Hlavní navigace

Opatření za španělské chřipky: Restaurace nezavíraly. Lidé si nosili vlastní příbory a sklenice

1. 10. 2020

Sdílet

 Autor: Repro z knihy Španělská chřipka – Příběh pandemie z roku 1918
Také před sto lety se společnost dělila na zastánce a odpůrce roušek, ti druzí končili i ve vězení. Za pandemie španělské chřipky spolu lidé nemluvili a zdravili se úklonou. Jaká další opatření panovala?

Španělská chřipka před sto lety zabíjela s velkou intenzitou. Rozšířila se po všech kontinentech a za své oběti si vybírala mladé a zdravé jedince v plné síle, žádné chronicky nemocné, slabé a neduživé starce. V letech 1918 až 1920, kdy chřipka řádila, jí padly za oběť miliony lidí. Lékaři pitvající mrtvé uváděli, že plíce nakažených vypadaly, „jako by se uvnitř topili“.

Hledání ochrany před pandemiemi

Nejčastější příčinou úmrtí byl rozsáhlý zápal plic, který vznikal jako následek chřipky. Aby se lidé chránili, vznikala celá řada opatření včetně nošení roušek.

A stejně jako v případě moru před pár stovkami let dříve se kromě odborných lékařských rad objevovaly i zaručené babské rady a prostředky přírodní medicíny, kterými si lidé pomáhali.

Galerie: Morové epidemie

Možností, jak se chránit před pandemií španělské chřipky, byla celá řada, pojďme si tedy některé z nich představit.

I před sto lety tu byli zastánci a odpůrci roušek

I v době pandemie španělské chřipky lidé nosili roušky. Někteří bez ochrany dýchacích cest vůbec nevycházeli z domu, jiní patřili mezi odpůrce roušek.

Jak takové roušky v době před sto lety vypadaly? Byly dost podobné těm, které proti koronaviru používáme dnes. V zásadě šlo o to zakrýt si ústa a nos tak, aby bylo sníženo riziko přenosu kapénkové infekce.

Harald Salfellner: Španělská chřipka - Příběh pandemie z roku 1918 (vyd. Vitalis, 2018)

Harald Salfellner: Španělská chřipka: Příběh pandemie z roku 1918 (vyd. Vitalis, 2018)

Rakouský lékař Harald Salfellner ve své knize Španělská chřipka: Příběh pandemie z roku 1918 popisuje spoustu zajímavých informací získaných na základě svého výzkumu, který realizoval jako doktorand v Ústavu dějin lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze v letech 2012 až 2017. Tehdy mohl ještě sotva tušit, že o pár let později přijde další pandemie, která způsobí celoplošné nošení roušek a přinese další oběti na lidských životech.

Restaurace nezavíraly. Lidé si nosili vlastní příbory a sklenice

V době pandemie španělské chřipky bylo lidem doporučeno, aby šetřili své síly a dbali na své zdraví. Bylo potřeba se zdravě stravovat, mít dostatek přiměřeného pohybu, být psychicky v pohodě a nepřepínat se v práci. Také bylo vhodné posilovat své plíce, a to hlubokým dýcháním na čerstvém vzduchu. Důležitá byla pochopitelně i hygiena.

Hostince a kavárny se nezavíraly. Lidé si však měli přinést vlastní příbor a sklenici na pití. Také se všude, i v divadlech a kinech, pravidelně větralo. Samozřejmostí bylo časté a důkladné mytí rukou, ale také výplach úst a kloktání několikrát denně.

Lidé spolu nemluvili a zdravili se úklonou

V tramvajích bylo lepší raději nemluvit, bez kina se lidé klidně mohli obejít a celkově bylo doporučeno co nejvíce omezit kontakt s lidmi, natožpak s těmi nemocnými, kteří se museli zcela separovat.

Co se týká pozdravu, vystačilo pokynutí hlavy nebo pokrčení obočí. Podávání ruky bylo absolutně nevhodné a hlasitý slovní pozdrav také – mluvit se mělo co nejméně. Doktor Salfellner píše, že redaktoři ironicky propagovali orientální pozdrav salam alejkum spolu s úklonou s rukama zkříženýma na prsou.

