Hlavní navigace

Potřebujeme v životě jistoty? Tomu, kdo skáče bungee jumping, bych tu gumu nařezával

Autor: Archív Stanislava Komárka
Olga Myslivečková

„Síť našich obav se neustále zahušťuje. Netýká se to jen dětí, ale i dospělých. Stále více se bojíme o život, o svoje zdraví, přičemž je ta obava, abych tak řekl, lichá,“ tvrdí profesor Stanislav Komárek.

Doba čtení: 8 minut

Sdílet

Byl dříve svět bezpečnější, nebo právě naopak? Jak jsme mohli přežít bez autosedaček, helem, očkování proti všemu možnému, s prolézačkami na betonu? Jsou dnes rodiče přehnaně opatrní a jsou opatrní na správných místech? Dokážeme děti ochránit tam, kde je třeba? Jsou dnes „nová nebezpečí“? Je dobře maximálně snižovat riziko, vytvářet nepřirozené prostředí, nebo tím dětem a sobě spíše škodíme? Čeho se tak bojíme? „Neseme si v sobě existencionální úzkost, která kdysi byla smysluplná,“ říká biolog, filosof a spisovatel prof. Stanislav Komárek v dalším díle speciálu k 10. výročí serveru Vitalia.cz.

Jak moc ovlivňuje náš běžný život „zaručené“ bezpečí?

Jako děti jsme jezdili na kolech bez přileb, hráli si kolem paneláků či venkovských humen a malí biologové typu Komárka se šťárali ve vosích hnízdech a občas byli i poštípáni. Dnes v Německu existují speciální týmy na ničení vosích hnízd, protože ty vosy by mohly někoho bodnout. Nemůžete tam už téměř vzít děti do lesa na výlet, nemyslím do pralesa, ale do spořádaného německého lesa, kde stojí smrčky v zástupu, protože by tam mohlo dojít k něčemu neočekávanému. Děti nemají popíchané nohy od strnišť, nemusí si ošetřovat záděry, vytahovat třísky, ostatně nožičky už používají zřídka, protože je rodiče vozí na kroužky v autech.

Síť našich obav se neustále zahušťuje. Netýká se to jen dětí, ale i dospělých. Stále více se bojíme o život, o svoje zdraví, přičemž je to obava, abych tak řekl, lichá. Při největší opatrnosti nakonec zestárneme a zemřeme. Takový je úděl nás smrtelníků. Ponechme stranou, že by dlouhodobý život, jak jej zobrazil Karel Čapek ve Věci Makropulos, byl více za trest než za odměnu a smrt by pak byla tím, co by si dotyční nejvíce přáli.

Přečtěte si rozhovor: Klasická medicína s námi jedná jako s přerostlými dětmi 

Byli lidé v minulosti se smrtí více smířeni?

Za Rakouska-Uherska se běžně počítalo s tím, že muži riskují život na bitevním poli „za císaře pána a jeho rodinu“ a ženy při porodu. V Německu v roce 1944 se předpokládalo, že nejen muži, ale i ženy a větší děti položí život na oltář Třetí říše. V 19. století odcházeli dvanáctiletí třináctiletí kluci z Čech do Vídně, aby se vyučili řemeslu. Třicet procent z nich jich zemřelo na podvýživu, nemoci, špatné zacházení… a rodiče to přijímali, protože se to stávalo. Dnes by je to šokovalo. Zaplať Pánbůh, že ta doba je pryč.

My zase bereme jako nutnou daň, že se umírá v autech na silnicích. Umíte si představit, kdyby stejný počet lidí sežrali vlci, co by se následně dělo?

Zrovna auta do roku 2022 budou muset výrazně rozšířit bezpečnostní výbavu. Uvažuje se i o umístění černé skříňky.

