Hlavní navigace

Chroničtí odkládači mají prokrastinaci v genech

Pavel Houser

Protože skoro každý aspekt lidského chování má nějakou genetickou komponentu, těžko by tomu mohlo být jinak v případě chronického odkládání povinností. Co je zajímavé, v tomto ohledu se liší ženy a muži.

Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Alespoň výše uvedené naznačuje aktuální studie výzkumníků z německé Ruhr University Bochum publikovaná v Social Cognitive and Affective Neuroscience (shrnutí najdete na ScienceDaily.com).

Téměř všemocný dopamin

Vědecký tým (první autor studie Erhan Genc) dospěl k závěru, že u žen souvisí větší náchylnost k prokrastinaci s vyšší hladinou neurotrasmiteru dopaminu. Ta na jednu stranu vede k lepšímu přístupu nových informací do paměti, a tím i k vyšší pružnosti myšlení, „mentální flexibilitě“; na druhou stranu ovšem s důsledkem, že pak člověk reaguje více na aktuální podněty – jinak řečeno, nechá se snadno rozptýlit a odkládá úkoly, nedokáže důsledně realizovat svůj záměr, přeskakuje sem tam…

Na vzorku 278 mužů a žen vědci zkoumali především varianty genu pro tyrosin hydroxylázu (TH). Tento enzym přeměňuje aminokyselinu tyrosin na další produkty, mj. dopamin, adrenalin a noradrenalin. Verze genu i to, nakolik je gen čten (exprimován, tj. nakolik se dle něj vytváří protein), určují hladinu dopaminu v mozku. A ta měla zase souviset s psychologickými charakteristikami, alespoň jak vyšly z dotazníků.

Jen ženy?

Zajímavé ovšem je, že popsaný efekt byl zachycen pouze u žen. Podle výzkumu je možné, že v tom hrají roli další hormony, estrogeny („ženské pohlavní hormony“), které také ovlivňují koncentraci dopaminu v mozku. Zvyšuje se rovněž počet neuronů, které jsou na hladiny dopaminu citlivé. Výsledky jsou ovšem sotva konečné; pokud by účinek genů pro TH na chování souvisel s estrogeny, pak by tento vliv měl nejspíš různě souviset s menstruačním cyklem, protože při něm se hladiny estrogenů mění. Totéž se pak děje s věkem. Navíc by se dalo čekat, gen pro enzym TH by měl nějak fungovat i u mužů, byť třeba v menší míře.

Gen pro TH navíc, jak už bylo uvedeno, ovlivňuje i hladiny dalších hormonů/neurotransmiterů, rozhodně je tedy dále co zkoumat. Navíc zdaleka nejde jen o prokrastinaci, hladina dopaminu je spojena i s takovými problémy, jako je porucha pozornosti (ADHD).

Amygdala opět dělá problémy

Co se týče vlastní prokrastinace, v poslední době byla na toto téma publikována i řada dalších studií. Podle jedné z nich, mimochodem opět provedené na Ruhr University Bochum (o výsledcích informuje BBC.com), mají lidé se sklony k prokrastinaci větší amygdalu a také její slabší propojení s jinými částmi mozku (dorzální anteriorní cingulární kůra, dACC).

Zde se mechanismus účinku vysvětluje tak, že amygdala je jakési centrum úzkosti (pomiňme, nakolik je takové ztotožnění zjednodušené, protože velikost amygdaly koresponduje s mnoha jinými jevy, zvetšenou amygdalu mají dle jiných dat jak lidé společenští, tak i schizofrenici, množství souvislostí uvádí Wikipedie, a to určitě nejde o výčet kompletní). Lidé pak tedy úkoly odkládají prostě proto, že vidí jejich rizika (poznámka autora: proč by ovšem neviděli spíše rizika spojená s odkládáním, což se přece zdá být v souvislosti se školními či pracovními povinnosti evidentní?). Tyto výsledky jsou založeny na skenování mozků 264 lidí.

Co s prokrastinací? Může být i výhodná

Z toho vyplývající rada zní, že na prokrastinaci není odpovědí lepší time-management, ale lepší kontrola vlastních emocí. Na druhé straně, dle jiných studií zase prý fungují i takové triky, jako je zařazení termínu do stejné „kategorie“, jakou máme teď aktuální v kalendáři – takže s termínem na konci letošního roku zvládneme vše mnohem lépe, než když se má projekt splnit v lednu roku příštího (alespoň to, že nás ovlivňují i takhle jednoduché triky, tvrdí nedávná studie z Journal of Consumer Research, souhrn na Thrive Global).

Diners_Vanoce2019

Odkládání věcí, které jsou nám vysloveně nepříjemné, může být i celkem dobrou strategií. A to tehdy, máme-li naději, že se situace ještě změní. Upřednostňování okamžitého prospěchu je v evoluční biologii/psychologii běžným způsobem výkladu našeho chování. Analýzy výhod a nevýhod prokrastinace např. nedávno zkoumala studie v Medical News Today. Problém dle tohoto průzkumu ovšem je, že prokrastinace se často netýká jen vysloveně nepříjemných úkolů a že jejím výsledkem vůbec nemusí být vlastní dobrý pocit („však to třeba udělá někdo jiný“), ale naopak zvýšení stresu i snížené sebehodnocení.

Ale než se hned začít obviňovat: prokrastinací nebo ADHD, opět dle nejnovějších vědeckých studií, údajně trpěl i Leonardo da Vinci. Výše uvedená studie také odkazuje na starší práci z The Journal of Social Psychology, dle které určitá skupina lidí má z prokrastinace „prospěch“, protože pak v následném stresu/vzrušení při plnění úkolů dosahují lepších výsledků, jsou motivovanější a situaci považují za větší výzvu. (Jinak samozřejmě odložit plnění úkolu může mít smysl z celé řady dalších důvodů, některé věci vyžadují soustředěnost a pozornost, jiné spíše kreativní náladu, je potřeba prostě počkat, až se příslušný stav dostaví – ale to už jsou banality a související time-management by asi za prokrastinaci označoval málokdo.)

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).