Hlavní navigace

Cochemská praxe: u koho skončí dítě po rozvodu, ovlivní jeho život i zdraví

Tomáš Novák

Když jsem před půlstoletím začínal praxi psychologa, bylo rozvodů méně než dnes. Co do péče o dítka po rozvodu, bylo jasno. Zákon to sice netvrdil, leč u soudu i na tzv. sociálce věděli své: děti potřebují nejvíc matku…

Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Výjimkou z výše uvedeného pravidla byly matky prostitutky, narkomanky, manželky zvláště zasloužilých, byť i třeba jen místních funkcionářů. Navíc snad ještě tzv. pánbíčkářky, pokud otec do kostela ani nepáchl. To vše samozřejmě za předpokladu, že posledně jmenovaní muži měli zájem o potomky pečovat.

Víkendy od devíti do sedmnácti

V té době býval běžný styk dítka v matčině péči s jeho otcem každý druhý víkend – od soboty od devíti ráno do neděle do sedmnácti hodin. O prázdninách dva týdny a k tomu dva dny o vánocích.

Dnes je běžný obdobný interval – každý druhý týden od pátku odpoledne do neděle večer + polovina všech školních prázdnin + v týdnu, kdy není dítě o víkendu u otce, ještě jedno odpoledne všedního dne. Není to náhoda.

Zhruba od devadesátých let každoročně roste počet mužů, kteří usilují o svěření dítěte. Teoreticky mají samozřejmě stejnou šanci jako ženy, leč traduje se, že za běžných okolností mohou dosáhnout maximálně střídavé péče.

Střídavá péče – teorie a praxe

Kterýsi klient mi v této souvislosti sdělil: „Připadám si ve sporu o péči jako negr (úmyslně neužiji termín Afroameričan) u soudu v jižních státech USA. V čase někdy v polovině minulého století. Zákon je spravedlivý. Soudce je běloch, jeho prapraděd měl otroky a doma ještě mají vlajku konfederace.“

Ech, prohnilý Západe! Tzv. střídavka je u nás možná od roku 1998. Počet dětí do ní svěřených každoročně roste. Postoj k střídavé výchově může být občas i gender testem. Souhlasí s ní výrazněji častěji muži. Mnohé ženy nesouhlas zdůvodňují tragicky laděnými vizemi o malých bezdomovcích bloudících ulicemi. Jsou hladoví s batůžkem svých věcí na zádech.

Neuvědomují si, že pojem domova je u dítěte širší než u dospělého. Je možné být doma jak u táty, tak i u mámy, a navíc třeba ještě u dědečka a babičky. První „absolventi“ této péče jsou dnes zletilí. Neexistuje výzkum, jenž by prokázal její nebezpečnost. Samozřejmě jde jen o jakousi protézu. Zdravou rodinu nenahradí.

Další vývojová změna nastala roku 2016 v obvodu Okresního soudu (OS) Nový Jičín. Za rok následoval OS Most, roku 2018 se přidal OS Hodonín a od podzimu OS Brno-venkov. Tyto soudy využívají modelu Cochemské praxe. Oč jde?

Cochemský model: neztratit v životě žádného z rodičů

Na konci devadesátých let minulého století se sešli soudci, advokáti, lidé z různých poraden i z úřadů péče o děti německého města Cochemu. Vyříkali si, co se jim na jejich práci nelíbí, a dohodli se na spolupráci. Cíl – urychlit řešení rodičovského konfliktu a usilovat, aby dítě neztratilo ve svém životě žádného ze svých rodičů. Cochem – zvaný město vína na Mosele – je malé město. Všichni se v něm znají, nevelký je i tamní soudní obvod. Leč jak se říká, není malých rolí.

Cochemská praxe

  • Zvaná též Cochemský model, je cestou, jak ku prospěchu dětí řešit opatrovnické spory v případě rozvodu nebo rozchodu rodičů.
  • Model interdisciplinární spolupráce profesí zapojených do řešení rodičovského konfliktu.
  • Vznikla v 90. letech 20. století v německém kraji Cochem-Zell, odkud se rozšířila do celé Evropy.
  • V České republice se šíří zejména díky aktivitám Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí a neziskové organizace Cochem.cz. Více také na webu Šance dětem.

