Hlavní navigace

Starověcí lékaři nebyli šarlatáni. Nad jejich dovednostmi žasnou i odborníci

 Autor: Wikipedia.org / Jon Bodsworth
Může se zdát, že v minulých tisíciletích se léčba nemocí odehrávala na bázi zaklínadel, rostlinných lektvarů a různých rituálů. Mnohé archeologické objevy ale svědčí o velmi sofistikované zdravotnické péči, která se blíží moderním medicínským postupům.
Doba čtení: 8 minut

Sdílet

„Tohle snad není v 21. století vůbec možné!“ Podobnou větu jsme jistě již v životě slyšeli nebo sami pronesli v souvislosti s úrovní poskytnuté lékařské péče či chováním zdravotnického personálu. I když je třeba poctivě připustit, že v řadě případů má podobné rozhořčené tvrzení své opodstatnění, zároveň z něj vyplývá, že jsme přesvědčeni, že něco podobného bylo v dobách mnohem vzdálenějších běžným standardem. Vůbec si přitom neuvědomujeme, že našim předkům poněkud křivdíme. Již před začátkem našeho letopočtu se vyskytovaly příklady velmi vyspělé medicíny, na svou dobu poměrně hlubokých lékařských znalostí i dobře provedených náročných operací.

V Indii operovali šedý zákal a dělali plastiku nosu

I když se zdá, že plastická chirurgie je vynálezem moderní doby, lidé toužili být dokonalejší už před více než dvěma tisíci lety. Jeden z prvních zdokumentovaných důkazů lze nalézt v Šušruta Samhita, slavném starověkém lékařském textu z Indie.

Skládá se ze 184 kapitol, ve kterých je popsáno 1120 chorob, 700 léčivých bylin, 64 preparátů z minerálních látek a 57 preparátů z látek živočišných. Pojednává i o řadě chirurgických procedur včetně plastické chirurgie.

Jedním z nejznámějších popisů z této oblasti je rekonstrukce nosu. „Část nosu, která má být zakryta, by měla být nejdříve změřena pomocí listu. Pak by měla být část kůže požadované velikosti vyříznuta z pokožky tváře a otočena zpět tak, aby zakrývala nos. Kost pod ní je třeba připravit ořezáním. Lékař pak umístí kůži na nos a přišije ji rovnoměrnými stehy. Kůži je pak nutné udržovat ve správné výšce vložením dvou tobolek skočce (Ricinus communis) do nosních dírek, aby nový nos získal správný tvar. Pak by měl být nos posypán práškem z lékořice, santalového dřeva a dřišťálu (Berberis), poté pokryt bavlnou a je třeba neustále aplikovat čistý sezamový olej,“ zní popis procesu.

Autorem je indický lékař Šušruta, žijící mezi rokem 600 a 1000 př. n. l. Je považován za prvního chirurga, který operoval šedý zákal, a za jednoho z nejvýznamnějších a nejpokrokovějších operatérů starověku, někdy bývá označován také jako „otec plastické chirurgie“. Vyvinul chirurgické techniky pro rekonstrukci nosu, ušních lalůčků i genitálií, mnohdy amputovaných jako trest za provinění proti dobové morálce nebo vojenské disciplíně. Jako anestetikum doporučoval víno, protože alkoholem omámený pacient podle něj tolik nevnímal bolesti způsobené operací.

Nejstarší zubní implantát zhotovili již Keltové

Nejenom v dnešní době chtějí lidé mít krásný a zdravý úsměv. Dokladem toho je kovový šroub, nalezený na místě horního řezáku v ústech kostry na keltském pohřebišti ve francouzském La Chêne.

Nález pochází ze 3. století př. n. l. a to z něj činí jeden z nejstarších nálezů svého druhu na území západní Evropy. Archeologové se domnívají, že důvod nahrazení řezáku, který je jedním z nejviditelnějších zubů při řeči či smíchu, byl pravděpodobně estetický, případně měl před pohřbem obnovit dokonalost tělesné schránky pro posmrtný život.

