Tomášovi je 54 let, pracuje ve státní správě. V době, kdy jsme spolu hovořili, jej čekaly poslední dva dny ze čtyřtýdenní hospitalizace na známé adiktologické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, které se podle ulice, kde sídlí, říká U Apolináře.
Problémy s alkoholem u něj nezačaly nijak bouřlivě, ale prostým popíjením po práci. Nepil každý den, když ale chtěl přestat, protože kvůli pití šidil rodinu a koneckonců i sebe samého, zjistil, že sám to nezvládne.
Člověk si říká, že má přece určitou vůli, inteligenci, že nepít zvládne sám. Ale ono to vůbec není nutné. Když vás trápí zánět nebo bolest nohou, jdete přece také k odborníkovi. Chtěl jsem pomoci, proto jsem začal s terapiemi, našel si psychologa, psychiatra a pak jsme se dohodli, že mi to nestačí a že půjdu do hospitalizační péče,
popisuje Tomáš vlastní cestu, na které bylo stěžejní přiznat sám sobě, že je nemocný.
Začnete fyzicky i psychicky chátrat
Kdy jste zjistil, že máte problém, který vás dovedl k léčbě?
Datum, kdy jsem si řekl, že se půjdu léčit, nedokážu úplně přesně říci. Ale před rokem jsem začal chodit jednou týdně na skupinové terapie a s jistými úspěchy jsem abstinoval. To znamená třeba dva nebo tři měsíce, ale pak jsem zase začal pít. Proto jsem se v říjnu 2024 rozhodl, že U Apolináře strávím čtyři týdny.
Nechal jste se hospitalizovat?
Ano, byl to měsíční pobyt na lůžkovém oddělení.
Jaká forma pití vás přivedla k tomu, že jste si řekl, že už to takto nemůžete nechat?
Bylo to pití, dá se říci, nárazové. Nepil jsem každý den. Většinou to bylo pití po práci – zajít si na drink… Zahnat stres, vyplnit čas mezi prací a domovem.
Jak vypadaly problémy, které vám alkohol způsoboval?
Samozřejmě máte nějaké koníčky – chodíte třeba do posilovny, sportovat, na procházky. A když toto začnete vynechávat a místo toho jdete spíš do hospody nebo si láhev koupíte domů, tak to je první problém. Přestanete dodržovat svoji životosprávu. To, co máte nalajnovaný. Prostě se přestanete věnovat sám sobě a začnete fyzicky i psychicky chátrat.
Zkusili jste letos Suchej únor bez alkoholu?
Kdy jste si uvědomil, že vás pití obtěžuje?
Existují samozřejmě body, které definují závislost. Je to vlastně takové popíjení, které, jakmile je na denní bázi – třeba sklenička, dvě – tak už je to alkoholismus. Většina lidí s tím ale nechce nic dělat, přitom aby si sám ten člověk řekl, že se chce léčit, je ale nesmírně důležité.
Člověk si říká, že nepít zvládne sám. Že má přece určitou vůli, inteligenci… Ale je to vlastně nesmysl, protože nic takového není nutné. Když vás trápí zánět nebo bolest nohou, jdete přece také k odborníkovi. A já už jsem se alkoholem nechtěl potýkat sám. Chtěl jsem pomoc, a proto jsem vyhledal odborníky – začal jsem terapiemi, pak psychologem, psychiatrem, protože se léčím i s depresemi. Pak jsem se rozhodl po dohodě s psychiatrem, psycholožkou a adiktoložkou, že půjdu na intenzivnější, hospitalizační léčbu.
Dal vám někdo nůž na krk
?
Samozřejmě ty nože na krku
jsem během terapií od pacientů kolem sebe slyšel. Rozvody a rozchody, někomu seberou děti, další přijde o řidičský průkaz… To jsou extrémy, kam až to může dojít.
Co bylo prvním krokem k léčbě?
Někam se dovolat. Takže já vzal nějaká telefonní čísla z internetu a snažil jsem se někam vecpat, protože slyšíte: Přijďte za tři měsíce, přijďte za půl roku, máme plno.
To je ovšem pro rozhodnutí začít se léčit dost demotivující. Jak vám bylo, když jste to slyšel?
Samozřejmě jsem z médií věděl, že trh s těmito službami je přehlcený. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušel, že dostat se někam je vlastně tak trochu o štěstí.
Vy jste tedy to štěstí měl, protože se potkáváme na tiskové konferenci na Klinice adiktologie ve Všeobecné fakultní nemocnici, kde máte za sebou čtyřtýdenní intenzivní léčbu.
