražských Čokoládoven, o. p.. Zde v roce 1957 začala výroba peprmintové žvýkačky ve tvaru obdélníčku, děleného na dva polštářky a o pár let později i ovocné žvýkačky téhož tvaru.

Vzhledem k rychlému růstu spotřeby žvýkaček v Československu se k nám dovážely žvýkačky z Holandska a bývalé NDR. Výrobky z NDR však měly horší jakost a na ty holandské nebyly „tvrdé“ valuty. Na základě dohody o technologické spolupráci s firmou Maple Leaf Amsterodam bylo v roce 1968 započato s výrobou plátkové peprmintové žvýkačky, legendární bublinkové žvýkačky Pedro a později také žvýkačky ovocné. Všechny tyto základní druhy se vyráběly až do roku 1993.

Při zprivatizování o. p. Čokoládoven švýcarskou firmou Nestlé Česko byl závod ve Velimi zrušen a výroba převedena v rámci reorganizace v roce 1994 do Liberce (LIPO), kam se po téměř čtyřiceti letech vrátila. Protože se koncern Nestlé výrobou žvýkaček nezabývá, byla nakonec i zde výroba v množství asi dvaceti tun ročně definitivně ukončena.

Český vynález: zdravotní žvýkačka Sevak

Více než tři desetiletí se ve druhé polovině minulého století objevovaly na pultech našich obchodů žvýkačky v charakteristickém modrozeleném obalu se sněhulákem. V šedesátých letech biochemik Evžen Korec učinil unikátní český vynález. Zjistil, že může dát do žvýkačky tzv. bakteriální lyzát (ve zjednodušení přípravek z usmrcených bakterií, které nevyvolají infekci, ale naopak imunitní odpověď), který se jinde ve světě užíval v pastilkách.

Se svými kolegy vymyslel technologii, díky které vznikla tzv. zdravotní žvýkačka známá pod obchodním názvem Sevak s obsahem imunologického preparátu, produkovaná také závodem ve Velimi ve spolupráci s Ústavem sér a očkovacích látek v Praze. „Ve žvýkačce působí lyzát mnohem déle, prakticky neomezeně po celou dobu žvýkání. Na rozdíl od pastilky se nevycucal,“ řekl tehdy Hospodářským novinám vynálezce.

  • V padesátých letech minulého století přišli výrobci s posledním trhákem – žvýkačkou bez cukru, která snižuje kyselost v ústech, podporuje vylučování slin a zpomaluje tvorbu zubních kazů.
  • Odborníci na výživu říkají, že při žvýkání člověk polyká velké množství vzduchu, což vede k pocitu nasycení.
  • Zajímavé je zjištění japonských neurologů, že žvýkání zrychluje činnost v mozkové kůře spojované s vizuální pamětí, dokonce se v Japonsku vyrábějí žvýkačky, které se zbarvují podle nálady.
  • Zato v Singapuru si nezažvýkáte, protože se žvýkačky dají pořídit pouze na lékařský předpis.
  • Mezi speciální žvýkačky patří nikotinové žvýkačky, uvolňující nikotin do organismu, což by mělo pomáhat odvykání kouření.
  • Vědci z britské University of Bristol vyvinuli první nepřilnavou žvýkačku, takže je konec jejich lepení pod stoly a další „vhodná“ místa.

Pro získání zdravé socialistické společnosti dostávali Sevak děti ve školách, vznikla dokonce speciální výrobní řada pro vojáky ke snížení jejich nemocnosti. Než Evžen Korec v roce 2005 zemřel, strávil několik let marným obcházením potenciálních výrobců na tuzemském trhu, aby užitečné žvýkačce vrátil její slávu.

V několika posledních málo letech pronikly tzv. funkční žvýkačky do medicíny. Z „obyčejné“ žvýkací hmoty s přidanými sladidly se stal přenašeč hodnoty či jinak řečeno efektivní médium pro distribuci téměř libovolných účinných látek do lidského organismu. Mechanismus žvýkání totiž umožňuje molekulám přirozený okamžitý vstup do krevního oběhu, kam tak můžeme doručit antioxidanty, minerály, vitaminy a další látky.

Zdravé, nebo nebezpečné žvýkačky?

Dnes je tato populární sladkost, kterou si dopřávají lidé napříč generacemi, složitou směsí mnoha chemických látek. Kromě vlastní „gumové“ hmoty (klíčovou složkou je kaučukovitý polymer polyisobutylen, vznikající polymercí isobutylenu = 2-methylpropenu) jsou součástí žvýkaček barviva, aromatizující látky, cukry nebo umělá sladidla, syntetické příchutě a konzervanty, antioxidanty a celá řada dalších chemických sloučenin.

