Hlavní navigace

Nesnesitelná muka při operacích ukončil až objev anestezie

Autor: Wikipedia.org / Southworth & Hawes, podle licence: Public domain
„Dosáhnout bezbolestného operačního zákroku je pohádková představa a zabývat se takovou problematikou je zbytečná ztráta času. Řez skalpelem a bolest jsou v chirurgii dva pojmy, s nimiž se nemocný nesetká odděleně, a pacient se s touto skutečností nutně musí smířit.“ Domníval se Alfred Velpeau, francouzský chirurg, ještě roku 1839.
Bohumil Tesařík
Doba čtení: 13 minut

Sdílet

Jeden z nejvýznamnějších mezníků v celé dosavadní historii medicíny představuje objev anestezie (narkózy) v polovině čtyřicátých let 19. století. Patří nesporně k tomu nejlepšímu, čím přispěla lékařská věda světu – smrt ze šoku z nesnesitelné bolesti při operaci byla do té doby až příliš častá. Od jejího zavedení se lékaři mohou soustředit na svoji práci a pacienti nemusí při každém chirurgickém zákroku podstupovat nelidská muka.

Anestezie – dočasná ztráta veškerého čití

Anesteziologie jako věda vznikla v polovině 19. století a za více než 170 let své existence dokázala shromáždit obrovské množství poznatků. Existuje nespočet definic, kterými můžeme anestezii popsat. Obecně však lze říci, že se jedná o cíleně navozenou ztrátu veškerého čití (tj. dotyku, tepla, chladu a především bolesti).

Z pohledu současné medicíny se rozděluje na dva základní typy: anestezie celkové (laicky se jedná o tzv. „narkózu“), při které po celou dobu operace pacient spí, se docílí podáním nitrožilních či inhalačních anestetik, působících na centrální nervový systém. Anestezie lokální (místní) vede k umělému znecitlivění určité části těla (nejčastěji dolních končetin a dolní části trupu), za účelem usnadnění nebo umožnění průběhu bolestivého lékařského zákroku a poskytnutí lepší péče. Rozlišuje se více metod místní anestezie (infiltrační, svodná, analgosedace), podrobně popsaných v početné odborné literatuře.

Po většinu historie chirurgie se trýznivým bolestem příliš nepředcházelo, a právě v důsledku toho byla značná část operací téměř nesnesitelná tak, že bolestí způsobované trauma dokonce mnohdy zcela znehodnotilo výsledek vlastního výkonu. Operační zákroky bez anestetik byly traumatické nejen pro pacienty, ale i samotné lékaře, kterým intenzivní bolest pacientů neumožňovala klidnou práci a dodržování hygienických pravidel. Chirurg si docela určitě umyl ruce po výkonu, ale zdaleka ne vždy před ním. Operační místnosti připomínaly jatka plná krve, zápachu a sténání. Chirurgické zákroky se hojně vykonávaly in extremis: na bojištích nebo na mořích, kde byly podmínky zoufale špatné a rychlost zcela zásadní (dokonce víc než obvykle). Doktor Sir Charles Bell, který operoval vlastní i nepřátelské vojáky po bitvě u Waterloo, a tom později napsal: „Není v mých silách vylíčit obraz lidského utrpení, který jsem měl neustále před očima … Zatímco jsem zaživa amputoval nohu ve stehně jednomu, leželo jich vedle dalších třináct a všichni úpěnlivě prosili, abych je vzal na řadu… Byl to hrozný pocit mít šaty úplně prosáklé krví a ruce již zesláblé únavou od namáhavé práce s nožem!“

S anestezií a nehybným pacientem na operačním stole mohli chirurgové konečně svobodně rozvíjet své dovednosti a techniky, ke kterým je zapotřebí čas.

Tišit bolest je božské, věděl již Hippokratés

Zbavit nebo otupit operované pacienty bolesti bylo snem chirurgů již od starověku. Bylo to nejen lidské, ale také praktické – operovat bránícího se a křičícího člověka šlo jen velmi obtížně. Podle nejstarších záznamů o amputacích, pohybovala se tehdy statistika přežití kolem padesáti procent.