Jízda v autě je dnes jediná trochu riziková činnost. Kdyby se na ně aplikovala stejná opatrnost jako jinde, tak budeme jezdit pouze opancéřovanými autobusy, řídit je budou absolventi vysoké školy řidičské, budou v nich stanice první pomoci – to by byla stejná bezpečnostní pravidla jako na léky. Tak daleko to v případě aut ale nedojde, protože pocit individuální svobody, kdy si auto člověk řídí sám, je silnější než ta touha po jistotě.

Proč se vůbec bojíme?

Protože v sobě máme existencionální úzkost, která kdysi byla smysluplná. Na pračlověka v africké savaně za každým stromem mohl číhat levhart nebo nepřátelský bojovník s oštěpem, opatrnost byla rozumná. Lvy a levharty jsme téměř vyhubili, nastal všeobecný mír, ale ty strachy máme stejně. Jen jsme je nasměrovali jinam, třeba vůči vosám.

Skoro dva roky jsem strávil na cestách mezi muslimy, kteří naše neustálé obavy, co by bylo, kdyby bylo, nesdílejí. Káhirská matka nesdílí obavy pražské matky a technicky ani nemůže. Ale chlapci vyrostlí na předměstí Káhiry budou výrazně jiní než ti u nás, co vyrostli u počítačů. Až dorostou, budou s těmi káhirskými konfrontováni. A na to je třeba myslet.

Stupňují se naše obavy?

Mimo jiné ztrátou přesvědčení o nějakém zásvětí, kde by eventuálně ti hodní došli rajské odměny a ti zlí plamenů pekelných. Jiným aspektem je touha po bohatství, která s sebou táhne další a další tužby po statcích. Ateisté si uvědomili, že život máme jenom jeden – tady a teď. Ve skutečnosti jsme jej vyměnili za jakési bezživotí, ale s absolutními jistotami. Naše společnost neustále volá po jistotách. Je to výměna za jistoty metafyzické, které vymizely.

Kde není jistota, zastoupí ji právo?

Právní povědomí se změnilo. Možná si ještě někdo vzpomene na případ, kdy jedna Američanka sušila v mikrovlnné troubě umytého psíka, který to nepřežil. Vysoudila hromadu dolarů, protože v návodu nebylo explicitně napsáno, že psíci se v mikrovlnce nemají sušit. Před lety mi vyprávěl spisovatel Ota Ulč historku o mladíkovi, který v USA žaloval rodiče za to, že ho špatně vychovali. Soud mu náhradu přiřknul s odůvodněním, že už sám fakt podání žaloby svědčí o těžkých výchovných chybách jeho rodičů, a proto má na ni nárok.

Půjde-li učitelka s dětmi do lesa a na dítě spadne strom, bude popotahována za to, že do toho lesa šla, ředitel školy, že ji to dovolil, a hajný za to, že v lese strpěl strom, který se nakláněl. Koneckonců i v městském parku hrozí pád větví, a proto se stromy likvidují pro jistotu v předstihu, aby nedošlo k mimořádné události. Na vojně se tomu říkalo mimořádky. A vždy byl odměněn ten, kdo žádné během služby neměl.

A pak vidím přecházet maminku s dětmi na červenou. Proč?

Protože riziko na jednu stranu děsí, na druhou láká. Lyžař si vezme helmu, ale pustí se ze svahu mimo sjezdovku. Chráníme se a současně riskujeme a věříme, že to dobře dopadne. To riziko a bezpečnost jsme ze světa podivným způsobem vypreparovali. Jistotu v krystalické podobě zažíváme v pojišťovně, riziko v herně nebo takovém sportu, který je natolik zajištěn, aby to nakonec dopadlo dobře. Občas si v životě dopřáváme jedno, občas druhé.

Riskujeme více?

Tomu, kdo skáče například bungee jumping, bych ten gumový úvazek nařezával, abych ho upozornil, jak ten osud provokuje. Dnes si vytváříme mnohdy rizika uměle.

Proč každá rvačka mezi kluky je považována ihned za šikanu?

