Hlavní navigace

Nejpoužívanější zavařovačka je stále model z minulého tisíciletí

 Autor: Depositphotos.com
Do skla se zavařené potraviny ukládaly už v 17. století, ale lidé ještě neměli k dispozici víčka, pomáhali si tedy jinými, pro nás značně kuriózními materiály. Ani po zásadním vynálezu gumového těsnění před 140 lety se vývoj zavařovacích potřeb nezastavil. Jak se během let změnila zavařovací sklenice?
Redakce 23. 7. 2020
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Jak zavařovali naši předkové? Od měchuřiny, hedvábného papíru, pergamenu či celofánu ke gumovému těsnění a kovovým Twist off víčkům – to je ve zkratce vývoj technologií konzervace ovoce a zeleniny do zavařovacích sklenic, jak jej přibližuje v následujícím materiálu Národní zemědělské muzeum v Praze.

Místo víčka měchuřina, papír nebo vata

Domácí konzervace ovoce a zeleniny se neobejde bez specifických obalů, které mají v našich domácnostech dlouholetou tradici. Přední místo při tepelné sterilaci neboli zavařování ovoce a zeleniny samozřejmě zaujímá skleněný obal – zavařovací sklenice.

Již v 17. století se zavařené ovoce ukládalo do sklenic a od 18. století se u nás rozšířilo zavařování do speciálních sklenic s vně přehnutými okraji. Zprvu se sklenice uzavíraly měchuřinou (vyčiněným vepřovým bachorem, měchýřem) a převázaly motouzem. Měchuřina po vyschnutí sklenici neprodyšně uzavřela. Na stejném principu bylo také založeno pozdější používání pergamenového papíru a celofánu.

Pokud nebyly výše uvedené věci k dispozici, používal se také silný hedvábný papír namočený v nesvařeném mléce nebo povoskovaný papír. Ke krátkodobému skladování ve sklenicích s užším hrdlem se také používala vata. Někdy se pergamen nebo celofán potíral vhodným lakem (např. šelakem) nebo i bílkem, aby se zabránilo vysychání obsahu sklenice.

„Jednou z metod bylo také parafinování marmelád a povidel ihned po jejich naplnění. Parafín se nejdříve rozehřál a potom se na povrch marmelády nalila tenká vrstvička. Tato procedura se opakovala ještě druhý den, aby povrch zůstal naprosto neprodyšný,“ doplňuje kurátorka Národního zemědělského muzea Lucie Kubásková.

Převrat v zavařování přineslo gumového těsnění

Na marmelády se používaly převážně válcovité sklenice – marmeládnice, na džemy a rosoly sklenice pohárkovitého tvaru. Ovšem ideálním sklem pro konzervování byly tzv. patentní sklenice s neprodyšně přiléhajícím skleněným uzávěrem, které se začaly objevovat na přelomu 19. a 20. století.

Zásluhu na těchto sklenicích má německý chemik Rudolf Rempel, který v roce 1880 přišel s nápadem zavařovací sklenice s gumovým těsněním. (Licenci od něj koupil Johann Carl Weck). Tyto sklenice měly zabroušený okraj, na který se položil měkký pryžový (gumový) kroužek, na to se přiložilo skleněné víčko a po dobu tepelné sterilace se víčko ke sklenici zafixovalo kovovou pružinou (sponkou, perem). Po zahřátí víčko přilnulo a vnější vzduch nemohl vnikat do sklenice. Sklenice se otevíraly vytažením vyčnívajícího gumového kroužku, čímž se do sklenice dostal vzduch a ten zrušil podtlak, který držel skleněné víčko u sklenice.

Patentní sklenice dodávaly na trh různé továrny, jež k nim dodávaly i vlastní patentované, sterilační hrnce se speciální kovovou vložkou uvnitř, na které se sklenice položily, náhradní pružiny, podložky pod horké sklenice, úchyty na vyndávání horkých sklenic a podobně.

Mnoho typů, mnoho návodů

Ke konzervaci ovoce a zeleniny se nejvíce osvědčily patentní sklenice se skleněnými víčky například od firmy J. Weck z Německa nebo sklenice REFORM systému Bareš-Till z Jevíčka na Moravě, které byly domácím a levnějším výrobkem, nebo patentní sklenice ULTREFORM firmy C. Stölzleho. Tyto sklenice se u nás objevily ještě před první světovou válkou. Později se k nim přidala ještě řada firem s vlastními uzavíracími patentními systémy jako patent INWALD, HERMETIC, OLCO, REX, VICTORIA apod.