Již čtyři sta let před naším letopočtem používal ke zmírnění bolesti „zrádné“ opium řecký lékař a filozof Hippokratés. Po staletí se k tišení bolesti před výkony používal alkohol a narkotika vyluhovaná z máku, ovšem jen s nejistým úspěchem. Staří Římané využívali opiové preparáty v podobě čípků, pilulek, klystýrů a zábalů. Jejich požívání bylo tak hojné, že slavný řecký lékař Galénos varoval před jejich zneužíváním, protože mohou způsobit „věčný spánek“. Inkové používali jako anestetikum skopolamin, alkaloid obsažený v lilkovité rostlině durmanu. Ve středověké Evropě (například již ve 13. století italský lékař Theodorik) mírnili chirurgové bolesti na obličej přiloženou „uspávací houbou“ namočenou v opiu, odvaru z kořene mandragory (hrdinka Shakespearovy hry Romeo a Julie byla uvedena do spánku připomínajícího smrt právě tímto lektvarem) nebo blínu (lidově nazývaném „opiem chudých“).

Jeden z nejvýznamnějších lékařů středověku (lékař tří papežů) Guy de Chauliac již ve 14. století popsal jisté zařízení k inhalaci narkotik, bližší podrobnosti se však v průběhu času ztratily. Zato existuje nespočet záznamů, jež dokládají, že alkohol a jiné tišící medikamenty měly na oběti operací jen omezený účinek. Navíc nebylo snadné zvládnout opilého nebo zdrogovaného pacienta, a chirurgové proto od podávání těchto přípravků mnohdy upouštěli. V tomto období hovoříme spíše o analgezii, tedy jen o sníženém vnímání bolesti. Písemné instrukce, jak držet nebo svázat pacienta, jsou děsivým dokladem toho, že bolest byla opravdu tak pronikavá a nezvladatelná.

Bolestiplné zákroky bez narkózy

Významný představitel chirurgie v období renesance John Woodall, autor díla Pomocník chirurga z roku 1617 sloužícího jako manuál námořní chirurgie, si vždy povolal k amputacím pět asistentů, operace močových kamenů si pak žádala, aby byl pacient navíc pevně připoutaný, jinak by zákrok nebylo možno provést.

„Otcem anglické chirurgie“ bývá nazýván Richard Wiseman, jehož spis ze 17. století o válečné chirurgii Pojednání o ranách – žertem nazývaný Wisemanova kniha mučedníků – odhaluje krutost a neúprosný souboj s časem, zejména při poskytování pomoci raněným na bitevních polích nebo na palubách lodí zmítaných bouří.

Jak taková amputace vypadala, popsal názorně profesor chirurgie a anatomie na univerzitě v Padově Hieronymus Fabricius (učitel lékaře a filozofa Jána Jesenského – Jessenia): „Musel jsem amputovat celou dolní končetinu muži ve věku čtyřiceti let a už jsem bral do ruky pilku. Muž však začal křičet tak příšerně, že všichni kolem utekli, a zbyl se mnou jen můj nejstarší syn Sonne, tehdy ještě maličký. Musel jsem tedy svěřit přidržování amputované končetiny jemu, zatímco moje žena přidržovala pacientův hrudník.“

Nůž musel hvízdat

Ještě v roce 1811 provedl hlavní chirurg francouzské Napoleonovy armády a zakladatel nové „válečné“ chirurgie Dominique Jean Larrey mastektomii (chirurgické oddělení prsu) bez anestezie u oblíbené anglické autorky dobových společenských románů Frances Burneyové. Když později až morbidně popisovala průběh operace, vzpomínala na nesnesitelnou bolest, kterou musela přetrpět, a evokovala operaci jako hrůzostrašný rituál: „Když strašlivá ocel pronikla do mých prsou a řezala mé žíly – svaly – nervy… Můj hrozivý křik trval po celou dobu operace a divím se, že v mých uších nezní dosud, tak nesnesitelná a hrozná to byla bolest.“

K tomu zbývá dodat, že podobné scény nebyly před vznikem anestezie nijak vzácné. Jedinou možností chirurga, jak snížit ukrutnou bolest pacienta v průběhu operace, byla co největší zručnost a rychlost práce se skalpelem a šitím. Nůž musí hvízdat – takové bylo heslo chirurgů.

Jako příklad takové zručnosti se uvádí jméno doktora Jamese Symeho, který v roce 1834 zvládl amputaci dolní končetiny v kyčelním kloubu za pouhých devadesát sekund. Již v 16. století napsal anglický lékař a básník John Halle: „Chirurg musí mít tři základní vlastnosti: srdce lva, oko jestřába a jemné ruce ženy.“ To bylo také to jediné, co mohl v tehdejší době pacientům nabídnout.

