Ročně v Česku onemocní leukémií sto dětí, jde o nejčastější zhoubné nádorové onemocnění v dětském věku. Nejčastěji se akutní lymfoblastická leukémie objeví u batolat a předškoláků.
„Děti se postupně stanou bledými, protože jim přestává fungovat kostní dřeň, krvácejí do kůže, dělají se jim modřiny, stěžují si, že je bolí nožičky, nechtějí chodit. Někdy bolí kolínko, jindy kotník, jindy zase ramínko. Přidají se horečky, a to už vede k tomu, že se dostanou k lékaři, ten udělá krevní obraz a diagnóza je velmi pravděpodobná,“ popsal profesor Jan Starý, emeritní předseda Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN Motol v podcastu 120 na 80.
Podcast s profesorem Starým si můžete poslechnout zde:
Pokud se diagnóza potvrdí, následuje náročná, dvouletá léčba. Ve většině případů bývá úspěšná. „Když mluvíme o dětských nádorech jako takových, říkáme, že vyléčíme 85 dětí ze sta. Když mluvíme o leukémii, konkrétně té nejčastější, akutní lymfoblatické, říkáme, že vyléčíme devět dětí z deseti,“ uvedl Starý s tím, že ačkoliv tato čísla vypadají optimisticky, je bohužel stále faktem, že na vzácnější nádory léčba často neexistuje a že šance, že se děti s těmito méně obvyklými diagnózami vyléčí, je velmi malá.
Jak to bylo v roce 1989?
Asi u 10 až 15 procent dětí není ani po léčbě vyhráno a leukémie se vrátí. Dnes už to neznamená konec nadějí, protože přibývají možnosti další léčby – například transplantace kostní dřeně. Profesor Starý byl také tím, kdo v roce 1989 provedl vůbec první transplantaci kostní dřeně u dítěte v Československu.
„Připravovali jsme se na to v podstatě celá osmdesátá léta. Museli jsme udělat celou řadu kroků, abychom mohli začít,“ popsal Starý. Kromě stáží v tehdejší NDR a spolupráci s Ústavem hematologie a krevní transfuze na pražském Karlově náměstí, kde už se kostní dřeň transplantovala dospělým, musely mimo jiné vzniknout takzvané live islandy – stany, ve kterých děti po transplantaci a tedy se zcela zničenou imunitou, mohly být.
„No a pak jsme museli mít rodiče, kteří řekli: Ano, my vám důvěřujeme a jdeme do toho s vámi i v situaci, kdy víme, že nic neumíte, že jste to ještě nikdy nedělali,“ zavzpomínal Starý.
„Věděli jsme, co máme dělat, ale stejně to bylo napínavé. Třeba nutnou součástí transplantace kostní dřeně je celotělové ozáření. Dnes se to dělá v několikaminutových sezeních, ale tenkrát to bylo osmihodinové martyrium, kdy dítě muselo být v celkové narkóze, protože šlo o malé dítě, a do té místnosti se zářičem nikdo nemohl. Když se začne zářit, nemůžete tam chodit, byli byste také ozáření. Takže anesteziolog vlastně monitoroval z vedlejší místnosti. Určitě se nám pak nějaké šedivé vlasy objevily.“
Nakonec všechno dobře dopadlo a kostní dřeň začali lékaři rok od roku transplantovat více dětem. „Druhý rok to byly čtyři a postupně jsme to zvyšovali na asi deset dětí za rok,“ řekl profesor s tím, že „pořád je to zákrok na hraně možností medicíny. Někdy to jde jako po másle, někdy je to noční můra. Vždycky se může něco pokazit, takže k tomu vždy musíme přistupovat s velkou pokorou.“
V podcastu 120 na 80 hematoonkolog Starý dále mluvil například i o tom, jaké je sdělovat rodičům, že je jejich dítě smrtelně nemocné, nebo zda se někdy podaří vyléčit všechny malé pacienty.
Podcast si můžete „naladit“ na obvyklých podcastových platformách Apple Podcasts, Spotify, Google Podcasts a dalších a také na Youtube.
Životní cesta lékaře v rozhovoru
Nejen o tom, jaká byla cesta profesora Starého k oboru dětské hematoonkologie či kam se léčba leukémie za uplynulá desetiletí posunula, lékař vypráví v knižním rozhovoru Věřil jsem, že to musí jít lepší cestou.
Spisovatelka Petra Dvořáková, která se Starým rozhovor vedla, v ní přibližuje životní cestu lékaře, jehož odhodlání a inovativní přístup proměnily osudy tisíců pacientů a postavily naši zemi na světovou špičku v léčbě dětských onkologických onemocnění.
ČLÁNKY DO MAILU