Hlavní navigace

Kolik morových ran již před koronavirem lidstvo přežilo?

2. 3. 2020

Sdílet

 Autor: Depositphotos.com
Při zpětném pohledu a zkoumání života lidského rodu můžeme konstatovat, že nic tolik neovlivnilo světové dějiny jako ničivé infekční nemoci.

Od samého prvopočátku devastovaly lidstvo především početné epidemie smrtelných nakažlivých onemocnění – neštovic, moru, cholery, skvrnitého tyfu, záškrtu, dětské obrny, žluté zimnice, tuberkulózy, chřipky a dalších přenosných chorob, které hromadně „řádily“ již v populacích pravěkého člověka.

Co se dozvíte v článku
  1. Život se zvířaty přinesl nová rizika chorob
  2. Pohroma středověku
  3. Morové rány
  4. Poslední epidemie moru v Evropě byla před 200 lety. Opatření připomínají dnešní Čínu
  5. Nikdy nekončící boj

Život se zvířaty přinesl nová rizika chorob

Vznik civilizace spojený se životem ve větších komunitách je sice sociálně podnětný a ekonomicky lukrativní, ale přinesl vedle dalších rizik také řadu nových chorob, souvisejících s trvalým osídlením s vysokou hustotou obyvatel, vznikem zemědělství a chovem zvířat. Právě blízkostí jejich života s lidmi bylo vyvoláno mnoho nejhorších onemocnění.

Dobytek byl zdrojem patogenů způsobujících tuberkulózu a vyvolávajících virové nákazy, jako jsou neštovice. Vepři a kachny předali člověku svá chřipková onemocnění, morová nákaza je přenášena krysami atd. Na světě je více než sto infekčních onemocnění z nesouladu, který zemědělství přímo způsobilo nebo zhoršilo.

Také zdrojem aktuální nákazy onemocnění koronavirem s oficiálním názvem Covid-19, jsou nejspíše někteří ze živočichů, prodávaných živých i mrtvých vedle ovoce, zeleniny, pečiva a dalších základních potravin, na tržištích v čínském městě Wu-chanu. K dostání jsou zde hlavně mořské plody, ale také hadi (kobra čínská), obojživelníci (žáby), krysy nebo ještě exotičtější živočišný sortiment včetně luskounů a netopýrů; právě ti jsou hlavními podezřelými z šíření nákazy coby již prokázaní hostitelé zoonotických virových onemocnění SARS a MERS.

Při posledních výzkumech čínských vědců, mimo hlavního přenosu nákazy respirační cestou a kontaktem s nemocným, identifikovali nový typ koronaviru také v moči a stolici nemocných. Ve svých důsledcích to znamená, že se dostane do odpadních vod a kanalizace.

Pohroma středověku

Původem z přelidněné Číny byly také morové epidemie, představující jednu z nejvážnějších hrozeb a stálý děs středověku a raného novověku. Nejen proto, že se ve více či méně rozsáhlé podobě neustále vracely v mnoha vlnách a přinášely smrt milionů lidí, ale také proto, že s sebou přinášely naprostý rozvrat řádu a zvyklostí běžného života. Byly omezeny společenské styky a zpochybněny etické hodnoty („marnost nad marnost“), vázlo zásobování, propukaly pogromy, bujela exhaltická, orgiastická šílenství, lidé pociťovali nedůvěru ke svým sousedům i ke svým nejbližším, hrůzu vyvolávaly i vnější projevy onemocnění a rychlé pohřby do společných jam bez tradičních náboženských rituálů. Na mnoha místech se města a vesnice zcela vylidnily.

„Zatímco hromadné hroby se plnily mrtvolami … lidé se navzájem lapali, zabíjeli a požírali jako zvěř.“ 

Český historik František Palacký

Původcem moru je odolná patogenní gramnegativní tyčinkovitá bakterie Yersinia pestis z řádu Enterobacteriales, objevená v roce 1894 významným představitelem francouzské mikrobiologické školy Alexandrem Yersinem (1863–1943), švýcarsko-francouzským lékařem a bakteriologem z Ústavu Louise Pasteura. Stalo se to během epidemie dýmějového moru v Hongkongu. Již v roce 1897 byla také úspěšně otestována historicky první vakcína proti dýmějovému moru. Přenášení moru z krys na lidi bodnutím blechy zjistili až v roce 1898 Masanori Ogata a Paul-Louis Simond.