Rozhodil jsem sítě a ptal se, zda někdo nemá nějakého známého, o někom neví nebo takové problémy řešil. Pomohlo mi to, protože jsem třeba dostal kontakt na Krizové centrum RIAPS, kam jsem zašel jako první. Psychiatra jsem sehnal až po půl roce. Adiktologickou pomoc jsem hledal v různých nemocnicích i střediscích, ale nakonec mě vzali ve Všeobecné fakultní nemocnici U Apolináře, kde jsem začínal na skupinových terapiích jednou za týden. To mi ale nestačilo, proto teď v pátek (31. ledna, pozn. red.) končím hospitalizaci.
Co vám při ní nejvíce pomohlo?
Prvním krokem je připustit si, že je člověk nemocný. To si musí každý říci sám. Pokud je k tomu nějak donucený, nebo sám o tom není přesvědčený, léčba není tak účinná. Když si naopak člověk připustí, že je na něčem závislý, léčbu bere vážně a dokáže plně prožít ty čtyři týdny, nebo osm týdnů léčby.
Někdy vztahy nejdou poslepovat
Jak dnes vypadá režim při hospitalizaci? Je to třeba jako ve filmu Dobří holubi se vracejí?
To je pravěk a dnes léčba vypadá úplně jinak. V tomto by edukace společnosti měla být lepší. Alkoholik není ten, který se válí v pangejtu, protože ten se sem ani nedostane.
Dokážete mi ten režim popsat?
Denní režim je pevně daný, jasný a vy musíte být včas tam, kde se něco odehrává. Ať už jde o přednášky nebo sezení s doktory…
Třeba budíček je v 6:30, snídaně v 7, pak tři čtvrtě hodiny ranní komunita, kde se načrtne, co se bude dít ten den, shrne se den uplynulý. Pak jsou jednotlivé terapie – pracovní, individuální, různé sporty, relaxace, autosugesce… Řád dne je U Apolináře nabitý a člověk se opravdu nenudí.
Je v něm prostor i pro osobní volno?
Ano, v něm se člověk může zaměřit sám na sebe a může si třeba zatelefonovat. Telefon i notebook mít můžete, ale nemůžete je používat při přednáškách a terapiích.
Jak je to s návštěvami?
Ty jsou o víkendu, v sobotu i neděli. Já měl to štěstí, že za mnou chodili členové rodiny, mé děti, kamarádi a známí.
Bylo to pro vás důležité?
Je to podpora v léčbě. Určitě je lepší, když o ní nejbližší okolí ví, podpoří vás a vy se máte kam vracet.
Mít se kam vrátit platí i pracovně?
Ano, jsem na běžné nemocenské.
Nebojíte se po návratu stigmatizace?
To samozřejmě záleží na lidech a na pracovišti. Jestli tam vidí toho Menšíka (herce Vladimíra Menšíka, který ztvárnil jednu z hlavních rolí ve snímku Dobří holubi se vracejí, pozn. red.), těžko jim to budu vysvětlovat. Ale musím říci, že mi spíš fandí a mám se kam vracet. Ale jsou samozřejmě případy, kdy lidé, se kterým jsem se tady potkal, byli OSVČ nebo nezaměstnaní. Tady prostě narazíte na běžnou strukturu obyvatelstva.
Není ta podpora z okolí daná tím, že jste si uvědomil, že máte problém, a začal jste ho řešit?
Samozřejmě, že osudy lidí se závislostí mohou být totálně kruté, že už jim vztahy nejdou poslepovat a oni se nemají kam vrátit, protože si rozbili pouta s rodinou, příbuzenstvem a podobně.
Vy jste se s takovými lidmi potkal, nepůsobí jejich osud jako onen varovný zdvižený prst?
Zdvižený prst to může být, ale těch osudů a příběhů jsem už slyšel tolik, že zjistíte, že člověk se musí soustředit sám na sebe. Ovlivní vás, ale neměly by vás vykolejit.
Co bude dál?
Léčba mi rozhodně dala hodně. Ale jak je důležitá samotná léčba, tak je důležitá i doléčovací terapie, takže budu tedy jednou týdně chodit na skupinu, aby nenastal nějaký relaps.
Jaké to pro vás má řešení? Nepít vůbec celý život?
Cíle jsou důležité, ale musí být dosažitelné, aby se člověk nedostal takzvaně do pasti, že je nesplnil. Ano, pít nechci, ale nedávám si cíl, že to bude absolutní abstinence až do konce života. Spíše bych to pojmenoval snem.
ČLÁNKY DO MAILU