Každý je schopen zabít, stačí silný tlak, říká o lidské psychice kriminalista Jan Štoček

Úvodem se zeptám na knižní vydání otevřeného rozhovoru, který s vámi vedla Lucie Bechynková v knize Vrah je v každém z nás. Opravdu si myslíte, že všichni lidé mají takzvanou temnou stranu a jsou schopni vraždy?

Každý člověk reaguje jinak. Některý by na to opravdu neměl a neuchýlil se k násilí. Ale většina lidí je za určitých okolností schopna krajního jednání, včetně vraždy. Zejména pokud se ocitnou pod silným tlakem nebo v extrémních podmínkách.

Můžete uvést nějaký příklad?

Vdaná paní s dvěma dětmi, která by za normálních okolností nebyla schopna zabít ani králíka, měla manžela, který pil a terorizoval ji, až situace dosáhla pomyslného vrcholu. A při nějaké hádce, v afektované situaci, ta paní popadla nůž a vrazila ho do něj. On umřel. Byla to extrémní situace, kritický okamžik. Věřím tomu, že kdyby tato konkrétní paní mohla vrátit čas, jistě by se ho snažila vrátit. Tyto okamžiky jsou ale nevratné a už se s nimi nedá nic dělat. Stalo se, stalo. Takovýchto případů, s obdobným scénářem a okolnostmi, bylo více.

Ale pak máte pachatele, kteří vraždí jednoznačně s úmyslem „Ano, já ho zabiju“. Skásnou peníze, nebo získají jinou výhodu. To je zase jiný druh vraha. Pohybujeme se v širokém spektru lidské povahy. I běžný člověk se může dostat do krizové situace, která zásadně ovlivní jeho další kroky. Proto jsem zvolil uvedený název knihy.

Přečtěte si také:

Závislost na internetu působí podobné změny v mozku jako alkohol

Práce kriminalisty je jistě náročná i na psychiku. Vzpomenete si na nějakou emočně vypjatou situaci?

Mám dosud před očima dvě holčičky, kterým ráno pachatel brutálně zabil mámu. Snažili jsme se identifikovat oběť, a matka té zavražděné shodou okolností pracovala poblíž místa činu a svou dceru pohřešovala. V tu chvíli už jsme tušili, že by se mohlo jednat o stejnou osobu, ale potřebovali jsme si ověřit, co měla dotyčná na sobě a získat popis její kabelky a bot. Šel jsem tedy s matkou zavražděné do bytu, s tím, že ona se podívá do skříní a pokusí se popsat dceřino oblečení a věci, které měla ráno s sebou.

Paní odemkla dveře a do chodby přišly dvě malé holčičky, odhadem osm devět let, a zeptaly se: „Babičko, kde je maminka?“ I děti už měly tušení, že je něco špatně. Atmosféra se dala krájet. Máloco mě v práci rozhodilo, ale když se jednalo o děti, bylo to emočně náročné.

Při policejní práci jste přicházel do kontaktu s různými typy osobností. S lidmi, se kterými byste se v běžném životě nesblížil, jste například v rámci výslechů trávil hodiny času. Lze při takové intenzitě zabránit, aby mezi vyšetřovaným a kriminalistou vznikla určitá forma vztahu?

Já si většinou udržoval profesionální odstup. Samozřejmě nemůžu říct, že bych měl ke každému stejný přístup a sympatie. Někdo mi byl příjemnější, někdo méně. K jistému rozlišení docházelo, ale odstup byl pro mě důležitý. Nelze být hned s každým kamarád.

Na druhou stranu – někteří mí kolegové byli přátelštější, jiní zase ne – jako já. Vše bylo otázkou určité taktiky. Měl jsem pachatele vraždy, kterému jsem vařil i kafe. Plácal jsem ho po zádech a říkal: Hele, prostě jsi udělal, co jsi udělal. Asi bys všechno chtěl vzít zpátky, jenomže takhle to prostě dopadlo… Máte pachatele, se kterými je třeba takto promlouvat. Ale upřímně – vše je zištné. Co ale opravdu nemůžete –- nastoupit stylem Ježíšmarjá, cos to udělal, takovou hrůzu…

Nejspíš se našel i prostor pro nějaký soucit.

