Když konec života přijde hned na začátku. Pomohou rituály i krabice na vzpomínky

O jejím těhotenství se vědělo, a proto se rozhodla všem informovat na sociálních sítích. Zveřejnila černobílou fotografii, jak ještě v porodnici drží syna v náručí. Bylo jasné, že náš příběh musím sdílet, protože tak jako tak by se přišlo na to, že miminko nemám, vzpomíná s tím, že následně se jí ozvaly desítky tisíc žen, které poznamenal podobný smutek. Některé zažily ztrátu dítěte opakovaně. Jejich počty mě udivily, podotýká herečka.

Velký počet reakcí ji přivedl k tomu, že začala o svém příběhu mluvit a sdílí osvětu. Dosah sociálních sítí můžu použít k něčemu smysluplnému. Jejich prostřednictvím ženám můžu předat informaci o tom, že na to nejsou samy, že je tady někdo, kdo jim může pomoci, s kým mohou mluvit a tu šílenou zkušenost sdílet, protože si trochu uleví a pomůže jim to, vysvětluje. 

Proč je těžké mluvit o smrti

Velká odezva je nejspíš odrazem toho, že ačkoliv se perinatální ztráta týká řady rodin, veřejně se o ní příliš nehovoří. Má zkušenost je taková, že v gynekologických ambulancích tohle téma neexistuje. Je to tabuizované a nechtějí tam ani letáček. V porodnicích už je to dnes lepší, říká Sára Donutilová. Má na mysli leták informující o tom, že i taková věc se může stát a stručné rady, kde rodičům pomohou a co je čeká. Sama se už před časem stala ambasadorkou organizace Dítě v srdci, pomáhající rodinám procházejícím perinatální ztrátou. 

Psychoterapeutka Kateřina Vrbová si mlčení vysvětluje tím, že Česko má velmi nízkou úmrtnost dětí při porodu a těsně po něm. Odvykli jsme přijímat skutečnost, že se něco takového stává, a proto nejsme ani připraveni o tomto tématu mluvit, protože je bolavé, popisuje.

Pro rodiče, kteří by to, co prožívají, chtěli sdílet, může být kvůli nedostatku informací obtížné spojit se s jinými rodinami, které si ztrátou prochází či prošly také. A o formách pomoci se dozvídají se zpožděním nebo vůbec. Přitom v tuzemsku funguje hned několik organizací, jež nabízejí informace a pomoc. Od psychologického poradenství až po zařizování praktických věcí. 

Nikdo samozřejmě v těhotenství nechce přemýšlet nad tím, že by to mohlo špatně dopadnout, ale to povědomí, že k tomu dochází a že existuje někdo, kdo poskytuje péči o tyto rodiny, tady stále není vysoké. Ke mně se tyto informace dostaly až po ztrátě miminka, popisuje Sára Donutilová, která by bývala ráda měla nějaké povědomí už předtím. 

Více času díky speciální kolébce

Standard v péči o ženy po perinatální ztrátě ve zdravotnictví neexistuje. Je tedy čistě na porodnici, jak ji pojme a zda ji vůbec nějak řeší. I proto do péče a pomoci výrazně vstupují neziskovky. Díky svým podporovatelům a dárcům poskytují rodinám různé služby, a to zpravidla bezplatně. 

Kontakty na organizace jsou na webu, odkazy na některé najdete výše. V případě zájmu o pomoc je třeba se jim ozvat a informovat se, za jakých podmínek a jakou pomoci je možné získat.

Rodiny mohou využít třeba individuální terapii, konanou i online na dálku. Nebo skupinová setkání, při nichž sdílí svoji zkušenost několik lidí, kteří prožívají podobný typ ztráty. Může jít třeba o matky, jimž se nenarodí jedno z vícerčat, nebo o podpůrnou skupinu pro otce či prarodiče.

