Hlavní navigace

Souvisí tvar lebky s inteligencí, nadáním a povahou člověka?

 Autor: Depositphotos.com
Odpovídají vnější znaky vnitřním vlastnostem a dispozicím člověka? Lze pozorováním vnějších znaků určit například inteligenci nebo duchovnost? Na tyto otázky se pokoušely odpovědět nauky, které se těšily velkému zájmu v 19. a na počátku 20. století.
Taťána Kročková 26. 3. 2020
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Fyziognomie a frenologie nejsou uznávány coby vědecké obory, i když jim svého času byla věnována seriózní pozornost. Jaký byl jejich vývoj a co všechno o nich vlastně víme?

Fyziognomie a frenologie zkoumaly lidské hlavy

„Vlastní řečená lebka se stala mapou, na níž jsou stejně jako v atlase zakresleny krajiny a místa, v nichž je člověk popsán jako v malém světě. Na lidské lebce tedy cestujeme jako na zeměkouli, abychom hledali a zjistili místa, kde sídlí naše vnímání, touhy, sklony a duševní mohutnosti,“ cituje v knize Metafory paměti její autor Douwe Draaisma lékaře Jacoba Doornika.

Pokusů odvodit dispozice a vlastnosti člověka z jeho fyzického vzhledu tady již v historii bylo mnoho. Ale jak se říká, všechno souvisí se vším. Na svém těle máme akupresurní a akupunkturní body, které se vážou k funkci konkrétních orgánů. Máme i čáry v dlaních vypovídající údajně o našich povahových vlastnostech a zdravotních dispozicích.

A co třeba fyziognomie, která se věnuje čtení z tváře? Vědci se také snažili dokázat, že i různé oblasti našeho mozku se vztahují k určitým vlastnostem a schopnostem člověka. Nauka o vztahu konkrétní části lebky a některých dovedností či psychických vlastností se nazývá frenologie a její rozvoj jsme mohli zaznamenat zejména v 19. století.

Dnes je již sice frenologie považována za pavědu, ale mnozí zvídaví vědci před dvěma sty lety došli k zajímavým poznatkům a objevům, díky nimž se později rozvinula moderní neurověda.

Sbírka lebek umělců, vrahů i slabomyslných

Fyziognomie je nauka, která se zabývá rozpoznáváním povahových vlastností a dispozic podle vzhledu lidské tváře. Souvisí s frenologií, která zkoumá tvar lebky. Fyziognomií se zabývali už staří Řekové, ale byla také velkou vášní švýcarského protestantského pastora a spisovatele Johanna Kaspara Lavatera, který sestavil velký kraniosakrální atlas, jenž vyšel v roce 1864 v Lipsku. Lavater se také přátelil s básníkem Goethem, ale později se jejich cesty rozešly.

„Kdo se jednou seznámil s detaily lidského obličeje v nemocnicích a káznicích, bude sotva věřit svým očím a vnitřně se bude chvět před znameními, jimiž zpustlost cejchuje své otroky,“ píše J. K. Lavater, který popsal vztah mezi vnějšími znaky a vlastnostmi člověka, ve svém díle. Stavbě lebky přisuzoval velký význam, sám shromáždil lebky a sádrové odlitky posmrtných masek mnoha slavných mužů, mezi nimiž byli také například filozof Immanuel Kant, Martin Luther či hudební skladatel Ludwig van Beethoven. Ve sbírce měl ale také traviče, otcovraha, egyptského krále, obyvatele Grónska či slabomyslnou dívku, aby to měl pestré.

Tehdejší kraniologie (původní označení nauky) totiž vycházela z empirického zkoumání různých patologií, například trestanců a chovanců blázince. J. K. Lavater třeba upozorňoval na Kantovo široké čelo, které odpovídalo jeho výrazným analytickým schopnostem, ale sídlo citového života ve střední části lebky prý bylo zase naopak slabší. Všechny tyto i níže uvedené informace popisuje v již zmíněné zajímavé knize Metafory paměti holandský psycholog Douwe Draaisma.

Věda místo mystiky

Na Lavatera pak přímo navazuje vídeňský lékař Franz Joseph Gall, ale ti dva se příliš nemuseli a názorově se rozcházeli.

Zatímco Lavater se jakožto mystik a romantik více věnoval duchovním souvztažnostem a symbolice, Gall byl vědec a vycházel z empirického zkoumání na ryze neurologickém podkladě.

Podle Galla mají tvar lebky a vlastnosti mozku přímou kauzální souvislost. Vynikal také v anatomii mozku, jako první rozlišil šedou a bílou hmotu a objevil, že bílá vlákna z míchy se ve spodní části mozku kříží, takže každá polovina těla je řízena protilehlou polovinou mozku. Vyvinul i nové techniky pitvy a zabýval se srovnávací anatomií mozku. Zkoumal mozky zvířat i lidí a prováděl jejich posmrtné výzkumy lebky.