V roce 2009 vznikla Cochemem inspirovaná novela německého zákona řízení ve věcech rodinných. Napravila mimo jiné tamní poněkud děsivou situaci, kdy po rozvodu rodičů ztratil buď otec, nebo matka rodičovskou odpovědnost. O dítě se tudíž bojovalo do hrdel a statků. Soudy následnou traumatizaci dítka řešily s taktem řeznického psa. Často výrazným omezením, nebo i zákazem styku potomka s poraženým. To u nás nebylo nikdy možné. Pokud chtěl „vítězný“ český rodič bývalého partnera rodičovsky zlikvidovat, musel se hodně snažit. A byla dokonce dítka, jež takovým snahám o zavržení druhého rodiče odolala.

Dohoda je ideální, ale ne vždy možná

Cochemská praxe velmi zjednodušeně usiluje především o to, aby otec i matka společně užívali rodičovských práv i povinností. K tomu všemu je optimální dospět dohodou. Žádné „o nás bez nás“. Německé soudy musí ctít názor dítěte staršího čtrnácti let, u koho chce být.


Autor: Depositphotos.com

„Rozvod je přepych bohatých lidí, protože stojí peníze, mnoho peněz,“ řekl Guth-Jarkovský… Kdyby jen peníze. Platíváme za něj neurotizací i jinými trápeními nejenom u dospělých.

Přiznávám – nevím, jak to objektivně zjistí. Dítě je možné zmanipulovat. Dávno před „Velkou cochemskou revolucí“ publikovala česká soudní znalkyně dr. Drábková na soudně-psychiatrické konferenci názor, že „ve sporu o ně je každé dítě do jisté míry ovlivňováno“. Ani v rámci korektního přístupu se nelze vyhnout sdělení osobního postoje typu: „Byl bych moc rád, když budeš u mne.“ V přehledu postupuje tato znalkyně od zcela evidentního k těžko prokazatelnému ovlivnění:

  • vyhrožování a navození strachu z druhého rodiče,
  • vnucování nepravdivých prožitků typu jak strašný byl život před rozchodem,
  • přesvědčování dítěte o nevhodném chování druhého rodiče vůči potomkovi,
  • nenápadné působení – povzdech, lehký vzlyk, pláč, bezradné pokrčení ramen, výrok: „Zase musíme na to vyšetřování, on (ona) si nedá pokoj, já se z toho nejspíš zblázním, už teď mne bolí hlava…“

Důležitý je tón hlasu. Výrok typu „Rozhodni se sám, s kým budeš,“ lze rozechvělým tónem eventuálně i s „vlhkýma očima“ obsahově zcela změnit. Je známo, že neverbálně podané informace mohou působit víc než slova.

Cochemský model ctí dohodu rodičů. Pokud k ní nedojde málem snadno, rychle nabízí různé formy mediace, poradenství i případových konferencí. Tj. konferenci zajišťujících setkání rodičů s odborníky s cílem shrnout, co se v kauze již udělalo a jak se bude společně postupovat v souladu se zájmem dítěte. Pokud je všechna snaha marná, pak až na výjimky rozhoduje o střídavé péči. Tamní praxe mimo jiné vyvrátila – pro odpůrce střídavé péče velmi pohodlný – mýtus: „Střídavá výchova je možná, pokud s ní oba rodiče souhlasí a jsou schopni dobře spolupracovat.“ Jistě je na tom mnoho pravdy. Leč nejen soudruzi z NDR přehlédli zásadní chybu. Stačilo spolupráci odmítat a bylo vymalováno. Kontakty mezi rodiči nemusí být osobní. Stačí stručné, věcné informace telefonem, e-mailem či esemeskou.

Cíl: rychlejší řešení

V našich podmínkách až příliš často slýchám o problematickém efektu mediačních snah o domluvu. Občas se ale podaří.

Je to zřejmě moje chyba a negativní efekt malého vzorku. Doposud jsem se nesetkal s tím, že by případová konference situaci výrazněji usnadnila. Odpusťte starci upřímnost. Stává se, že efektem oné konference je především zvýšení štábní kultury zápisu do spisu vedeného pod příslušným OSPOD (Orgány sociálně – právní ochrany dětí). Při metodických kontrolách nadřízených jako když to najdeš.

Cochemská praxe je dejme tomu elegantní nátlak na domluvu rodičů spojený s nabídkou pomoci. Vede k rychlejšímu řešení péče o děti. Nic nemění na pravdivosti dávného výroku Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského: „Rozvod je přepych bohatých lidí, protože stojí peníze, mnoho peněz.“ Dodávám: Kdyby jen peníze. Platíváme za něj neurotizací i jinými trápeními nejenom u dospělých.

Vtahovat do všemožných tu i budoucích rozvodových peřejí děti je strašné. Cochem nabízí ze všech špatných řešení zřejmě ne-li to nejlepší, pak alespoň to relativně spravedlivé.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).