Kostra patřila mladé ženě ve věku mezi dvaceti a třiceti lety a podle oděvu a další výbavy musela patřit k tehdejší „keltské elitě“. Její chrup byl na jiných místech ve velmi dobrém stavu, neporušený, bez kazů, zubního kamene nebo poškozené skloviny. Umístění kovového šroubu bylo přitom bolestivé a podle názoru vědeckého týmu, který nález prozkoumal, mohla žena dostat při zákroku a po něm prostředek tišící bolest, kterým byla například kůra vrby bílé (Salix alba). Ta obsahuje kyselinu acetylsalicylovou, obsaženou například v aspirinu. Kostra nenesla známky úrazu, ale jednou z možností, kterou se archeologové zabývají, je možnost, že žena přišla o přední zub následkem úderu nebo pádu.

Etruskové si vyráběli ozdobné zlaté zuby a dávní Keltové s nimi přicházeli do styku díky obchodním cestám. Tak je podle odborníků možné, že se jejich snahu o dokonalý vzhled snažili napodobit. Zubní náhrady na starých kostrách přitom nejsou zase tak ojedinělé. Archeologické vykopávky odhalily již dříve zhruba 7000 let starou lebku z Alžírska, která obsahovala zubní náhradu, vyřezanou z kosti, jindy zase objevily egyptskou kostru s řezákem, vyrobeným z mušle.

„Neschopenka“ od faraona

Z hlediska zdravotnictví byl starověký Egypt v mnoha ohledech podobný dnešním vyspělým zemím. Nešlo jen o sofistikované metody léčby různých nemocí, ale také o systém státem hrazené zdravotní péče.

Té si mohli užívat například stavitelé hrobek v období Nové říše (cca 1550–1070 př. n. l.). Přesto je zřejmé, že někdy dělníci pracovali i během nemoci. Příkladem může být muž jménem Merysekhmet. Podle dochovaného textu zvládl dojít dva dny po sobě k hrobce, na které pracoval, ale neměl dostatek sil na to, aby odvedl obvyklý výkon. Vrátil se tedy zpět do vesnice, kde odpočíval dalších deset dnů, dokud se neuzdravil.

Kromě bezplatné lékařské péče měli pracovníci také nárok na podporu v době nemoci. Byl jim k dispozici lékař, který měl „k ruce“ asistenta a v jejich dokumentech archeologové našli návody k přípravě léků. Ze starověkého Egypta se dochovala celá řada papyrů, které obsahují postupy pro léčbu konkrétních chorob a jsou na nich také seznamy přípravků, kterými lze léčit jednotlivé zdravotní problémy a onemocnění. Často jsou v nich využívány nejenom různé rostliny, ale i ovoce nebo med. Přestože je spektrum popsaných léčiv poměrně široké, hojně se na podporu jejich účinků používají rovněž zaklínadla.

Zatímco jiné starověké kultury věřily, že onemocnění pochází například z nerovnováhy tělesných tekutin, Egypťané je považovali za určitou kontaminaci těla a tento pohled se tak přibližuje tomu dnešnímu. O jejich pokročilých medicínských znalostech svědčí zejména Ebersův papyrus, datovaný zhruba do roku 1550 př. n. l., který náleží mezi nejstarší dochované medicínské písemnosti, někdy bývá dokonce považován za kopii staršího dokumentu. Je asi dvacet metrů dlouhý a obsahuje recepty, popis léčebných metod i nemocí samotných. Jsou v něm kapitoly o srdci, psychických problémech včetně deprese, i pojednání o antikoncepci, diagnostice těhotenství a dalších gynekologických záležitostech, střevních onemocněních a parazitech, očních a kožních problémech, stomatologii a chirurgické léčbě abscesů a nádorů, stavbě kostí a popáleninách.

Pokud jde o praktické dovednosti a hmatatelné důkazy umu starověkých egyptských chirurgů, příkladem může být nález, který udělali odborníci v roce 1995 při bližším zkoumání egyptských mumií, uložených v Rosicrucian Egyptian Museum v Kalifornii. Do nohy jedné z nich byl dávným operatérem umístěn kovový šroub o délce zhruba třiadvaceti centimetrů, který připojuje dolní část nohy ke zbytku končetiny. Dokonalost způsobu spojení ohromila současné lékaře, protože se blíží moderním metodám. Šroub je navíc vyroben v podobném designu, jako jsou ty dnešní, a to přitom od operace uběhly zhruba tři tisíce let.

(Ze starověkého Egypta pochází také náhrada prstu u nohy z úvodní fotografie. Sloužila ke snazší chůzi a byla vyrobena ze dřeva a kůže.)