V posledních letech se vedou spory zejména o obsahu dvou legálně používaných, ale kontroverzních potravinářských přídatných látkách (známých jako „éčka“) – butylhydroxyanisolu (BHA) a butylhydroxytoluenu (BHT). Jsou podezřelé jako tzv. endokrinní disruptory (ED), hormonálně aktivní látky, případně jejich směsi, které zasahují do normálních funkcí endokrinního systému, a mohou tak narušovat fyziologické funkce endogenních hormonů. Bezpečnost jejich používání v potravinářském zboží sleduje v Evropské unii specializovaný Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA), sídlící od svého založení v roce 2002 v italské Parmě, který poskytuje nezávislé vědecké poradenství o již existujících i nových rizicích v potravinovém řetězci, jednotlivé používané suroviny zkoumá a stanovuje, zda vůbec, a případně v jakém maximálním množství, jich lze použít.

Butylhydroxyanisol (BHA) je syntetický antioxidant hojně používaný jako zvýrazňovač chuti a antioxidant v mnoha dalších potravinách (zmrzliny, margaríny, majonézy, polévky aj.), kosmetických a papírenských produktech nebo při výrobě obalů, ze kterých se mohou uvolňovat do potravin. Spotřebitelé jej obvykle najdou nejen na žvýkačkách pod kódem E 320. Podobně i butylhydroxytoluen (BHT) slouží jako syntetický antioxidant, konzervační činidlo, stabilizátor nebo dochucovadlo (uváděný pod kódem E 321). Navíc existuje možnost, že by se efekty různých endokrinních disruptorů s podobnými účinky mohly sčítat, mluví se proto o tzv. koktejlovém efektu.

BHA je považován za endokrinní disruptor, protože při pokusných testech na zvířatech se zjistilo, že vykazuje podobné účinky jako ženské hormony estrogeny, způsobuje pokles hladiny samčího hormonu testosteronu a hormonů štítné žlázy, malformaci spermií (vrozené vývojové odchylky, které bývají spojovány s tvarovými a funkčními poruchami) a poruchy reprodukce. V případě BHT některé studie ukazují možnost ovlivnění funkce štítné žlázy, varlat a růstových hormonů, důležitých enzymů v játrech a plicích, a také genů, které se podílejí na metabolismu tuků. Pro tyto negativní účinky zařadil Mezinárodní sekretariát pro chemické látky (ChemSec) obě sloučeniny na tzv. SIN List, což je seznam chemikálií, které by měly být ve spotřebním zboží urychleně nahrazeny bezpečnějšími alternativami.

Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny sídlící ve francouzském Lyonu (IARC) zařadila BHA mezi podezřelé karcinogeny do skupiny 2B (podezřelý karcinogen pro člověka), protože podle pokusů na zvířatech existuje dostatek důkazů o schopnosti této látky vyvolávat rakovinu. V případě BHT došla tato agentura k závěru, že existují jen omezené důkazy z podobných experimentů, že by rakovinu mohl způsobovat. S přihlédnutím k těmto skutečnostem, EFSA opakovaně schválil používání obou přídatných látek s tím, že při dodržení bezpečné dávky pro člověka je možné je používat. V případě BHA je přijatelnou denní dávkou (schválenou v roce 2011) jeden miligram na kilogram tělesné hmotnosti. Podle schválení z roku 2012 můžeme v případě BHA bezpečně konzumovat denní dávku 0,25 miligramů na kilogram tělesné hmotnosti.

Pokud se obáváte možných nežádoucích účinků, nekupujte žvýkačky nebo jiné potravinářské zboží, které mají na obalu uvedeny zkratky BHA nebo BHT, případně kódy E 320 a E 321. Určitou opatrnost lze doporučit u malých dětí, eventuálně také těhotných a kojících žen.

Použité prameny:

Geršlová, J.: Co se skrývá za značkou. Professional Publishing, Praha 2011.

Hugo, J., Vokurka, M., kolektiv: Velký lékařský slovník, Maxdorf, Praha 2015.

Ptáček, M.: Lexikon zajímavých zbytečností. Albatros, Praha 2006.

Šuta, M., Šťovíček, V.: Co se dává do žvýkaček? Dejte pozor na dvě látky. ČRo Plzeň.

Valíček, P.: Užitkové rostliny tropů a subtropů. Academia, Praha 2004.

Vitalia.cz: Chcete posílit imunitu? Nechte bakterie ničit bakteriemi

Efsa.europa.eu

Chemsec.org

Žvýkačky.jex.cz

Labužník.cz: Žvýkačka v Čechách

Vaření.cz: Žvýkačka

Brejle.net: Historie všedních věcí věcí – žvýkačka

Nazuby.cz: Žvýkačky

Chewing-gums.com: Historie

Babinet.cz: Víte, jak vznikla žvýkačka? Historie jak podle špionážního filmu

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).