Děti se perou. Lidská povaha není andělská, je poměrně drsná. Nemůžeme to brát jako něco patologického – až na výjimečné případy, protože malí sadisté také existují. Dnes nemůžete ani pomyslet na to, že by pan učitel dal na zadek klukovi, který se moc rval, a byl by klid. Mohl by být za to souzen.

Společnost se výrazným způsobem zjemnila a do jisté míry je to dobře. Před sto lety bylo běžné, že rodiče mlátili děti, mistři učedníky, poddůstojníci vojáky, vozkové koně, manželé manželky a děti trhaly nožičky broukům. Tohle všechno vymizelo, je třeba se z toho radovat, ale současně je třeba vědět, že tyto neradostné věci jsou nám nějakým způsobem vrozeny, a podle toho se chovat. Patologizací je zcela nevymýtíme. Je otázkou, jak dlouho bude trvat, než budeme žít ve společnosti, kdy před každým pohlavním stykem bude třeba mít notářsky ověřený souhlas, aby se nemohlo jednat o znásilnění. Předpokládám, že celý akt se bude ještě nahrávat na video, aby před eventuálním soudním projednáváním bylo jasné, že pohlavní styk byl dobrovolný během celého trvání. Do podobného stavu bude nutně ústit naše společnost.

Nedeformuje nás to?

Už deformovalo.

Je normální, že si kupujeme knížky s návody, jak „zdravě a bezpečně“ žít?

Jestliže si celá populace čte o tom, jakou má držet dietu, pak to normální je. Dříve se „návod na život“ předával z generace na generaci. „Babičko, jaké jste hráli počítačové hry?“ zeptá se vnouček a nechápe, co celý den babička dělala, když nebyly počítače. I dnes mohou rodiče předat dětem nějaké základní pravdy, jako že je lepší věci řešit po dobrém než po zlém, ale jak se škrábou brambory, je už většinou nenaučí. Mezigenerační zlom je nyní větší než mezi Evropanem a tradičním Číňanem. Jedním ze zdrojů informací byly dříve také kazatelny. V současnosti jsou to rozličné návody, které jsou necírkevními tištěnými kázáními.

Jsme bezpečím a zdravím posedlí?

My jsme posedlí sami sebou, jak se opečováváme. Je to smutná činnost. Jsme posedlí já-ismem. Jednou se dostaneme do simulačních boxů, v nichž budeme svoje „já“ neomezeně uspokojovat. Zmáčkneme knoflík a naše „já“ pojede na výlet do pouště Gobi. Zmáčkneme jiný knoflík a objednáme si krásnou robotku, která nás určitě nezažaluje. V rámci civilizace už to bude konečná. Nermuťme se, někde v Čadu nebo v Bangladéši se na náš život teprve třesou. I když připouštím, že u nás se najdou někteří lidé, kteří tak žít nebudou chtít, utečou někam do hor a zabarikádují se tam.

Nemáme snad nárok na zdravý a šťastný život?

U kořene všeho je vědomí, že každý má na něj právo. Je to stejná představa, jako že každý člověk má nárok na vzdělání, na zdraví, na…. Stále máme na něco nárok. V tom mi dospělí připomínají děti.

Na koho podáme žalobu, až nás trefí infarkt? Na rodiče, kteří už budou po smrti, na stát, nebo na neznámého pachatele? Ne nadarmo se říká, že vedle Sochy Svobody by v New Yorku měla stát neméně velká Socha Povinnosti. Protože za každým nárokem stojí i povinnost.

Prof. RNDr. Stanislav Komárek, Dr.

Biolog, filosof a spisovatel, profesor oboru Filosofie a dějiny přírodních věd na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, předseda oborové rady doktorského studia téhož oboru. Autor asi dvaceti knih odborných či esejistických a tří románů, občasný přispěvatel novin a časopisů. Po studiu biologie (ukončeno 1982) v emigraci v Rakousku (1983–1990), od roku 1990 působí na Katedře filosofie PřF UK. Držitel Ceny Toma Stopparda za esejistiku (2006).