Cestovatel a přírodovědec Ludvík Salvátor inspiroval i Vernea. Trpěl tropickou nemocí

Jedním z významných představitelů habsburského rodu, v době, kdy už moc monarchie pomalu končila, byl rakouský arcivévoda a toskánský princ Ludvík Salvátor. Na konci 19. a počátku 20. století, kdy se svět výrazně měnil, nebyl šlechticem s ušlechtilými zájmy, ale pokrokovou osobností: velkým cestovatelem, spisovatelem, přírodovědcem, etnografem i geografem. Ostatně, mluvilo se o něm jako o nejvzdělanějším Habsburkovi. 

Jeho život by vydal na román, znal se s celou řadou tehdejších umělců a slavných osobností, dokonce se stal předlohou pro nového hraběte Monte Christa Julese Verna. 

Nikdy se neoženil a nezplodil právoplatného dědice, ale měl spoustu vztahů, miloval ženy i muže a zanechal po sobě hned několik nemanželských dětí. Tento pozoruhodný muž s takzvanou sloní nohou – trápilo ho onemocnění zvané elefantiáza-  zemřel v době, kdy zuřila první světová válka, ve věku 68 let v Čechách.

Přečtěte si také:

Otto Wichterle vyráběl kontaktní čočky doma s manželkou. Podle lékařů se neměl dožít dospělosti

Nadaný přírodovědec a etnograf

Ludvík Salvátor (1847–1915) se narodil ve Florencii. Pocházel z větve Habsburků žijících v Toskánsku. Kvůli politické situaci však ve dvanácti letech z Toskánska uprchl a pod ochranou Františka Josefa I. se s celou rodinou usadil v Čechách na panství v Ostrově nad Ohří, později v Brandýse nad Labem. 

Správu těchto panství a majetku měl Ludvík Salvátor celoživotně na starosti a přestože cestoval po celém světě, přímo v Brandýse nad Labem nakonec také  zemřel. K majetku náležel i lovecký zámeček s revírem v Přerově nad Labem, zřícenina hradu Jenštejn, několik okolních lesních revírů a patronátní právo k místním kostelům. Na svém panství na konci 19. století založil jedno z prvních etnografických muzeí v Evropě. Inspirace pocházela z tazvané Staročeské chalupy, která byla představena na Jubilejní zemské výstavě v roce 1891 a na tuto tradici pak navázal skanzen Polabského národopisného muzea od roku 1967 v Přerově nad Labem. 

Nadaný Ludvík se už od dětství zajímal o přírodu, jejíž zkoumání se stalo jeho celoživotní náplní a posláním. Měl svého rodinného učitele, hraběte Sforu, který jej zasvětil do tajů botaniky a zoologie. Ludvík poté v Praze vystudoval filozofii, ve Vídni i Praze botaniku, zoologii a mineralogii. Studoval též vojenskou a námořní akademii v Maďarsku. 

Svou bystrost a talent využil rovněž ke studiu jazyků, na konci života plynně hovořil čtrnácti řečmi, včetně arabštiny a katalánštiny. Kromě toho měl i výtvarné nadání a byl plodným spisovatelem. Za svůj život napsal přes 50 knih, v nichž představil své přírodovědné výzkumy a zážitky z četných cest po celém světě. Díky své tvorbě se stal čestným členem Rakouské akademie věd ve Vídni a získal spoustu ocenění.

Na vlastní jachtě kolem světa

Kromě přírodopisných zájmů Ludvík Salvátor velice rád cestoval, ostatně mohl si to dovolit. Obvykle své cesty podnikal na vlastní jachtě, kterou i sám kormidloval a plavil se tak po mořích celého světa. Nejčastěji navštěvoval ostrovy ve Středozemním a Jaderském moři, a v podstatě obeplul celou zeměkouli. 

Ztroskotal pouze jednou, a to v roce 1894 u mysu Caxin poblíž Alžíru. Tehdy si zničil loď Nixe I. a později své plavby podnikal s novou lodí nazvanou Nixe II. Jeho loď Nixe měřila 51 metrů na délku, 6 metrů na šířku a 4 metry na výšku, měla motor a tři stěžně. Veškeré své cesty, zážitky i stav ztroskotání popsal ve svých denících a spisech. Cestopisů vydal desítky a nechyběly v nich ani nákresy, mapky. Všechno, co se dochovalo, má dnes velkou sběratelskou cenu. Svá díla Ludvík publikoval pod pseudonymem Ludwig Neudorf.

Život na Malorce

Na svých cestách se rád vracel na Malorku, kde střídavě žil. Vlastnil tam sedmnáct nemovitostí, sbíral místní pohádky a pověsti, které také vydal knižně. Své panství zvané Miramar udržoval v původním stavu a v nejvyšší lásce k přírodě, zakazoval kácet stromy a lovit a zabíjet zvířata, v kopcích nechal vybudovat rozhledny a nařídil opravit zničené cesty. 

