Na přelomu 19. a 20. století se ve společnosti objevovaly dva koncepty vnímání závislosti na alkoholu. Jeden z nich prosazovala protialkoholní hnutí a byl založen na myšlence, že jde pouze o nadměrnou konzumaci alkoholu bez užších souvislostí s psychickým stavem daného konzumenta. Druhý koncept naopak předpokládal, že za alkoholismem stojí mimo jiné vlivy prostředí, biologické předpoklady a morální zlozvyky.
Počátky adiktologie v ČR
Adiktologie neboli věda zabývající se prevencí, výzkumem a léčbou závislostí se na území České republiky začala rozvíjet ve druhé polovině 19. století. V této době se však ještě nejednalo o samostatný obor, ale spíše o dílčí snahy jednotlivých lékařů a odborníků, kteří upozorňovali na negativní dopady nadměrné konzumace alkoholu.
Problematika závislostí byla tehdy vnímána především jako morální a společenský problém, nikoliv jako komplexní onemocnění vyžadující specifický přístup. Postupně se ale začaly objevovat první systematičtější přístupy k léčbě i prevenci, které položily základy pro pozdější rozvoj adiktologie jako samostatného vědního oboru.
Prvním lékařem, který se začal zajímat o souvislosti mezi alkoholem a různými typy psychóz, byl doktor Jan Šimsa. Byl to také on, kdo poprvé přišel s nápadem léčit pacienty závislé na alkoholu odděleně od jiných psychiatrických případů.
Vedle něj se pak do historie adiktologie v Čechách významně zapsal také Bedřich Konařík. Tomu se společně s jeho bratrem podařilo roku 1909 zasadit o založení první protialkoholní léčebny na území Rakousko – Uherska ve Velkých Kunčicích.
Závislost na alkoholu byla však jako samostatná diagnóza, na níž se začala aplikovat nová specifická léčba, oddělena od ostatních psychiatrických nemocí až roku 1948. V souvislosti s touto událostí zároveň v ČR vzniklo První alkoholní oddělení, jehož zakladatelem byl výše zmíněný významný český lékař, docent Jaroslav Skála.
Kdo byl Jaroslav Skála?
Svou profesní cestu Jaroslav Skála zahájil jako student medicíny na lékařské fakultě v Praze. Zároveň se ale věnoval také studiu na Institutu tělesné výchovy a sportu, které absolvoval v roce 1939. Vzhledem k uzavření vysokých škol během německé okupace ovšem nemohl medicínu dokončit, a tak svou kariéru začínal jako učitel tělocviku.
Po skončení války se však k medicíně opět vrátil. Nakonec ji úspěšně dostudoval a poté nastoupil na pražskou psychiatrickou kliniku. Jeho zaměření na léčbu závislosti na alkoholu pak významně ovlivnila především služební cesta do Bruselu, kde se zúčastnil konference věnované této problematice.
Během svého působení na klinice si vytvořil kontakty s americkou skupinou Anonymních alkoholiků, díky které začal v rámci léčby závislých pracovat s takzvaným disulfiramem, což je látka, která po požití alkoholu vyvolává zvracení. Kromě toho po vzoru amerických AA založil v České republice roku 1948 Klub lidí usilujících o střízlivost (tzv. KLUS).
Kromě alkoholismu ovšem docent Skála zkoumal také závislosti na jiných psychoaktivních látkách. Byl spoluzakladatelem Společnosti pro návykové nemoci při České lékařské společnosti J.E. Purkyně a stál také u zrodu Pražské vysoké školy psychosociálních studií, kde působil jako rektor.
Vznik první záchytky
Ve stejném roce, jako vznikl KLUS, pak Skála vybudoval první protialkoholní oddělení v budově vedle kostela sv. Apolináře v Praze, které tehdy čítalo 12 lůžek pro pacienty. Dnes je známé jako Klinika adiktologie, jež je součástí pražské Všeobecné fakultní nemocnice. To ovšem nebylo to jediné, co doktor Skála vytvořil. Kromě něj totiž v roce 1951 společně se svou partnerkou založili první záchytnou stanici na světě.
Lidé, kteří byli pod vlivem alkoholu na záchytku přivedeni, tam jednak vystřízlivěli, a jednak jim bylo také umožněno zúčastnit se přednášky, která jim měla poskytnout informace o závislosti, včetně všech nebezpečných nástrah, které s ní souvisejí. Záchytné stanice tak plnily dvojí funkci místa. Jednak šlo o místa, kde lidé pod vlivem alkoholu bezpečně vystřízlivěli, a jednak sloužily také jako zařízení, která měla lidem nabídnout pomoc v podobě léčby závislosti.
„Koncept záchytné stanice tak, jak ji vymyslel Jaroslav Skála, byl ve své době něco unikátního. Od té doby se řada pracovišť, která vznikala jinde v republice i ve světě, inspirovala apolinářským vzorem. A to v tom smyslu, že začala budovat zařízení, která neměla jen detenční význam a sbírala z ulice opilce, ale že nabízela lidem, kteří měli s alkoholem vážný problém, také pomocnou ruku, tedy léčbu závislosti,“ uvedl v rozhovoru pro Českou televizi bývalý primář kliniky adiktologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Petr Popov.
Další vývoj v České republice
Po vzniku prvních specializovaných zařízení se léčba závislostí na území České republiky postupně rozvíjela a rozšiřovala. Do péče o závislé jedince se začali zapojovat nejen lékaři, ale také řada dalších odborníků. V průběhu druhé poloviny 20. století se začaly uplatňovat nové terapeutické přístupy, jako byla například skupinová terapie nebo komunitní léčba.
Vedle toho se rozvíjely i svépomocné iniciativy inspirované zahraničními modely, které doplňovaly odbornou péči a poskytovaly pacientům podporu i mimo zdravotnická zařízení. Významným krokem bylo navíc také postupné zavádění specializovaného vzdělávání v oblasti adiktologie.
Zdroje: vfn.cz, lf1.cuni.cz, adiktologie.cz, plus.rozhlas.cz, ct24. ceskatelevize.cz
ČLÁNKY DO MAILU