Od přelomu 20. a 30. let 20. století byl tento typ zavařovacích skel postupně zdokonalován.

Velikost patentních i nepatentních sklenic byla různá. Pro domácnost byla nejvýhodnější sklenice půllitrová, litrová a nejvýše dvoulitrová, poněvadž se po otevření obsah brzo spotřeboval.

Ovšem jednotlivé patentní systémy byly jen málo kompatibilní a záměna jednotlivých částí byla obtížná. Rovněž způsob zavařování se často lišil, firmy tak vydávaly množství vlastních publikací s návody na zavařování.

Populární rýhovky a masovky měly ještě skleněná víčka

Postupné zdokonalování těsnicích vlastností konzervových skel vedlo ve 2. polovině 30. let k vývoji nového typu konzervového skla s profilovanými okraji, ke kterým lépe přiléhaly pryžové těsnicí kroužky.

Skleněné víčko bylo u těchto sklenic po sterilaci uchyceno gumovým těsněním pouhým podtlakem ve sklenici. Pouze po dobu sterilace se používaly pomocné prostředky pro uchycení víčka – kovová pera nebo plechová šroubovací víčka.

Výhodou byla také zaměnitelnost prvků a bylo je možno zavařovat i v troubě. Sklenice s drážkou se nazývaly rýhovky a byly u nás nepoužívanější dokonce až do 60. let 20. století.

Vedle rýhovek se prosadily pro zavařování masa tzv. masovky, které měly čtyřboký pryžový kroužek, který byl pokládán na horní plochu okraje sklenice, na to se posadilo skleněné víčko a nakonec byla sklenice uzavřena velkým plechovým, šroubovacím víčkem.

Rýhovky a masovky se vyráběly pouze pro domácí zavařování. Nevýhodou ovšem stále zůstávalo, že se skleněná víčka na okrajích snadno otloukla a potom se špatně uzavírala. Proto se začaly dělat pokusy s kovovými víčky.

První kovová víčka korodovala

Plechová víčka se zpočátku uzavírala buď strojkem (systém Neo), nebo se přidržovala sponou (systém Ryol), či měla šroubovitou uzávěru (Bayol, Univers). V domácnostech se více uplatnila plechová víčka se sponou nebo se šroubovitou uzávěrou. První modely však hodně korodovaly.

K progresivnějšímu vývoji došlo v 50. letech, kdy začala být používána kovová víčka uzavíratelná tzv. hlavou. V anglicky mluvících zemích jsou známa pod názvem OMNIA a v Německu pod názvem PANO. V roce 1955 začala sklárna v Kyjově vyrábět sklenice pro víčka OMNIA na export do Nizozemska a od roku 1964 byly dodávány i na náš trh, kde v polovině 70. let vystřídaly rýhovky.

Víčka PANO se většinou vyráběla z ocelového plechu a víčka OMNIA z hliníku. Sklenice s uzávěry PANO byly funkčně shodné s uzávěry OMNIA.

Sklenice na víčka OMNIA se v domácnostech používají dosud. Vyráběly se v různých velikostech (pro obsahy 120, 210, 280, 370, 500, 720 a 1000 g) a v různých tvarech (válcovité, soudkovité, cívkovité). Víčka se vyráběla o průměru 56, 68, 83 mm.

Šroubovací Twist off používá hlavně průmyslová výroba

V domácnostech, ale především v průmyslu, se rozšířilo také používání sklenic s uzávěrem zvaným Twist off. Je založen na zašroubování víčka z ocelového plechu pomocí závitu. Historie uzávěru Twist off u nás začíná rokem 1977, kdy byla zakoupena licence na výrobu těchto uzávěrů od španělské firmy VAC VEM Internacional Barcelona. Tento uzávěr byl nejdříve používán pro dětskou a kojeneckou výživu a dále pro kečup.

Víčka Twist off se více uplatnila v konzervárenském průmyslu, kde bylo snadnější zajistit odvzdušnění náplně, dostatečnou teplotu náplně i obalu, vzduchoparní prostor nad náplní, účinný vstřik horké páry pod víčko a následné hermetické uzavření sklenice.

KL20

Nejpoužívanější je stále model z minulého tisíciletí

Sterilace ovoce a zeleniny v domácím prostředí přetrvala i do dnešních dnů a stává se čím dál oblíbenější. Spotřebitelé mají na výběr mnoho různých typů obalového skla…

Nejčastěji je však stále využívaná sklenice uzavíraná víčkem OMNIA o objemu 720 ml, která u nás kdysi, v sedmdesátých letech, vytlačila předchozí nejpoužívanější typ – rýhovky se skleněným víčkem.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).