Řešení problému bolesti při chirurgických výkonech přišlo až se vznikem moderní chemie, umožňující přípravu prvních anestetických preparátů. Vše začalo „americkým trikem“, jak se tehdy po světě říkalo anestezii, kterou se výrazně zvýšila šance na přežití. Teprve v 19. století s rozvojem anestezie začínají být operace snesitelné a přežitelné.

Neslavný konec rajského plynu

S pacienty svíjejícími se bolestí museli často zápasit také zubaři. Nebude proto nijak překvapivé, že anestezie se začala vyvíjet právě ve stomatologické praxi.

Galerie: Historie stomatologie

V roce 1772 objevil presbyteriánský pastor z Birminghamu Joseph Priestley dva medicínské plyny, kyslík a oxid dusný (známý jako „rajský“ plyn). A Sir Humphry Davy, anglický chemik, zakladatel elektrochemie, vynálezce hornického bezpečnostního kahanu a objevitel řady chemických prvků, měl ve zvyku rajský plyn vdechovat při bolestech hlavy. Sice vyvolával mírné závratě, ale také charakteristickou dobrou náladu. V roce 1800 ve svém spisu Chemické a filozofické studie, zabývajícím se především oxidem dusným a jeho vdechováním, navrhl, že by se mohl používat při operacích. Ačkoliv jako mladý adept chirurgie musel pomáhat připoutávat pacienty a snášet jejich křik, pro použití oxidu dusného k znecitlivění sám již dále neudělal nic. Rajský plyn používal jen pro své pobavení a nakonec si na něm vypěstoval závislost.

Oxid dusný však začal postupně získávat oblibu jinde – zejména v USA, kde se jeho čichání stalo vítanou rekreační drogou pro společenské kratochvíle. Po působivém článku v listě Thesaurus o tom, že „ovzduší nejvyššího ráje všech rájů musí být složeno z tohoto plynu“, začal v americkém městě Hartford nedostudovaný medik Gardner Colton veřejně předvádět rozjařující účinky rajského plynu jako „podívanou v každém pohledu na úrovni“. Dobrovolníci při jeho vdechování před nadšeným publikem tančili, smáli se, zpívali, nezadržitelně povídali či se hádali. V auditoriu byl tehdy náhodou přítomen místní zubní lékař Horace Wells, který si uvědomil, že člověk by vlastně mohl za použití rajského plynu bezbolestně postoupit i extrakci zubu.

Podle všeobecně známého příběhu ihned druhého dne 11. prosince 1844 usedl devětadvacetiletý Horace do vlastního zubařského křesla, aby si nechal od svého kolegy vytrhnout bezbolestně zub moudrosti. Nadšen novým objevem, velmi rychle vyvinul speciální přístroj pro aplikaci plynného anestetika – jakýsi měch s trubicí zaváděnou do úst pacientů. Po veřejném oznámení o provádění bezbolestného zákroku začaly do jeho ordinace proudit davy pacientů. Již za měsíc se odstěhoval do Bostonu, aby na novém objevu vydělal ještě více. Bohužel, při veřejné demonstraci svého objevu u významného a respektovaného chirurga Johna C. Warrena na Massachusettské všeobecné nemocnici utrpěl totální fiasko; plyn předávkoval a pacient upadl do agonie. Po tomto neúspěchu ztratil veškerou podporu. Vrátil se zpět do svého prvního působiště, kde se mu však jeden pacient při narkóze udusil. Nakonec se zcela vzdal lékařské práce, stal se obchodním cestujícím, začal trpět depresemi, propadl návyku na chloroform a nakonec byl poté, co v New Yorku popálil dvě prostitutky kyselinou sírovou, zatčen a uvržen do vězení, kde spáchal sebevraždu.

Vítězné tažení éteru

Oxid dusný se tedy neměl stát průlomovým anestetikem. V roce 1838 zjistil anglický chemik a fyzik Michael Faraday, že vnímavost bolesti snižuje jiná látka – éter. Byl to žák a později asistent již zmíněného sira Davyho, pro kterého každý týden vymýšlel nějaký nový pokus pro pobavení členů a příznivců londýnského Královského institutu. Při těchto experimentech objevil řadu nových chemických sloučenin a zjistil nové vlastnosti látek již známých – mimo jiné také kapalného éteru. Bohužel, pro mnoho trpících v těchto časech byly objevy potenciálních narkotik lékařskými kruhy ještě řadu let zcela ignorovány.