Ano. Ale snažil jsem se pracovat nezaujatě. Protože kdybych navázal vzah, potom by se mi daný případ dělal špatně. Tím nechci říct, že jsem hned každého odsuzoval. Ale velké sympatie jsem do práce nepouštěl. Míval jsem pochopení, to ano.

Váš kolega, kriminalista Jiří Markovič, byl v seriálu Případ Hojer vykreslen přesně opačně. Jako mimořádně citlivý až přátelský. Jaký byl ve skutečnosti?

V seriálu nešlo o nadstavbu. On měl specifický přístup. Byl citlivější a s vyšetřovanými osobami dokázal navázat vztah jako málokdo u policie. Měl větší pochopení pro pachatele. A také neuznával trest smrti. Já byl trochu jiný, nikdy jsem se žádným pachatelem neudržoval přátelský vztah. Spíš jsem měl obavy, aby se mi situace nevymkla z ruky. 

Držel jsem se takového přísloví, že onen pachatel moji slušnost může spíše pokládat za moji slabost. Každý kolega byl stylem práce originál. Kus od kusu. Někdo se s pachateli nebavil skoro vůbec. Ale tak to také nejde. Základem policejní práce je schopnost kvalitně komunikovat. A zároveň přesně odhadnout a vymezit hranice, kam až dotyčného pustíte.

Jaký je rozdíl mezi kriminalistou, operativcem a vyšetřovatelem?

Velmi stručně – kriminalista se zabývá analytickou činností, zajišťováním stop, spolupracuje s techniky. Účastní se vyšetřování, pohybuje se na místě trestného činu. Operativec se většinu času nachází v terénu, zajišťuje důkazy, sbírá informace, účastní se odposlechů apod. Vyšetřovatel vede vyšetřování, zahajuje trestní řízení, spolupracuje se státním zástupcem a rozhoduje o procesních úkonech. Já jsem působil jako operativec a kriminalista.

Za dobu svého působení u kriminálky jste získal několik policejních hodností.

Byl jsem dlouho kapitánem. Za kauzu orlických vrahů jsem získal hodnost majora. V hierarchii policejního sboru jsem to dotáhl až na podplukovníka. Avšak v této hodnosti jsem byl jen krátkou dobu, protože nastoupil nový ministr a v rámci reorganizace byla mnohým policistům hodnost snížena. Kdo neměl více než deset podřízených, šel s hodností dolů. Já měl sedm. Ale policejní práce není o hodnostech. I když – byli kluci, kteří prožívali vnitřní pocit křivdy a jvůli zmíněné reorganizaci odešli do civilu. Vzhledem k jejich schopnostem a zkušenosrem to byla velká škoda.

V seriálech z osmedátých a devadesátých lete všichni kouří a pijí kafe. To by dnes možná nešlo. Bylo to tak? Kouřilo se v rámci výslechů?

Naprosto ano. Cigarety leckdy i pomohly. Já si pamatuju na pachatele, kteří vám za dvě tři cigarety vám přiznali vraždu. Už jsem to někde i psal, že existoval nějaký pachatel Miko. Starý klasický kriminálník. A ten udělal vraždu taxikáře, pak přizabil prodavačku večerky mačetou. A já když po něm chtěl, aby přiznal i tu prodavačku, tak on ani náhodou. Jenomže já mu předtím dával svoje cigarety a vařil svoje kafe. Prostě – on byl takový klasik.

