Nechci být kopie Jamieho Olivera, říká Martin Škoda

V sedmnácti letech Martin Škoda vydal kuchařku plnou hudby, která se stala třetím nejlepším kuchařským debutem na světě v renomované soutěži Gourmand World Cookbook Awards. Dnes má na kontě další ceny za druhou knihu i vlastní televizní pořad Hrdina kuchyně.

Přestože je mu jen třiadvacet let, má na svém kontě dvě kuchařky, které se hned po vydání staly bestsellery sbírajícími po světě jednu cenu za druhou. Přitom stále studuje, vaří, cestuje, vaří, věnuje se hudbě a nově se ocitl před objektivy kamer, a to v novém pořadu televize Prima Hrdina kuchyně. Kde také vaří. Kdo to je Martin Škoda a jak k úspěchům přišel?

Kdo vás přivedl k vaření?

Jako malý jsem se hodně koukal na pořady Jamieho Olivera. Strašně se mi líbilo, jak jezdil na motorce, nakupoval a následně vařil pro své přátele. Ukazoval jídlo jako něco, co lidi spojuje, co je součást kultury, co patří na každou akci, kterou si chceme užít. Právě od něj jsem se naučil důležité techniky i základní kombinace surovin, jak se věci mají připravovat, co je dobré a co ve vaření nepoužívat. Hodně mě ovlivňovaly i babičky, kterým jsem často koukal pod ruce a lezl jim do kuchyně, až jsem je odtamtud nakonec úplně vystrnadil.

Co vás jako dítě nejvíc bavilo vařit?

Vařil jsem taková ta jednoduchá jídla, saláty, těstoviny, až časem jsem se začal pouštět do větších experimentů a složitějších jídel.

Vy jste prý už od třinácti let přemýšlel, že vydáte svoji kuchařku…

Ve třinácti jsem si řekl, že jsem příliš mladý, tak jsem počkal do sedmnácti.

I v sedmnácti je to ale dost brzo…

Já jsem velmi rád a často vařil. Na svém food blogu už jsem měl tolik receptů a tipů, až jsem si jednoho dne řekl, že zkusím udělat něco víc pro to, aby si lidé začali doma vařit lépe. Aby jídlo přestali brát jen jako nezbytné palivo, aby věděli, že si ho můžou užít a mít z něj radost.

Proč jste tu první kuchařku zacílil zrovna na svoje vrstevníky? Potřebovali nejvíc takový náboj?

Viděl jsem kamarády, kteří chodili do fast foodu a vůbec jídlo neřešili, na druhou stranu jsem také viděl mladé lidi ve Španělsku, jak jedí zdravě a kvalitně a mnohem víc si o jídle povídají. To jsem chtěl přenést i k nám, proto jsem ve své první kuchařce spojil to, co mají mladí lidé rádi, a to je hudba, s tím, co až tak moc rádi nemají, a to je vaření. Ke každému receptu jsem pak přidal song, který se k danému jídlu podle mě hodí. A ono to fungovalo.

Tahle vaše první knížka Škoda nevařit – Kuchařka plná hudby se okamžitě zařadila mezi to nejlepší, co se u nás tehdy v oddělení kuchařek dalo sehnat. Jak moc změnilo váš život její vydání?

Posunulo mě to hrozně moc. Čtrnáct dní po vydání se mi ozvalo asi dvacet producentů, kteří se mnou chtěli točit pořad do televize, hodně jsem veřejně vařil, rozdával jsem spoustu rozhovorů, byl jsem u Jana Krause na Primě. Zájem o mě vzrostl a já jsem začal hodně cestovat, poznávat místa, lidi a jídla, o kterých jsem dříve jen slyšel.

Řekla bych, že právě po vydání vaší prvotiny vám začali říkat český Jamie Oliver. Líbí se vám toto označení, nebyl byste raději Martin Škoda, ten mladík, co dobyl svět svými kuchařkami?

Když zadáte do vyhledávače „český Jamie Oliver“, tak vám možná vyjde víc odkazů, než když zadáte Martin Škoda (smích). Já se netajím tím, že právě Jamie Oliver mě hodně inspiroval, smekám před tím, co všechno dokázal a jak se posouvá neustále dál, ale nechci být jeho kopie, chci si jít po svém a dělat vlastní projekty. Říkejte mi, jak chcete, ale já jsem Martin Škoda a doufám, že jsem jím stále víc.

Ví o vás, když jste s ním tak často spojován?

Ví. Věnoval jsem mu své knihy a lidé z jeho týmu mi napsali, že je moc potěšen tím, jak dokázal někoho tímto způsobem inspirovat. Moje kniha se mu prý velmi líbila a věnování si velmi váží.

Je to pár týdnů, co jste si přivezl zlato a bronz z nejprestižnější kulinářské soutěže na světě Gourmand Cookbook Awards za svoji druhou knihu. V čem si myslíte, že porotu nejvíce zaujala, čím v Číně vynikla mezi deseti tisíci knihami, které byly do soutěže přihlášeny?

