Věra Čáslavská se nesmazatelně vryla do české historie nejen svými sportovními výkony, ale také lidskými postoji. Principem fair play se totiž řídila i ve svém životě. Za svůj život získala 140 medailí, z toho si odvezla 7 zlatých a 4 stříbrné z olympijských her. Všechny zlaté přitom vybojovala v individuálních disciplínách. Čtyřikrát jí byl udělen titul mistryně světa v gymnastice a jedenáctkrát se dokázala stát mistryní Evropy.
Co se dozvíte v článku
Před gymnastikou se věnovala baletu a krasobruslení
Věra Čáslavská se narodila 3. května 1942 v pražském Karlíně. Její otec vlastnil obchod s lahůdkami a matka zůstala v domácnosti a pečovala o děti. Dívky měli celkem tři, Věra z nich byla nejmladší. Po dokončení základní školy nastoupila na dva roky na ekonomku. Maturitu si dodělala později. V roce 1974 pak absolvovala studium na Fakultě tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově.
Již v dětství byla pohybově nadaná. Nejdříve působila v baletu, který posléze vystřídala za krasobruslení, přičemž od 14 let se začala věnovat gymnastice pod křídly Evy Bosákové, její slavné předchůdkyně. Ta Věru zaznamenala na přehlídkách. Během nich byla často k vidění v oranžových plavkách, díky čemuž si vysloužila přezdívku „Pomeranč“.
V roce 1958 se už jako nejmladší aktérka účastnila mistrovství světa v Moskvě a následující rok zazářila na evropském šampionátu v Krakově, kde obsadila první místo na kladině. V témže roce započala její spolupráce s trenérem Vladimírem Prorokem, po olympijských hrách v Tokiu pak navázala spolupráci s trenérkou Slávkou Matlochovou.
Svou osobností si podmanila i zahraniční publikum
Prvně se účastnila olympiády v Římě roku 1960, odkud si odvezla stříbrnou medaili ze soutěže družstev. V roce 1962 se pak konalo mistrovství světa v Praze, které jí otevřelo dveře do světové špičky.
Její úsilí po zdokonalení cviků nezastavily ani četná zranění, jimž touto dobou čelila. Kromě zlomené nohy se potýkala s pohmožděninami páteře, zánětem achillovky, vykloubenými prsty a zánětem holenních kostí.
V roce 1964 odjela ve svých 21 letech na olympijské hry do Tokia, kde zaznamenala triumf. Opanovala první příčku víceboje, přeskoku a kladiny a ještě si připsala týmové stříbro. Navíc si získala přízeň publika.
Sympatie japonského lidu si údajně naklonila v momentě, kdy jí během cvičení úspěch na bradlech překazil pád, který ji však nezastavil. Celou sestavu se rozhodla k radosti publika předvést ještě jednou, tentokrát bez nejmenší chybičky. O její oblibě v Japonsku vypovídá také fakt, že jako jediná žena na světě byla podarována samurajským mečem.
O její popularitě v zahraničí svědčí i následující komentář, který vyšel z pera německého novináře: „První dámou Československé socialistické republiky není manželka generálního tajemníka, předsedy vlády ani prezidenta. Je jí velmi půvabná gymnastka, která minulý týden oslavila pětadvacáté narozeniny. A není to nějaká obyčejná gymnastka, ale jedna z nejlepších na světě, která zlaté medaile na olympijských hrách a mistrovstvích světa sbírala pro sebe…i pro slávu republiky.“¨
Zlom? Olympijské hry v Mexiku
Hned další rok k medailím přidala pět zlatých z mistrovství Evropy v Sofii a o dva roky později taktéž na mistrovství Evropy, tentokrát konaném v Amsterodamu, brala zlato ve všech disciplínách. Následujícího roku, tedy roku 1968, znovu vévodila olympijským hrám, které se konaly v Mexiku. Jednalo se o dobu, kdy již Československo okupovala sovětská armáda. Jejími největšími soupeřkami přitom byly právě závodnice z SSSR.
Kvůli podpisu manifestu Dva tisíce slov se před odjezdem na olympiádu raději stranila společnosti a trénovala v lese. Těsně před odjezdem však zavítala na Václavské náměstí k soše sv. Václava, což později vysvětlovala takto: „Jsem takové romantické povahy, chtěla jsem tam poprosit, aby mi dal sílu, abych sovětské závodníky porazila.“
A to se jí povedlo, první příčku tehdy vybojovala nejen ve víceboji, ale také v bradlech, přeskoku a prostných. K tomu připojila stříbrné medaile z kladiny a družstev. Důstojně tak završila svou závodní kariéru, kterou zde oficiálně ukončila.
Na to reagoval místní list El Día slovy: „Odchází v ní největší postava gymnastiky a jedna z největších postav ve sportu vůbec. Co znamená pro sport, co znamená pro Československo, docení až příští generace.“ Na konci roku pak byla označena za nejlepší sportovkyni na světě a zároveň prohlášena za druhou nejpopulárnější ženu planety, hned po choti amerického prezidenta Kennedyho.