Žádné papírové peníze a knihy z knihovny! Kašlali do nich

Problémem byly také papírové bankovky a knihy z veřejných knihoven. Mělo se za to, že jsou rizikové a nemocní do nich mohli nakašlat.

Aby se zabránilo přenosu nákazy, měl se kontakt s bankovkami, knihami i novinami a časopisy omezit. K nákaze údajně stačilo, když papírové peníze denně prošly rukama mnohých lidí, i nakažených, a někdo si je pak doma položil na kuchyňský stůl, kde mohly přijít do kontaktu s jídlem.

Galerie: Pandemie španělské chřipky

Dezinfekce před sto lety

K dezinfekci se používal roztok hypermanganu, kterým se měla vyplachovat ústa. K dezinfekci se ale také používalo šňupání kyseliny borité nebo se do nosu vtírala salicylová mast. Kloktalo se i borovou vodou. Nevíme, čím si doma dezinfikujete své mobilní telefony, ale protože před sto lety ještě neexistovaly, a používaly se veřejné telefonní budky, sluchátka se před každým dálkovým hovorem čistila roztokem karbolu.

Nechybělo ani vdechování eukalyptového oleje, mentolu nebo kafru. Dnes se aromaterapie těší velké oblibě a inhalace éterických olejů s dezinfekčními účinky může být v tomto směru více než vhodná. Je však potřeba vědět, jak s ní zacházet, a rozhodně ne tak, abychom si podráždili dýchací cesty nebo nás z toho rozbolela hlava. (Více k tématu najdete v článcích o antivirové aktivitě esenciálních olejů a rizicích nevhodného užívání aromaterapie.)

Za nenošení roušky do vězení

Harald Salfellner ve své studii o španělské chřipce také píše, že někdejší roušky z gázy se ve střední Evropě moc nenosily – prý jejich používání v každodenní praxi lékaři považovali za nerealizovatelné. Velmi rozšířené ale prý byly ve Francii a Švýcarsku. Bylo však zjištěno, že poskytují jen velmi hrubou a nedostatečnou ochranu. Ve vojenské nemocnici v Paříži se dokonce doporučovalo nosit roušky i přes oči, aby se zamezilo infekci přes slzovody (i v případě současného koronaviru mohou být oči bránou infekce do těla). V USA bylo nošení roušek povinné a hojně rozšířené. Neuposlechnutí bylo trestáno pokutou a odpůrci nošení roušek často skončili i ve vězení.

Existovaly také některé módní masky proti chřipce, které zakrývaly špičku nosu a ústa tak, že brada zůstávala volná. Vypadaly jako malé pevné náhubky nebo jakési zvířecí čumáky.

Chřipková maska pro kuřáky zase vypadala jako klasická rouška s otvorem pro cigaretu. Ale tímto si kuřáci jistě zrovna moc nepomohli…

Whisky na recept a léčba pomocí tvrdých drog

V době pandemie se alkohol prodával ve velkém. Hojně se s ním dezinfikovalo hrdlo. Whisky byla v Anglii dokonce na recept. Na prodeji alkoholu, ale také chininu, se dost vydělávalo. Zájem byl ale i o kodein, kokain, opium a morfin. Tyto látky dokázaly utišit prudký kašel, který sužoval pacienty při zápalu plic. Na dávení zabírala ipecacuanha – hlavěnka dávivá, kterou dnes známe jako homeopatikum. Když šlo do tuhého, zkoušely se dávky kofeinu, adrenalinu, digitalisu nebo strychninu.

Velký zájem pomoct nemocným také projevili nejrůznější lidoví léčitelé, ale jak jejich snahy, tak i snahy lékařů ve většině případů selhaly. Za dva roky pandemie přišly o život desítky milionů nakažených, o přesnějších číslech nepanuje shoda. Smrtící virus i přes veškeré provedené výzkumy stále ukrývá svá tajemství.

Autor článku

Studuje na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, pracuje jako externí redaktorka několika časopisů, věnuje se také poradenství v oblasti zdravé výživy, bylinkaření či aromaterapii.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).