Měl jsem k němu určitý respekt, protože on byl osmnáctkrát trestaný, to zas nedokáže každý. Ale když ohlásil, že zmíněnou prodavačku neudělal, řekl jsem dost – Kafe si dejte, ale cigarety nebudou. A on velice rychle prodal za pár cigaret přiznání. Dostal doživotí. Byl to takový klasik Chladnokrevný, čitelný, jednající pro zisk. Taxikáře popravil kvůli penězům. Paradoxně toho taxikář u sebe moc neměl. Miko nebyl nesympatický. Alespoň z mého hlediska. Lepší, než dělat nějakého dvacetiletého feťáka, který pro pár korun zabije starou babičku.

Takže – člověk musí vycítit, jak danou hru hrát. Já jsem mu ty cigarety dával, pak jsem mu je zarazil, on se přiznal, tak jsem mu je zase dával. Byla to hra, všechno účelové.

Přečtěte si také:

Online psychoterapie bez čekání. Přispět na ni mohou zdravotní pojišťovny

Předpokládám, že k dané době patřilo i kouření na pracovišti. Policejní práce zřejmě nenahrávala zdravému životnímu stylu.

Samozřejmě. Žádný zdravý životní styl jsme nevedli. Budu-li mluvit za sebe – cigarty, káva, noci… Většina kolegů kouřila, což na zdraví nepřidá. Ale já to docela snášel.

Přesto jste se museli nějak fyzicky i psychicky udržovat.

Chodili jsme na střelby i do tělocvičny. Já jsem pravidelně ve svém volnu navlékal teplákovku, sportovní boty, a běhal jsem nějakých deset kilometrů na místní kopec. A buď předtím, nebo potom jsem zašel do bazénu, kde jsem, pokud možno, v kuse plaval kilometr. Také vyhřívání v sauně mi dělalo velice dobře. Nakonec jsem trochu sportu do náročného životního tempa přece jen vnesl.

Co vy a alkohol?

Byly doby, kdy jsem si jednoho panáka dal. Výjimečně. V sedmdesátkách a osmdesátkách se jistá míra alkoholu v práci dokonce i tolerovala. Postupně se však tolerance zpřísňovala, až téměř zcela přestala. Hlavně se nesmělo po požití jezdit služebním autem. To by byl veliký malér.

Poznejte slavné české a slovenské lázně podle fotografií

Možná jste už v nějakých byli na léčebném pobytu, možná jste se tam vydali na wellness víkend, nebo aspoň na jednodenní výlet. Řeč je o lázních. Ty mají mnoho společného. Velice často jde o půvabná a klidná místa, kde se dá skutečně odpočinout.

Spustit kvíz

V rámci operativy jste ale občas navštěvovali prostředí typu hospoda, bar, herna.

Jak jsem řekl, míra tolerance k alkoholu se během doby vyvíjela. V určitém období, když se jelo na mrtvého (typicky na tělo, které bylo nalezeno třeba po čtrnácti dnech od úmrtí v bytě), jsme měli nárok na 25 gramů tvrdého alkoholu. Kdo měl potřebu, mohl si dát. Já toho nevyužíval. Místo rumu jsem si koupil kafe a prodavač zapsal, že se jednalo o rum. Já nikdy moc nepil. S touhle prací alkohol příliš nejde dohromady. Považuji se za skoro abstinenta.

A co hlava, procvičování mozkových závitů?

Ke kriminalistické práci patřilo neustálé pročítání spisů, výslechy, muselo se hodně přemýšlet. Možná jsem se v psychické i mozkové bdělosti udržoval právě tím.

Jak byste popsal svůj aktuální životní styl?

Kafe si dám, cigárko také, občas piju kolu. Přes den mnoho nejím, vlastně držím takový ten poloviční půst. Vyhovují mi teplé večeře. Spát chodím pozdě. Jsem v důchodu. Píšu knihy, dělám podcasty – tam si člověk mozek procvičí někdy až moc. Připravil jsem novou knížku, speciálně věnovanou orlickým vraždám, která by měla vyjít na přelomu října a listopadu tohoto roku. Nenudím se a nějakou aktivitu vyvíjím.