Stařičký náčelník sedí u ohně a pokuřuje. Všichni okolo něj trpělivě čekají, jak rozhodne. Takto si vysnil svět Indiánů Karel May. Nejvýznamnější institucí starověkého Říma byl senát, jejž tvořili starší a zkušení muži, vůdčí hlavy římských šlechtických rodů. Radu starších měli například Francouzi nebo Japonci.
Také v současnosti je věk rozhodujícím kritériem pro zastávání některých funkcí. Na Pražský hrad může usednout pouze ten, kdo již dosáhl věku čtyřiceti let. Stejná věková hranice platí i pro uchazeče do horní komory Parlamentu ČR.
Děti vedeme k úctě ke stáří a rádi věříme, že až my sami dojdeme do věku našich babiček a dědečků, prohlédneme. Jako by jednou měla přijít, zaklepat na naše dveře a říct: „Tady jsem, já, moudrost tvého stáří.“
Moudrostí stáří se zabývali mnozí filozofové a psychologové v minulosti. V jejím zkoumání pokračují i ti současní. Patří k nim například i Jule Spechtová, profesorka psychologie osobnosti na Humboldtově univerzitě v Berlíně, které letos v květnu vyšla kniha Charakterfrage – Wer wir sind und wie wir uns verändern (volný překlad: Otázky charakteru s podtitulem Kým jsme a jak se měníme).
Jule Spechtová: Charakterfrage – Wer wir sind und wie wir uns verändern
Pracovat na sobě můžeme po celý život
Jule Spechtová na základě svých studií nezpochybňuje, že stáří přináší určitou moudrost, ale dodává, že to zdaleka není automatické. „Ve skutečnosti jen velmi málo lidí dosahuje moudrosti. To proto, že moudrost vyžaduje životní zkušenost, kterou často nemáme, dokud nezestárneme. A zároveň vysokou otevřenost pro nové zkušenosti, které najdeme častěji v mladém dospělém věku. Částečně kvůli tomuto opačnému vývoji je moudrost vzácná. Nicméně to, co jsme zjistili, je, že se osobnost může ve stáří změnit stejně tak jako v dospívání. Většina lidí intuitivně předpokládá, že jejich osobnost se postupně stává stabilnější. Ale to je iluze. Rozvoj osobnosti není nikdy dokončen,“ vyvrací dřívější přesvědčení, že se lidská osobnost zhruba po padesáti letech věku už nezmění.
Galerie: I senior může chodit do posilovny
Jde vlastně o dobrou zprávu, že pracovat na sobě můžeme celý život. Studie (Journal of Personality and Social Psychology: Specht, Egloff a kol., 2011) uvádí, že se měníme i v seniorském věku. Typické jsou menší změny, býváme mírnější a tolerantnější. Vzpomeňte na své přísné rodiče, kteří dnes svým vnoučatům dovolují to, co bylo ve vašem dětství zakázané.
Podle zmíněné studie dokonce dochází k výraznější osobnostní proměně zhruba u každé páté osoby starší šedesáti let. Na druhou stranu otevřenost má ve vyšším věku tendence k poklesu. Změny osobnosti jsou však velmi individuální, a to zejména ve stáří.
Co je moudrost?
Pojem „moudrost“ není snadné definovat. Obvykle ji chápeme jako skromné a současně svrchované porozumění světu i člověku. Dává důvěru v rozhodování a jednání. K moudrosti nutně patří rozvaha, zkušenost a odstup od bezprostředních podnětů a okolností.
„Na hranici smrti a v podvečer dlouhého a bohatého života se otevírá pohled do netušených dálek. Takový člověk už nežije každodenními zájmy a peripetiemi osobních vztahů, nýbrž přehlíží rozsáhlé prostory času a pozoruje staletý pohyb idejí.“ (Carl Gustav Jung)
Staňte se otevřenějšími
Co ovlivní, zda budeme zapšklými starci, nebo dokážeme ze svého houpacího křesla odpovědět na všechny otázky? Podle prof. Spechtové je to zejména naše otevřenost.
Je pravděpodobnější, že otevřenější lidé vyslyší nové výzvy. Ničím nenahraditelné zkušenosti nasbíráme například pobytem v zahraničí. Nejenže nás činí snesitelnějšími a emocionálně stabilnějšími, ale umožní nám, abychom byli otevřenější, což opět vede k tomu, že sáhneme po nových životních nabídkách.
S ohledem na to jsou úžasné zahraniční studijní pobyty nebo i plán Evropské komise darovat všem mladým Evropanům, kteří dovrší 18 let, roční neomezenou jízdenku Interrail na evropské vlaky, aby poznávali jiné země.
Práce ovlivní naši osobnost víc než narozené dítě
Naši osobnost utvářejí i další životní zkušenosti. „Překvapivě jsme zjistili, že zaměstnání dokáže změnit osobnost víc než rodinné události. Víc než narození dítěte má na změnu naší osobnosti vliv vstup do pracovního procesu. Souvisí to se sociálním prostředím, kterému jsme vystaveni. Učíme se odolávat různým tlakům, stáváme se svědomitějšími. Narození dítěte sice zásadně změní život rodičů, ale v důsledku toho se jejich osobnost příliš nevyvine. Možná je to jen fáze života, kdy rodiče nemají volný čas k optimalizaci své osobnosti. Oni sami nejsou předmětem pozornosti,“ vysvětluje Jule Spechtová v rozhovoru pro německý Die Zeit.
Někdy máme pocit, že nás posune dál jedině bolestná životní událost, kterou jsme byli nuceni překonat. Ať už jde o závažné onemocnění, úmrtí milované osoby, nebo třeba o ztrátu majetku a zaměstnání. „Lidé, kteří si prošli něčím opravdu smutným, se často nestali silnějšími, ale v průměru se stanou zranitelnějšími, méně důvěřivými a bojácnějšími. Naopak ti, kteří jsou emocionálně stabilní, dokážou snáz čelit novým výzvám,“ uvedla profesorka a dodává, že nemusíme projít „hlubokým údolím“, abychom se správně vyvíjeli a zráli.
Samozřejmě se mnozí dokážou po velmi drastických událostech zotavit, a dokonce se i po velkém neštěstí mohou znovu cítit šťastní, ale někdy to vyžaduje hodně času a chápeme to spíš jako úspěšné zvládnutí negativní situace.
Jule Spechtová (32) se řadí k nejmladším profesorům v Německu. Přednáší na Humboldtově univerzitě v Berlíně. O psychologii píše na svém osobním blogu http://jule-schreibt.de.
V roce 2014 obdržela vědeckou cenu Berlin Science for Young Scientists. Letos v květnu jí vyšla kniha Charakterfrage – Wer wir sind und wie wir uns verändern.
ČLÁNKY DO MAILU