Mor, prudce infekční onemocnění, se projevuje ve třech různých formách. Dýmějový (hlízový) mor (bubonická forma) postihuje lymfatické uzliny a v tříslech, podpaží a na krku se při něm tvoří gangrenózní otoky zvané dýměje. Na člověka je přenášen blechami, které se infikovaly na nakaženém hlodavci – hlavně na krysách obecných, které však samy příznaky nemoci netrpí. Po krátké inkubaci (2 až 6 dnů) dochází k prudkému zvýšení teploty, doprovázenému třesavkou, bolestmi hlavy a kloubů a celkovým úbytkem energie. „Otoky žláz o velikosti ořechu či datle ve slabinách a dalších spíše choulostivých místech,“ opatrně uvádějí dobové prameny projev nemoci, kterou „provází nesnesitelná horečka“. Na těle se také objevují modré a černé skvrny, což bylo vždy předznamenáním smrti.

„Oběti obědvaly s přáteli a večeřely už se svými předky.“

Giovanni Boccaccio (1313–1375), italský renesanční básník v cyklu Dekameron

Při septikemické formě vzniká septický šok se selháním krevního oběhu, a tím i všech životně důležitých funkcí. Nejzhoubnější forma plicní (pneumotická), tzv. černá smrt, probíhá jako těžký zápal plic. Je mnohem nebezpečnější než ostatní dvě, přenáší se přímo kapénkami, které nakažený člověk vykašlává, a působí velmi rychle. Smrt vlastně nastává v důsledku rozvíjejícího se plicního otoku a následným udušením. Postižený člověk byl odsouzen k smrti během dvanácti až čtyřiadvaceti hodin. Pokud není léčen, stane se jednou ze zhruba 90 % obětí.

Morové rány

Historie moru patří k nejhrůznějším a zároveň nejvíce fascinujícím lékařským záhadám.

Tři největší morové rány v dějinách euroasijského kontinentu vznikly v 6. století n. l. („Justiniánův mor“, 25 milionů obětí na celém východním pobřeží Středozemního moře, zejména v Konstantinopoli, dnešním Istanbulu), ve 14. století („černá smrt“, 75 milionů obětí v drtivé části Evropy) a na přelomu 19. a 20. století (bez zvláštního jména, 12 milionů lidí v Číně a Indii).

Po 15. století se útoky moru na Evropu zpomalily; mezi větší epidemie patří např. Velký londýnský mor (1665–1666), mor v Itálii (1629–1631) nebo vídeňský mor v roce 1679. Nákaza moru zasáhla v podstatě celou Evropu. Jen tam, kde bylo řídké osídlení nebo místo bylo izolováno od obchodních cest, bylo ušetřeno.

Poslední velká epidemie postihla území Česka v letech 1711–1715, zemřelo při ní okolo 200 tisíc lidí – a zůstalo také poznání, že hlavní roli hraje hygiena, a ne modlitby. Proto poté začala zvláště ve velkých městech vznikat kanalizace a výskyt epidemií tak byl silně potlačen.

Onemocnění morem je však stále hlášeno z obou Amerik, jižní a jihovýchodní Asie, některých lokalit v bývalém Sovětském svazu a z Afriky. Větší výskyt nemoci doprovázený úmrtím byl v posledních letech zaznamenán například v Zambii, Kongu, Indii, Malawi a Alžírsku. Při včasné léčbě antibiotiky (do čtyřiadvaceti hodin od prvních příznaků) ve vysokých dávkách (streptomycin, doxycyklin, chloramfenikol) je úmrtnost téměř nulová.

Přesto je mor dodnes nemocí, která nás může děsit a zarážet. Pojem „černá smrt“ se začal užívat teprve později, přičemž slovo „černá“ se vztahuje zřejmě k hrůznosti nákazy a zčernalým tělům jejích obětí.

Poslední epidemie moru v Evropě byla před 200 lety. Opatření připomínají dnešní Čínu

Na téma morových epidemií bylo již napsáno mnoho knižních a časopiseckých prací různé úrovně a provenience. Téměř ve všech těchto zdrojích informací se mimo jiné uvádí, že mor v Evropě se naposledy objevil ve dvacátých letech 18. století. Ve světle nových poznatků však poslední evropská epidemie, tzv. „Carageův mor“, propukla ještě o sto let později v Bukurešti, hlavním městě poddunajského Valašského knížectví (spolu s Moldavským knížectvím přímého předchůdce dnešního Rumunska), tehdy pod nadvládou Osmanské říše.

Počínaje rokem 1813 byl starostou Bukurešti jmenován Ioan Georges Caragea. Aby se v klidu ujal úřadu, přijel o něco dříve z Konstantinopole, kde zastával řadu významných postů v sultánově administrativě. Po cestě jeden z jeho sluhů zemřel na onemocnění s příznaky moru; není však jisté, zda tento jediný případ způsobil zavlečení choroby do Bukurešti a okolí. Každopádně následné zprávy o výskytu moru v Konstantinopoli a okolních provinciích, spojnicích mezi evropským a asijským kontinentem, Carageu varovaly, že se má připravit na nejhorší. Proto v lednu 1813 zřídil dvě karanténní nemocnice a pak již jen čekal.