Panství na Malorce nicméně nebylo soběstačné a dotoval jej díky bohatství svého panství v Čechách, nakonec jej ale kvůli svému nákladnému životnímu stylu zadlužil. Každopádně se právě díky svým četným cestám po moři a přátelství se spisovatelem Julem Vernem se stal nesmrtelným, byl totiž předlohou pro literární postavu Matyáše Sandorfa, nového hraběte Monte Christa.

Přečtěte si také:

Zakladatel homeopatie zemřel na zápal plic. Jedy zkoušel sám na sobě

Podivná úmrtí lásek Ludvíka Salvátora

Ludvík si užíval vztahů se ženami i s muži, ale nikdy se neoženil, nezplodil legitimního potomka a žádný vztah mu nevydržel dlouho. Jeho milenky umíraly nešťastnou náhodou a podivně tragickými způsoby. 

Životní láska, arcivévodkyně Matylda Marie Rakouská zemřela na popálení ve svých osmnácti letech, jinak by se možná právě ona stala legitimní manželkou. Zalíbení šlechtic později nalezl v obyvatelkách Malorky. K jeho přítelkyním patřila například také Italka Antonie Lancerotto, která vstoupila ve svých dvanácti letech do jeho služeb a postupně se stala jeho milenkou a důvěrnicí. Další tragicky zesnulou přítelkyní Ludvíka pak byla Catalina Homar, která ve svých šestatřiceti letech zemřela na lepru.

Ale i pro muže bylo v životě Ludvíka Salvátora místo a vědělo se o něm, že rád vyhledává společnost urostlých mladíků. Od roku 1871 patřil k jeho milencům mladý, krásný a inteligentní Vladislav Výborný z Kutné Hory. Jejich vztah trval šest let, než mladík nešťastně zemřel na sluneční úpal. Ludvík Salvátor svému milenci připravil bohatý pohřeb, jeho tělo nechal nabalzamovat a v Kutné Hoře mu dal vybudovat bohatě zdobenou hřbitovní kapli.

Kvíz: Syfilis, tuberkulóza, otrava, nehoda. Co zabilo slavné osobnosti?

Zatímco smrt některých slavných osobností je opředena tajemstvím, u některých je příčina toho, nač zemřeli, nezpochybnitelná. Nejspíše většinu příběhů z našeho testu znáte – schválně si udělejte náš kvíz, ať vidíte, jak jste na tom. 

Spustit kvíz

Nemoc zvaná sloní noha

Ludvík Salvátor údajně trpěl nemocí zvanou sloní noha. Tato nemoc je infekčního původu, arcivévoda se nejspíše nakazil na svých cestách do tropů. Sloní noha jej trápila až v pozdějším věku. Elefantiázu způsobují paraziti, kteří napadají cévy a způsobují silné otoky. Přenáší je komáři. 

V tehdejší době nebylo možné elefantiázu spolehlivě léčit. Nemoc se projevovala extrémním otokem postižené oblasti, únavou, zpočátku také horečkou a třesavkou, dále postupnou změnou struktury kůže a ztlušťováním připomínajícím právě sloní kůži. Elefantiáza má několik stádií, nejprve vzniká otok, později tuhne a v závěrečné fázi je už obrovský, vytváří záhyby a snižuje pohyblivost. Nemoc se neprojevuje pouze na končetinách, ale i na jiných částech těla.

Přečtěte si také:

Narodil se v Benátkách, zemřel v Duchcově na syfilis. Casanova se smál esoterice, a věřil magii

Nejspíše tato hrozná nemoc, postupující věk a celkové oslabení arcivévody v době první světové války, kdy musel být, ač pacifista, jako velitel rakouské armády kvůli nařízení císaře v pohotovosti, zapříčinily jeho smrt ve věku 68 let v roce 1915.

Údajně zemřel na zápal plic, kterým trpěl kvůli vyčerpání a vlhkému počasí. Podle zprávy lékaře, který balzamoval jeho tělo, však bezprostřední příčinou smrti byla rozedma plic. Došlo k ucpání tepen vedoucích do plic a k srdeční zástavě. Otoky kvůli elefantiáze měl arcivévoda už po celém těle.

Pohřeb byl skromný, jeho tělo leží v kryptě Kapucínů ve Vídni, vedle členů císařské rodiny. Panství převzal poslední rakouský císař Karel I. a zámek i movitý majetek odkázal Ludvík Salvátor svému komorníkovi. 

Ten později přešel pod správu nově vzniklé Československé republiky, která se také postarala o četné a vzácné Salvátorovy sbírky, jež byly umístěny do muzeí, například Národního muzea v Praze, Regionálního muzea v Brandýse nad Labem nebo do depozitáře na Konopišti. Vzpomínková místa a památky na tohoto významného muže najdeme také na Malorce.