Neziskové organizace také dokáží poradit s dokumenty, sociálními dávkami, ale i provést přípravou pohřbu nebo pomůže se sdílením smutné zprávy s nejbližším okolím. Nápomocné mohou být i při zpětném dohledávání místa, kde bylo dítě pohřbeno, pokud poslední rozloučení neuspořádala rodina. Ovšem ne vždy se jej podaří najít.

Několik tuzemských nemocnic (jejich seznam najdete zde) již používá chladicí kolébky, na které vybrala finance organizace Spinkey. Umožňují prodloužit chvíle s miminkem v porodnici. Díky speciální kolébce získá rodina více času se vyrovnat s bolestnou ztrátou, možnost se důstojně rozloučit a potřeby a rodičovské kompetence tak budou ještě lépe naplňovány, vysvětlovala loni Eliška Nekolná, porodní asistentka a koordinátorka dětského paliativního týmu Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem.

Desítky zdravotnických zařízení poskytují Honzíkovy lodičky. Dodává jim je Dítě v srdci a vyrábí je dobrovolnice sdružené na sociální síti. Jsou to oválné, háčkované košíčky pro úplně nejmenší děti, pro něž jsou běžná zavinovačka či kojenecké oblečení příliš velké. Rodiče je mohou do lodičky vložit, pochovat si je a háčkovaný košíček si ponechat jako památku na dítě, které zemřelo v průběhu těhotenství. 

Vzpomínky schované v krabičce

Kromě lodiček do šesti desítek nemocnic nebo přímo rodičům dodává Dítě v srdci také vzpomínkové boxy. Jde o menší krabice, převázané saténovou stuhou. Uvnitř je brožura Když na začátku přichází konec. V ní rodiče najdou základní informace o záležitostech spojených s odchodem miminka i popis, s jakými se mohou setkat emocemi a jak s nimi pracovat. 

Především jsou do nich vloženy předměty, které rodičům pomohou uchovat vzpomínky na dítě z doby, kdy se s ním loučí v porodnici. Ať už jde o zavinutí do háčkované dečky, pořízení otisku ručičky či obléknutí do košilky nebo body. Rodiče si je mohou ponechat a získat hmatatelnou vzpomínku, k níž se mohou vracet a dítě si připomínat dotekem nebo jeho vůní, takže vzpomínka na něj je hmatatelnější.

V krabičce jsou vždy i dvě malé, identické, háčkované hračky. Jednu si mohou rodiče ponechat, druhou pohřbít s miminkem nebo ji třeba věnovat sourozenci. Volba je čistě na nich. Část předmětů memoryboxu navíc rodičům umožňuje rozloučit se s miminkem drobným rituálem. Třeba sepsáním ve vodě rozpustného přání nebo zapálením svíčky nebo čtením pohádky.

Memorybox mi moc pomohl. Je to jedna z věcí, kterou si můžete odnést z porodnice, když už si nenesete miminko, ale jen tu velkou bolest, vysvětluje Sára Donutilová.

Říkáme o něm, že je to krabice, kterou nikdo nechce, ale nakonec se pro rodinu stane tím nejcennějším, co jí zůstává, podotýká Adéla Hendrychová z Dítěte v srdci. Sama si sama prošla dvojí ztrátou miminka a bylo jí líto, že u prvního možnost uchování si hmatatelných vzpomínek neměla.

Co vše lze ve vzpomínkové krabičce najít, se podívejte v galerii:

• 
• 
• 

Dalších 13 fotografií

Jak vypadá truchlení

Všechno výše popsané, rodiče mohou využít, nebo také nemusí. Jakákoliv forma prožívání a jakákoliv forma truchlení je v pořádku. Nelze říci, co je správně a co ne, protože každý potřebuje truchlit po svém, říká Kateřina Vrbová, psychoterapeutka působící v organizaci Dítě v srdci.

Truchlení je velmi individuální záležitost. To, co funguje u jednoho, nemusí u jiného. Mně nejvíce pomohl můj muž a to, že jsem mohla zkušenost sdílet s lidmi, který si ztrátou prošli také. Je to forma terapie, říká Sára Donutilová. Pomůže také čas. Po ztrátě jsem o tom, co se nám stalo, nebyla schopná mluvit, teď je to jiné a doufám, že to, že o tom mluvím, pomůže někomu dalšímu, dodává.