První případ dýmějového moru byl zjištěn po půl roce v měsíci červnu. Caragea okamžitě zavedl přísná nouzová opatření, srovnatelná s těmi dnešními v Číně. Prakticky odříznul Bukurešť od okolního světa. Dal střežit městské brány, aby lidé nemohli volně proudit dovnitř a ven, uzavřel tržnice, školy, lázně, hostince a krčmy, zapovězena byla veškerá shromáždění občanů (vyjma v církevních objektech), mince nechal pro dezinfekci máčet v octu. Bohužel žádný z těchto kroků neúčinkoval na nakažené blechy a krysy a obě nemocnice byly záhy přeplněné a fungovaly spíše jako márnice. Život ve městě ustal, začaly docházet potraviny, docházelo k nedodržování zákonů a všeobecnému úpadku mravů. Epidemie si vybírala daň mezi šlechtou a bohatými měšťany stejně jako v lůně chudiny.

Nakonec měla epidemie takový záběr, že leckterá mrtvá, morem znetvořená těla, se povalovala v ulicích metropole. Městem se vznášel pach smrti, káry a povozy márničních pověřenců objížděly ulice a sbíraly bez rozdílu nejen mrtvé, ale i umírající. Nemocné, kteří se vzpírali, prostě utloukli k smrti, i když se občas stávalo, že někdo z nakažených sebral síly a špitálníkům utekl. Za tři letní měsíce bylo v září mrtvých tolik, že je hrobníci nestíhali pohřbívat, a tak se lidská těla prostě házela do velkých jam a nechávala hnít. Než se „Carageův mor“ vyčerpal, zabil podle odhadů během dvou let 60 až 70 tisíc lidí, z toho 20 až 30 tisíc v Bukurešti samotné (polovinu obyvatel), zbytek na okolním venkově.

Nikdy nekončící boj

Závěrem vyprávění snad ještě připomeňme, že mor zdaleka nebyl v tisícileté historii lidstva jedinou obávanou nakažlivou nemocí. Hrůzu například vzbuzovali i malomocní, kteří byli izolováni v leprosáriích, a pokud odtud vycházeli ven, nosili u sebe klapačku, aby varovali náhodné kolemjdoucí.

Epidemické podoby dosáhlo i rozšíření tzv. francké nemoci (syfilidy).

Galerie: Syfilis – nemoc, u které i lékaři trnuli hrůzou 

Dnes jsou infekční nemoci úplně vyhlazeny nebo jsou – alespoň v dosahu západní civilizace – pod hygienickou kontrolou a moderní medicína a veřejné zdravotnictví si s nimi již většinou ví rady. Přispěla k tomu zvýšená hygiena, vyšší životní úroveň obyvatelstva, lepší lékařská péče, očkování a mnohé další faktory.

Odvážný a nikdy nekončící boj medicíny se smrtelnými infekčními nemocemi má však k úplnému triumfu ještě daleko. Po tisíciletí byli lékaři proti smrti bezmocní. Bylo by proto nesmyslně krátkozraké se v současné době domnívat – jakkoliv převratné jsou výdobytky moderní lékařské vědy – že se tato situace nevratně změnila. Evoluční teorie nás učí o přežití těch nejpřizpůsobilejších. Bakterie a viry se vždy ukázaly jako odborníci na přežití. Dnes to dokládá nový koronavirus, způsobující epidemii smrtelného onemocnění dýchacích cest.

Použitá literatura:

Černý, K.: Mor 1480–1730 (e-kniha). Karolinum, Praha 2005.
Defoe, D.: Deník morového roku. Odeon, Praha 1982.
Devies G.: Kompletní historie medicíny. CPress, Brno 2013.
Dobson, Mary J.: Nemoci: příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie. Slovart, Praha 2009.
Duin, N.: Historie medicíny. Slovart, Praha 1997.
Lieberman, D., E.: Příběh lidského těla. Jan Melvil Publishing, Brno 2016. Kolektiv: 501 katastrof, které otřásly světem. Slovart, Praha 2012.
Konvalinka J., Machala, L.:Viry pro 21. století. Academia, Praha 2013.
Norman, F. C.: Po stopách moru. BB/art, Praha 2005.
Porter, R.: Dějiny medicíny od starověku po současnost. Prostor, Praha 2013.
Royston, A.: 100 největších lékařských objevů. Columbus, Praha 2002.
Růžička, R.:Medicína dávných civilizací. Poznání, Praha 2004.
Schreiber, V.: Medicína na přelomu tisíciletí. Academia, Praha 2001.
Svobodný, P., Hlaváčková, L.: Dějiny lékařství v českých zemích. Triton, Praha 2004.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Ing. Dr. Bohumil Tesařík

Chemik, přírodovědec, pedagog a publicista, zaměřoval se na historii vědy a techniky, biografie přírodovědců a dalších osobností minulosti i současnosti, novinky z různých oborů přírodních věd a techniky.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).