Ve Všeobecné fakultní nemocnici (VFN) otevřeli další část XXL centra. Nově za 17 milionů korun zrekonstruovali rehabilitační kliniku s vodo- a elektroléčbou, magnetoterapií nebo ultrazvukem.
Léčí v ní širokou škálu pacientů, rekonstrukci ale uzpůsobili tak, aby vybavení a terapie byly připraveny i na pacienty, kteří váží přes 150 kilogramů.
Na první pohled to tak nevypadá, jak nás ale upozorňuje přednostka Kliniky rehabilitačního lékařství Yvona Angerová, lehátka mají vyšší nosnost a k dispozici jsou v zázemí i extrémně široká chodítka a jiné kompenzační pomůcky. Do oddělených prostor se vstupuje širšími dveřmi. Dlouho očekávanou novinkou tady je multifunkční tělocvična.
Fyzioterapeuti v ní mohou pracovat s pacienty individuálně. Můžou tam být i tři najednou, vejdou se do ní i skupinky pacientů, které jsou důležité nejen z hlediska léčby, ale i sociálních kontaktů, protože mohou své zdravotní problémy i úspěchy léčby sdílet,
popisuje Yvona Angerová.
S pacienty trénují základy
XXL rehabilitační centrum navazuje na již zrekonstruovanou část interní kliniky, která je plně bezbariérová a rovněž přizpůsobená péči i o velmi hmotné pacienty. Třeba tím, že má k dispozici závěsný systém s kotvenými kolejnicemi ve vyztuženém stropě (více o otevření první části XXL centra jsme psali zde).
Návaznost je nejen z hlediska péče, ale také výtahy, které stejně jako vybavení mají vyšší nosnost a také větší kabinu. Interna se nachází nad rehabilitačním centrem, které je v suterénu. Přesto jde po rekonstrukci o překvapivě světlý, příjemný prostor.
I když se na nově zrekonstruovaném rehabilitačním pracovišti postarají o všechny pacienty, ti obézní mají přece jen svá specifika.
XXL pacienti mají, bohužel, největší potíže už jen se základními pohybovými stereotypy, takže pro ně je problém správně stát, chodit, vstát, když upadnou. Proto tady máme velmi individuálně zaměřené programy. Nejsou o speciálních přístrojích, ale o tom, že pacienti se musí sami naučit aktivovat a vnímat jednotlivé části svého těla,
vysvětluje Yvona Angerová. Dodává, že ve VFN se s obézními pacienty setkávají stále častěji. Někteří váží nad 200 kilogramů.
To už ale narážíme na to, že nemocnice nikdy nebude mít dost kapacity pro to, aby pomohla nacvičit základy pro ovládaní vlastního těla všechny obézní v Praze nebo jen v okolí Karlova náměstí, kde VFN sídlí. Přitom by ze cvičení profitovali. Setkáváme se tady s pacienty, které přivezli, protože mají nějaký problém, nikoliv kvůli prevenci,
vysvětluje přednostka Kliniky rehabilitačního lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a VFN.
I vstát může být problém
Nácvik je důležitý pro soběstačnost. Obezita ji může velmi svazovat a končit tím, že po pádu si člověk musí zavolat sanitku, protože sám nic nezmůže a nejbližší člověk také ne. A tak skončí třeba ve VFN.
Málokoho by také třeba napadlo, že pokud se morbidně obéznímu podaří zhubnout desítky kilogramů, například po bariatrické operaci, změní se mu kromě proporcí i těžiště těla. Má to dopad prakticky na fungování každého svalu, který nám pomáhá s pohybem a drží nás vzpřímené. Po změně těžiště se pacienti musí některé pohybové stereotypy učit znovu,
vysvětluje přednostka Angerová s tím, že pacienti se musí sžít a naučit pracovat s tělem, na které nejsou zvyklí. S fyzioterapeutem proto nacvičují třeba chůzi.
Jak natrénovat rovnováhu
Pomůže jim v tom, stejně jako třeba geriatrickým pacientům, také přístroj na trénování rovnováhy a zapojování hlubokého stabilizačního systému. Proto jej využívají i profesionální sportovci. Terapie trvá od deseti do 25 minut a jedna čítá zpravidla deset opakování.
Přístroj vypadá jako běžecký pás, na rozdíl od něj se ale dokáže rychle posouvat do strany a prudce přibrzdit. Simuluje uklouznutí nebo zakopnutí. Tím trénuje svaly, aby chůze pacienta byla stabilnější,
popisuje fyzioterapeut Jindřich Krbeček.
Pacient je při cvičení v závěsu, aby neupadl při změnách stylu jízdy. Změny pohybu nemusí být zrovna příjemné. Hlavně pro neurologické pacienty, ti mohou terapii vnímat jako mořskou nemoc při plavbě lodí, proto ji ne každý snese,
dodává Krbeček.
Natrénování základů obecně není chvilková záležitost, trvá měsíce a od pacienta vyžaduje spolupráci. Je to právě on, kdo by si měl uvědomit, jak funguje jeho tělo a co dokáže. Při pravidelném a intenzivním cvičení můžete první pokroky vidět možná nejdřív za šest až osm týdnů,
podotýká Yvona Angerová. A tak pacientovi nezbývá nic víc, než se obrnit trpělivostí, cvičit a změnit životní styl. Proto je nezbytná motivace. Bez ní to v rehabilitaci skutečně nejde,
dodává lékařka.