Posttraumatickou stresovou poruchou trpěli už starověcí vojáci

Posttraumatická stresová porucha (PSTD) si vybírá daň nejenom na vojácích z moderních válečných konfliktů, ale trpěli jí už starověcí válečníci. Vojáky v Mezopotámii (na území dnešního Iráku, části Sýrie, Turecka a Íránu) sužovala již v roce 1300 př. n. l., o čemž svědčí lékařské zprávy, nalezené vědci z britské Anglia Ruskin University.

Dlouho se přitom věřilo, že první popis této poruchy pochází z roku 490 př. n. l. a že byla následkem traumatizujících prožitků vojáků během válek mezi Řeky a Peršany. Dokumenty z Mezopotámie mluví o tom, že vojáci slyšeli a viděli duchy lidí, které zabili během bitev, trpěli depresemi a nespavostí. „To je přesně zkušenost dnešních vojáků, zejména těch, kteří prožili boj muže proti muži,“ připomíná univerzitní profesor a klinický psycholog Jamie Hacker Hughes, který zároveň poznamenal, že mezopotámští válečníci bojovali v přibližně stejných geografických oblastech, kde se odehrávaly relativně nedávné válečné konflikty, válka v Zálivu a válka v Iráku.

Ve starověku se věřilo, že duševní i fyzické utrpení vojáků způsobují duchové zabitých nepřátel. Léčba mohla mít podobu modliteb k jejich zahnání, podávání léčiv na rostlinné bázi či náboženských obětí.

Obdivuhodné znalosti sibiřských „chirurgů“

Tým složený z archeologů, antropologů a neurochirurgů zkoumal na počátku druhé dekády 21. století tři lebky (dvou mužů a jedné ženy) z Altaje, staré 2400 až 2600 let, nesoucí stopy trepanace. A zjistil, že dávní sibiřští chirurgové byli odborníci, vládnoucí pokročilými technikami.

Galerie: Dějiny mozku – jak přežít s dírou v hlavě 

Jeden z operovaných mužů utrpěl podle členů vědeckého týmu zranění hlavy, jehož následky mu podle všeho způsobovaly nepříjemné obtíže. Trepanace byla provedena zřejmě právě kvůli odstranění těchto problémů. Po operaci kosti lebky vykazují zhojení, takže tento muž žil pravděpodobně ještě řadu let poté. Lebka druhého z mužů nenesla známky traumatu hlavy, takže odborníci předpokládají, že se chirurgové pokoušeli napravit její vrozenou deformaci. Lebka ženy naopak stopy úrazu vykazovala, ale nezdá se, že by pacientka operaci přežila. Její lékař totiž udělal několik zásadních chyb. Přesto pokusy o podobné chirurgické zákroky ve 4. až 6. století př. n. l. ukazují na významné a na svou dobu poměrně hluboké lékařské znalosti.

„Je přitom velmi těžké si představit, že podobně nebezpečná a složitá operace byla prováděna bez opravdu rozsáhlých znalostí anatomie, anestezie a moderních lékařských nástrojů,“ podotýkají odborníci. Analýza ukazuje, že se tehdejší lékaři nespoléhali na to, co měli po ruce, například ostré nože, ale že v případě těchto operací muselo jít o speciálně vyrobené nástroje. Členové výzkumného týmu se domnívají, že šlo s největší pravděpodobností o bronzový nástroj. „Zatím nemáme dostatek podkladů k tomu, abychom přesně řekli, z jakého kovu byl nástroj vyroben, ale musel být tenký a ostrý, protože jedině takový mohl vyříznout otvor a extrahovat fragmenty kosti, aniž by došlo k poškození mozku,“ vysvětlují specialisté.

Je sice podle nich možné, že tito raní sibiřští chirurgové byli tak zběhlí v podobných operacích, protože se často věnovali práci se zvířecími kostmi, ale i tak jsou jejich znalosti a zručnost na tehdejší dobu obdivuhodné. Vědci přitom poukazují na to, že ještě v průběhu 19. století přežilo podobné zákroky v nejlepších evropských nemocnicích jen něco málo přes deset procent pacientů. Lidské ostatky z přibližně stejného dějinného období, nesoucí stopy podobných zákroků, byly nalezeny i na jiných místech světa, například v Peru nebo v Turecku.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).