V Mexiku se Věra Čáslavská také vdala
Ve známost v souvislosti s touto olympiádou vešlo gesto, kdy po závodu v prostných lehkým odkloněním hlavy odmítla vzdát hold sovětské vlajce, kde se o první místo dělila s Larisou Petrikovou. Tento akt samozřejmě nepřešel bez povšimnutí.
Za jejím úspěchem stojí nesmírná píle a dřina, které jí dopomohly vystoupat až na vrchol. S trenéry vyvíjela stále obtížnější prvky, jež pak byla schopná předvést s elegancí a bravurou. Každý den přitom strávila tréninkem pět až šest hodin.
Olympijské hry v Mexiku se jí staly osudným i v jiném smyslu. Provdala se během nich totiž za reprezentačního mílaře Josefa Odložila, s nímž měla později dvě děti, dceru Radku a syna Martina.
Do Mexika se ještě vrátila koncem 70. let
Krátce po návratu z olympiády v Mexiku byla vyslýchána Státní bezpečností. Vyvíjenému nátlaku na odvolání svého podpisu pod manifestem Dva tisíce slov však nepodlehla a zamítla to. Tímto aktem ovšem upadla v nemilost, skončily pro ni zahraniční akce a po vyloučení z Československého svazu tělovýchovy a sportu pro ni bylo obtížné najít si práci.
Jednu chvíli proto vykonávala pod falešným jménem pozici uklízečky. Jedná se o dobu, kdy vznikala její kniha Cesta na Olymp. Na jejím vydání v roce 1972 se však do značné míry podepsala cenzura. Až o dva roky později se jí podařilo opět zaplout do prostředí sportu, stala se trenérkou družstva Sparty Praha.
Na sklonku 70. let se jí povedlo spolu s manželem získat povolení odcestovat i s dětmi do Mexika. To si ji vyžádalo a za její příchod slíbilo Sovětskému svazu dodávat místo něj uhlí na Kubu. Zde se manželé starali o místní talenty. Do Československa se Věra navrátila po dvou letech, kde manželství s Josefem Odložilem ukončila. Proslýchalo se, že těžko snášel Věřinu popularitu a začal být i lehce agresivní.
S depresí se léčila na psychiatrii
Po listopadu 1989 se opět objevila na veřejnosti, a to jako poradkyně a asistentka prezidenta Václava Havla pro sociální otázky a sport či jakožto předsedkyně Československého, později Českého olympijského výboru. Kromě toho v letech 1995 až 2001 působila též v Mezinárodním olympijském výboru.
Co se týče jejího osobního života, podstatnou roli v něm sehrál manžel Josef Odložil. Rodinné neshody vyvrcholily při jedné jeho potyčce se synem v roce 1993, během níž upadl, zranil se a na následky zranění nakonec zemřel. Syn Martin byl uznán vinným a kvůli tomuto incidentu měl skončit na čtyři roky ve vězení, Václav Havel mu však v roce 1997 udělil milost. Je důležité dodat, že Věra Čáslavská o ni ale nežádala.
Není divu, že po těchto událostech se stáhla do ústraní. Potýkala se s depresí, a po jistou dobu dokonce pobývala v psychiatrické léčebně v Bohnicích a v domě s pečovatelskou službou. Po čase vyšlo najevo, že si vypěstovala závislost na lécích na spaní.
O svých duševních potížích se později vyjádřila takto: „Deprese je strašná věc, nechci se rouhat, ale je to snad horší než rakovina. Ztratila jsem patnáct let! Dovedete si to představit?“ Až skoro po dvaceti letech po revoluci se začala opět zařazovat do společenského života a mimo jiné pomáhat sportovcům.
Věra Čáslavská zemřela v 74 letech
Za její celoživotní přínos jí byla v roce 1989 Mezinárodním výborem pro fair play při UNESCO udělena Cena Pierra de Coubertina, oceněna byla dále v roce 1995 státní medailí Za zásluhy, a v roce 2010 dokonce i japonským Řádem vycházejícího slunce.
Na její počest byla zároveň založena Cena Věry Čáslavské oceňující aktivity žen ve sportu. Jako jedna z mála se navíc může pyšnit tím, že po ní byla pojmenována planetka. Toto zjištění měla komentovat slovy: „Budu tady strašit na věky věků a pořád tady budu kroužit… Ta představa se mi moc líbí.“
Věra Čáslavská zemřela 30. srpna roku 2016 ve věku 74 let. Za jejím úmrtím stála rakovina slinivky, s níž zápasila už od léta předešlého roku. Toho roku se podrobila náročné operaci a poté docházela na chemoterapie. Tento nádor nadále patří k těm nejhůře léčitelným, ale možná se blíží doba, kdy bude možné nemoc odhalit dříve než v pozdních stadiích. Momentálně běží pilotní program screeningu pomocí cíleného vyšetření rizikových osob, běží také studie testující možnost screeningu ze vzorku krve.
V osudný den se Věra Čáslavská dostavila na prohlídku v IKEMU a nemocnici již neopustila, ve večerních hodinách vážné nemoci podlehla. Poslední rozloučení s neobyčejnou sportovkyní se konalo v budově Národního divadla 12. září téhož roku.
ČLÁNKY DO MAILU