Perinatální ztrátou jsou nejvíce zasaženy ženy. Nepřicházejí jen o miminko, ale i o budoucnost, o které sní už v těhotenství, upozorňuje Adéla Hendrychová.

Mezi emocemi se podle psychoterapeutky objevuje smutek, vztek na osud, vlastní tělo a zdravotníky i propady do hlubokých depresí, které mohou vyústit v potřebu odborné pomoci. Blízké okolí ženy by proto mělo citlivě sledovat změny, kterými prochází. Pokud nastane v sociálních vazbách dlouhá pomlka, při níž žena opouští oblíbené aktivity i setkání s rodinou a přáteli, je na místě zpozornět. Včasná pomoc totiž může předejít případné hospitalizaci.

Pro prožívání perinatální ztráty je také typické, že další těhotenství provází strach. Žena prožívá celou řadu pochybností včetně nedůvěry k vlastnímu tělu, bojí se čehokoliv, co probíhá trošku jinak – třeba i jiného kopnutí dítěte v děloze. Úzkosti se nemusí zbavit ani po narození zdravého miminka. Jsou také ženy, které strach nepřekonají, a plánovaně znovu už nikdy neotěhotní.

V čem je jiná bolest otců

Odchod miminka se ovšem dotýká také sourozenců i prarodičů. Stále častěji je tématem pro kolegy z pracovního kolektivu, kteří řeší, jak s ženou komunikovat po jejím návratu z mateřské. 

Truchlení velmi citelně zasahuje otce dítěte, manžele a partnery nebo partnerky ze stejnopohlavního páru. Ztráta je jimi trochu jinak vnímaná. Přichází s dvojí bolestí – z odchodu miminka a se strachem o svoji ženu, podotýká Adéla Hendrychová.

Tátové dětí prožívají ztrátu jinak než ženy. Muži často o tom, co je trápí, nedokáží mluvit, a tak se může stát, že ztráta dítěte je nakonec poznamená více než ženu, která o ní komunikuje otevřeněji, popisuje Kateřina Vrbová.

Riziko představuje snaha přehlušit ztráty jinou činností. To sice funguje, ale jde o krátkozraké řešení, protože podle psychoterapeutky na rozdíl třeba od sdílení s blízkými nebo terapie, a to i té skupinové, nevede k ošetření bolavé zkušenosti, ale k jejímu uzamčení.

Úmrtí dítěte vede k tomu, že partneři a partnerky neví, jak se ženou hovořit, jak jí pomoci a jak reagovat na její truchlení. Perinatální ztráta nakonec může vyústit v to, že se pár odcizí a rozejde. Nebo naopak vztah posílí. Můj muž mi byl velkou oporou. Odsunul svoji potřebu truchlení, protože viděl, že ještě potřebuji, aby tam byl pro mě. Až po tom, co viděl, že jsem si tu nejtěžší část protruchlila, dal si prostor k truchlení on, popisuje Sára Donutilová.

Rozloučení bez pochování

Ztráta dítěte může být natolik bolestná, že část rodičů odmítne dítě vidět a rozloučit se s ním. Může jít o jejich vnitřní obrannou reakci, protože se v danou chvíli nemusí cítit dost silní na to, aby se dítěte dotkli, pochovali si ho, ale zároveň si jej nemohli odnést domů, vysvětluje Kateřina Vrbová.  Takové rozhodnutí je třeba respektovat, i když s sebou nese riziko, že si jej rodiče později budou vyčítat. Nastat to ale nutně nemusí.

Je dobré vědět, že nemocnice má vždy povinnost uchovávat tělíčko nejméně po dobu 96 hodin, tedy čtyř dnů, od porodu, potratu nebo sdělení zprávy o úmrtí. Lhůtu musí dodržet i v situacích, kdy rodiče jakékoliv formu rozloučení odmítají.