Šest typů paměti podle Galla

F. J. Gall sestavil seznam sedmadvaceti oblastí mozkové části lebky, které souvisely například se sexuálními instinkty, příchylností, marnivostí, citem pro jazyk, muzikálností, religiozitou nebo stálostí. Čím větší tato oblast byla, tím byla odpovídající dispozice rozvinutější.

Také rozlišil šest forem paměti, která sídlila v části mozku, která se nachází přímo za očima. Vypozoroval to u chlapců s vypouklýma očima, kterých si všiml už ve svých školních letech, protože prý měli dobrou paměť a učení jim šlo snadno a rychle.

Gall tedy popsal paměť na místa, která přímo souvisela s prostorovou orientací a měli ji například inženýři, krajináři, hvězdáři či vojevůdci. Dále odlišil paměť na čísla, kterou spojoval s obchodnickým talentem, který pozoroval například u židovské národnosti, a pro kterou byla i typická větší šilhavost očí. Následovala paměť na jazyk, na jména, na osoby a na věci, jejíž umístění bylo zase nad nosní kostí.

Známým a důležitým výzkumem byl jeho popis případu vojáka, který v důsledku bodné rány kordem těsně pod levým okem utrpěl zranění mozku a ztratil schopnost pojmenovávat lidi a předměty. Měl afázii, která už dříve byla spojována s poškození mozku, ale dosud ne se zraněním specifického místa. Už tehdy se jednalo o objev takzvaného Brocova centra, které v roce 1861 popsal pařížský neurolog Pierre Paul Broca.

Frenologie zajímala i spiritisty

J. K. Lavater byl v podstatě prvním představitelem frenologie, jíž se tehdy říkalo kraniologie. Pojem frenologie ale zavedl až Gallův žák Johann Gaspar Spurzheim v roce 1805, kdy spolu s Gallem uspořádali o frenologii přednáškové turné. Spurzheim pak frenologii dále rozvíjel a věnoval se více ilustracím. S Gallem však měli v roce 1813 konflikt a došlo u nich k názorové roztržce, po níž se jejich cesty rozdělily, obdobně jako tomu bylo u slavných psychoanalytiků C. G. Junga a Sigmunda Freuda.

Galerie: Poznání mozku

Frenologie ale byla v Německu kvůli církvi od roku 1802 zakázána císařským patentem. V jiných zemích Evropy a v Americe však její vliv narůstal. Vznikaly i některé frenologické společnosti, vydávaly se časopisy s touto tématikou a v roce 1847 byl dokonce i v New Yorku založen Frenologický ústav. I na počátku 20. století se frenologie těšila velkému zájmu našich spiritistů a byly vydávány různé brožury, například Praktická frenologie od Karla Sezemského, která vyšla v roce 1909.

Je bytím ducha kost?

O frenologii se ale zajímala také řada filozofů, například Georg Wilhelm Friedrich Hegel nebo Immanuel Kant, jehož posmrtnou masku měl ve sbírce Lavater. Hegel nezpochybňoval souvislost mezi vnějšími znaky těla a vlastnostmi lidské duše a ve svém díle Fenomenologie ducha se frenologii dost věnuje. Jeho tvrzení „bytím ducha je kost“ se stalo proslulým a postavilo jej proti názorům Kanta.

Tereza Matějčková ve své knize Hegelova fenomenologie světa píše, že Hegel si na frenolozích váží toho, že hledají novou cestu, jak uzavřít propast mezi duchovností a předmětností, mezi svobodou a kauzalitou. Příroda podle něj tedy předurčuje povahu člověka a duše je úzce propojena s tělem.

Hegel sice oproti Kantovi frenologii nezpochybňuje, ale raději souvislost vnějšku s vnitřkem spojuje s činem. Pravým vnějškem člověka totiž není jeho tělo, jak uvádí Tereza Matějčková, byť je to podmínkou jeho svobody, ale znamením svobody člověka je jedině čin. Ve své Malé logice Hegel píše: „Zde by musela jít odpověď tak daleko, že by se tomu, kdo tak soudí, natloukla lebka, aby se dokázalo právě způsobem neméně makavým, než je jeho moudrost, že kost není pro člověka ničím o sobě, tím méně pak jeho pravou skutečností.“ 

Tereza Matějčková ve své knize dále uvádí: „Dnes hodnotíme frenologii a fyziologii jako pavědy, které odsuzují člověka k přírodnímu determinismu. Bez povšimnutí by však nemělo zůstat, že osvícenci oslavovali frenologii jako vědu moderní a osvobozující. Snímá totiž z člověka tíhu tradičního sociálního uspořádání a jeho vlastní místo ve společnosti zakládá v člověku samém.“

I když se souvislosti vnějšího tvaru lebky s vnitřními vlastnosti člověka později nijak neprokázaly a frenologie byla jako vědecká disciplína zamítnuta, přesto se Gallovy objevy velice osvědčily a nadále prozkoumávaly v rámci moderní neurovědy.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).