V této soutěži jsem byl už se svojí první knihou a ředitel soutěže Gourmand Cookbook Awards Édouard Cointreau mi říkal, že mě od té doby na sociálních sítích sledoval, věděl, co jsem dělal, do čeho jsem se zapojil. Vnímal můj vývoj a ocenil, že i má druhá kniha je osobitá a originální. I za to jsem přímo od něj dostal významnou osobnostní cenu, kterou dostane jen pár lidí na světě: Kuchař s největším potenciálem.

Tenhle rok je pro vás vůbec hodně stěžejní, a to nejen díky této významné ceně…

To máte pravdu, udělal jsem státnice, na které jsem se učil jen dva a půl dne, letěl jsem do Číny pro bronz a zlato, natočil jsem pořady pro televizi a chystám se dálkově studovat mediální studia.

Takže další škola, která nesouvisí s jídlem. Člověk by u vás očekával, že to bude nějaká kuchařina…

Mám pocit, že tu není moc kuchařských škol, ze kterých bych se něco naučil. Raději se učím tím, že hodně cestuji, bavím se s lidmi, kteří tomu rozumí, hodně čtu. Takhle člověk dokáže pochytit víc, než když se učí jen teorii. Když si vezmete, že já nejsem klasický prototyp kuchaře, že hodně propojuji hudbu s vařením a vymýšlím poměrně nestandardní kuchařské projekty, tak jsem si myslím vybral i další školu dobře. Ono je dobré vědět, jak vystupovat na veřejnosti, jak psát na sociální sítě, jak o věcech více přemýšlet v souvislostech.

Už jste to naťukl, v létě jste začal natáčet pro Primu svůj první velký televizní pořad Hrdina kuchyně. Jak se sólistovi vařilo ve dvojici s Marií Doležalovou?

Skvěle. Maruška je parádní, je to profík se vším všudy. Byla s ní legrace, není to žádná pseudocelebrita, která by si na něco hrála. Já jsem se od ní naučil nějaké herecké vychytávky, ona možná ode mě něco z kuchařiny. Myslím, že nám to i ladilo dohromady, ta atmosféra při natáčení byla velmi uvolněná. Někdy se může stát, že k vám přidají člověka, se kterým si nesednete a úsměvy do kamery byste musela předstírat, to se v tomto případě ale nestalo. Opravdu jsme si i lidsky velmi sedli.

Co divákům každou sobotu připravujete?

V každém díle máme hrdinu kuchyně, tedy lokální surovinu, za kterou jedeme za farmářem nebo pěstitelem. Ten nám vysvětlí, co pěstování rostlin či chov daného zvířete obnáší. Pak z této suroviny vaříme čtyři jídla. Některá vařím sám, některá s Maruškou a některá dohromady. Představujeme snadné recepty z kapra, švestek, kozího sýru, králíka, dýně nebo třeba z lososa. Ukazujeme lidem, jak snadno lze z těchto surovin kvalitně vařit.

Podílel jste se nějak na přípravě pořadu, vybíral jste recepty, suroviny?

Že budu v pořadu vařit svoje recepty, byla jedna z podmínek, které jsem měl. Chtěl jsem vařit to, co se mi líbí, za čím si stojím a co mi sedí. Na druhou stranu jsem chápal, že vstupuji do konceptu, který není můj, a musím se trochu podřídit, ale všichni se snažili vyjít mi vstříc, i když jsem do toho mluvil opravdu hodně (smích).

Do čeho konkrétně?

Hlavně do receptů. Také jsem se snažil, aby to vaření bylo divočejší. A mám opravdu radost, že se mi podařilo prosadit do Hrdiny, konkrétně k receptům, které vařím sám, i hudbu, která se mi líbí.

Když jsem vás tak v televizi sledovala, mám pocit, že vás baví vařit hlavně venku, čím víc kotlíků a otevřeného ohně, tím líp… Nepletu se?

Nejvíc mě baví vařit mimo kuchyň. Na větší akce potřebujete větší zázemí, ale když se umíte odvázat a vaříte v prostředí, které k tomu není primárně určené, tak je to nový netradiční zážitek. Najednou to není o tom, že vaříte v té jedné kuchyni a každý den děláte to samé. Když střídáte kuchyně a prostředí, tak je to vaření vždycky v něčem jiné a déle vás to baví. Je to jeden z důvodů, proč si já to vaření tak strašně užívám a nikdy mě zatím nenapadlo, že by to mohlo být jinak.

Takže i příští rok budete hlavně vařit?

Jídlo je pro mě hodně důležitá součást každého dne, takže u toho rozhodně zůstanu. Vaření je můj život, s jídlem mám spojené jen ty nejhezčí zážitky. Chci dál poznávat nové chutě, hodně cestovat, ochutnávat, učit se, vařit, načerpat nové inspirace.