Viktorka se narodila předčasně kvůli problémům s placentou. „Už na prvním screeningu v listopadu bylo něco v nepořádku s plodovou vodou i s placentou, takže jsme museli na druhý. Při odebrání plodové vody se potvrdilo, že placenta není úplně v pořádku,“ vzpomíná tatínek malé Viktorky, Pavel Dostál.
Co se dozvíte v článku
Placenta děvčátko nedostatečně vyživovala, růst zaostával a každé další čekání představovalo riziko a možnou ztrátu. Nakonec proto lékaři 10. února těhotenství ukončili akutním císařským řezem poté, co série kontrol ukazovala zhoršující se výsledky.
Spontánní porod je rizikovější
„Když je taková významná nedostatečnost placenty, je velké riziko, že spontánní porod by byl pro dítě obrovským rizikem. Faktorů je potřeba zhodnotit více, ale většina dětí se rodí císařským řezem,“ říká neonatolog Martin Wita z Novorozeneckého oddělení FN Olomouc.
Tatínek Pavel porod skoro prošvihl, stihl už jen zahlédnout, jak se na světě objevuje malinká hlavička. „Manželka Anna byla v péči týmu porodníků a neprobouzela se úplně hladce. Člověku v tu chvíli naskočí i temné myšlenky – co když to nedá ani jedna z nich? Co když zůstanu na malou sám?“ říká nyní.
Držet se ale musel kvůli oběma. „Nezbláznil jsem se – a dopadlo to dobře,“ usmívá se dnes. Ale zmiňuje i nejistotu, kterou před porodem pár cítil. „Nikdo nám při kontrolách nechtěl říct, na kolik procent Viktorka přežije. Deset procent? Padesát procent? Počítali jsme s manželkou s tím nejhorším.“
Brzy se ukázalo, že to holčička zvládne
„Samotná hmotnost je jen číslo, které nikdy nevystihne celou komplexnost stavu. Dítě se umí do určité míry přizpůsobit – prioritu dostává mozek a životně důležité orgány, růst jde stranou. Ale hrozí nitroděložní úmrtí,“ vysvětluje neonatolog Wita.
Viktorka zpočátku potřebovala intenzivní péči, ale postupně se ukazovalo, že všechno probíhá v pořádku. „Viděli jsme, že to Viktorka zvládne,“ komentuje lékař.
Klokánkování rodiče dojalo
První týden byl především o stabilizaci. Přístroje, hadičky, dráty, alarmy. A přesně sedmý den – 17. února – přišel okamžik, který novopečený otec nikdy nezapomene: první klokánkování. „Můžete se tvářit jako největší tvrďák, ale když máte na sobě svou 386gramovou dceru, úplně se roztavíte,“ přiznává dojatě.
Od té chvíle se s manželkou střídali obden: jeden den měl Viktorku na prsou táta, druhý maminka. „Je to strašně fajn pro děti, když cítí rodiče – mámu i tátu.“
Skin-to-skin kontakt (klokánkování) dnes patří mezi klíčové prvky péče o extrémně nezralé novorozence. Pomáhá stabilizovat dech a tep, podporuje růst, tlumí stres i bolest a posiluje vazbu. Pokud to zdravotní stav dovolí, personál nemocnice rodiče k doteku aktivně vyzývá. „Takových případů jako Viktorka není mnoho a nikdy pro nás nebudou rutinní,“ zdůrazňuje Martin Wita.
Máte v rodině dítě narozené výrazně předčasně?
Domů po 101 dnech
„Každé dítě je jiné. Pohybujeme se na strašně křehké hranici mezi životem a smrtí, zejména v tom, čemu říkáme šedá zóna viability. Rozhodujeme vždy společně s rodiči,“ zdůrazňuje.
Viktorka strávila na Novorozeneckém oddělení 101 dní. Postupně přešla z intenzivní podpory k běžnější péči; ke konci mohla být maminka několik týdnů s dcerkou přímo na pokoji. Pavel občas přespal, aby mohl v noci vstávat on a maminka se vyspala aspoň pár hodin. „Člověk se učí přebalovat přes kabely, oblékat přes drátky… pořád hlídáte, abyste něco nevytáhli z pusinky nebo z nosu. Kdo tím prošel, ví, že propuštění domů je druhé narození,“ vypráví zážitky Pavel Dostál.
Nakonec si rodiče Viktorku odvezli domů s váhou 1 874 gramů. Doma ji ještě nějaký čas hlídal monitor saturace a měla u sebe z nemocnice doplňkový kyslík, ale i ten se podařilo postupně zcela odbourat. „Je to o tolik jednodušší… Už nemusíme řešit, jestli je nabitá bomba s kyslíkem, jestli máme monitor,“ pochvaluje si Pavel Dostál.
Nyní už Viktorka váží kolem tří kilogramů a pravidelně dojíždí na kontroly do odborných ambulancí (kardiologie, neurologie, oční a další podle plánu). Oči jsou v pořádku, rodiče zvládají režim a užívají si svou dceru.
Příběh Viktorky přichází zhruba dva roky poté, co stejný tým pečoval o Vanesku – holčičku, která se narodila s hmotností 395 gramů a svého času byla nejmenším miminkem, které se v FN Olomouc podařilo zachránit. Shodou okolností je i ona z Přerova.
Daří se zachraňovat čím dál menší miminka
Jak komentuje doktor Martin Wita, ukazuje se, jak se medicína posouvá. Ještě nedávno se považovalo za hraniční zachraňovat děti narozené až po 24. týdnu těhotenství. Dnes už mají šanci i děti menší a mladší – ne vždy, ne za všech okolností, ale častěji než dřív. „Postupem času se úspěšnost péče zvyšuje,“ potvrzuje.
„A když vidíte dítě, které při narození vážilo pod čtyři sta gramů a za pár měsíců se směje rodičům v náručí, víte, proč to děláte,“ uzavírá.
ČLÁNKY DO MAILU