Jde o časový prostor, který mají rodiče k rozhodnutí, jakým způsobem s ostatky naloží. Rozhodnutí přitom nemusí přijít bezprostředně, ale třeba až ve chvíli, kdy už je žena z porodnice doma.

Adéla Hendrychová ale upozorňuje, že Dítě v srdci, jež školí personál porodnic, občas řeší situace, kdy nemocnice lhůtu nedodrží. Takové jednání je pro celou rodinu v procesu zpracování informace, truchlení a loučení fatální, protože přináší bezmoc a odepření něčeho, na co mají pozůstalí nárok. Možnost toho, že se rodiče chtěli rozloučit jinak, už jim nemocnice nikdy nevrátí, podotýká zástupkyně neziskové organizace.

Přečtěte si také:

Ticho v kolébce

V čem jsou důležité rituály

Možnost miminko vidět a dotýkat ho, ač na svět přišlo mrtvé, je pro rodiče důležitá. Dotek je klíčový, protože vyvolává v mozku truchlícího procesy, které pomáhají smrt přijmout, popisuje Adéla Hendrychová.

Symbolické rozloučení ovšem může přijít i bez pochování a s odstupem času. Třeba o memorybox může rodina organizaci Dítě v srdci požádat dodatečně. A pomoci může i rituál. Tím přitom může být cokoliv, co uleví: uspořádání symbolického pohřbu, vytvoření pietního místa, zapalování svíček, zasazení stromu, sepsání dopisu pro miminko, které může provázet jeho vypuštění s pomocí balónku nebo lodičky. Někdo může vnímat jako symbolické rozloučení třeba to, že uběhne maraton nebo sjede řeku. Jiný si sedne na skálu a shodí dolů třeba kamínek nebo papírek se vzkazem. 

Rituál se může odehrávat v samotě nebo vzájemné pospolitosti s rodinou nebo přáteli.

Jak blízkým pomoci

Co může ženě po ztrátě miminka ještě pomoci? Bohužel, stejně jako truchlení nemá jednotný průběh, neexistuje ani žádný univerzální recept, jak je rodičům ulehčit. Stejně jako neplatí rčení, že vše zhojí čas, byť i ten samozřejmě hraje roli.

„Přijde-li rodina o miminko, ocitá se často ve vakuu. Okolí neví, jak reagovat, a bolest zůstává neviditelná. Přitom právě v těchto chvílích může pomoci slovo, symbol nebo jen to, že někdo naslouchá,“ dodává ředitelka Dítěte v srdci Štěpánka Pokorníková.

Přečtěte si také:

Odborník na poporodní depresi: Letáčky k péči o dítě jsou všude. Jak se cítí žena, nikoho nezajímá

Asi nejvíce rodiče potřebují a zároveň jim nejvíce chybí pomáhající okolí. Tedy takové, které dává najevo, že tady je, ale zároveň respektuje potřeby rodičů. Přimluvila bych se za intuitivní chování. Rodina pár zná a ví, jak k němu přistupovat, když se stane něco těžkého. Někdo potřebuje čas a ozve se sám. Jiný naopak sám být nechce, říká Kateřina Vrbová.

V prvních dnech může ulehčit sdílené mlčení. Nebo naopak naslouchání, protože některé ženy potřebují komunikovat. Urputnost by měla jít stranou. Někdy stačí jednou za čas zavolat a zeptat se, jak se blízký má nebo zda nechce jít na procházku,  pozvat na kávu nebo obejmout. Tím dáváte truchlícímu prostor, zároveň ale také najevo, že tam jste, popisuje Kateřina Vrbová.

Uplatnit teoretické rady ale může být v realitě složité. Třeba proto, že po úmrtí dítěte může přijít ostych jak na strany blízkých, tak samotných rodičů. U nich k tomu nemusí vést rozhodnutí izolovat se od lidí, ale pocit, že se na ně každý dívá nebo že budou muset čelit otázkám ve chvíli, kdy na vysvětlování nebudou připraveni.