Zlomový obrat přišel až s dalším dentistou Williamem T. G. Mortonem. Protože dobře znal od Wellse účinky rajského plynu, začal hledat nějaké lepší anestetikum. Na základě doporučení známého chemika Charlese Jacksona začal experimentovat s éterem. Nejdříve vyzkoušel účinky této těkavé a snadno odpařitelné kapaliny na svém psu, poté sám na sobě a nakonec provedl 30. září 1846 první neveřejnou bezbolestnou éterovou narkózu před extrakcí zubu na pacientovi s krutými bolestmi. Všechno se odbývalo v nejpřísnější tajnosti. Morton totiž hodlal tento postup patentovat a nadělat si tak jmění. Proto tuto novinku bez jakýchkoliv podrobností ihned uveřejnil v periodiku Boston Daily Journal. O šestnáct dní později – 16. října roku 1846 – podal éterovou inhalační anestezii (nechal pacientovi po tři minuty vdechovat éter s vonnou esencí) před operativním odstraňováním cévního nádoru na dolní čelisti. Operační zákrok u dvacetiletého pacienta provedl pak již zmíněný profesor Warren. Éterová narkóza se dokonale zdařila.

Novinka se rychle rozšířila i za hranicemi Spojených států: již za dva měsíce – v době, kdy přeprava z Ameriky do Evropy trvala tři týdny – se éter používal v Paříži a Londýně, odkud začal své vítězné tažení po celém evropském kontinentu.

Nicméně nakonec ani Morton – v touze po bohatství – neodolal pokušení. V chorobné snaze o utajení složení narkotika do doby, než mu bude udělen patent, přidal k éteru ingredience, které změnily jeho barvu a potlačily charakteristický zápach, a oznámil, že objevil nový plyn – „Léthéon“ (podle Léthé – řeka zapomnění). Jeho podvod byl ovšem záhy odhalen a již se mu nikdy nepodařilo znovu získat ztracenou důvěru a profesionální vážnost. Patent nakonec získal, ale zbytek života strávil v marném boji za uznání svého výlučného práva na aplikaci éteru a priority patentu. Ještě v roce 1846 zavedl americký anatom a fyziolog Oliver W. Holmes do odborné terminologie název anestezie (z řečtiny: bez vědomí)

Dlouhou dobu se tradovalo, že v Čechách podal v pražské nemocnici Na Františku poprvé éterovou narkózu při extrakci zubu – po pouhých 114 dnech po Mortonově objevu – 7. února 1847 tehdy magistr chirurgie František Opitz. Toto jeho prvenství však bylo v roce 2003 zpochybněno lékařem Jakubem Vetešníkem, který zjistil, že už 4. února 1847 – tedy tři dny před Opitzem – operoval v brněnské všeobecné nemocnici s éterovou narkózou mladý doktor Göttinger „nádenici“ Annu Dlouhou. V neuvěřitelně krátkém čase necelých tří minut jí amputoval paži. Po operaci žena prohlásila, že necítila nejmenší bolest. Byla to tedy historicky první anestezie v českých zemích. Souběžně zkoušeli účinky éteru také v olomoucké všeobecné nemocnici. V současné době provedou ročně v České republice anesteziologové přibližně asi 850 tisíc anestezií.

Rychlý chloroform

Avšak ani éter nebyl ideálním anestetikem, protože dráždil průdušky, nepříjemně zapáchal a způsoboval zvracení, pro aplikaci byl potřeba neskladný a špatně přenosný aparát. K tomu skutečnost, že ho bylo zapotřebí velké množství. To vše vedlo lékaře k tomu, že se poohlíželi po nějakém jiném prostředku, aby mohli dál provozovat tajemný obřad anestezie.

Poměrně brzy byl éter nahrazen chloroformem, objeveným v roce 1831. Působil rychleji než éter: pacienta uspal naráz. Měl příjemnější pach, navozoval delší narkózu, účinkoval spolehlivěji a aplikace byla jednodušší a snadnější. Uvádí se, že jeho účinky objevil profesor chirurgie a porodnictví na univerzitě ve skotském Edinburghu sir James Young Simpson. Stalo se to údajně náhodou. Podle jedné alternativy si přesně 4. listopadu 1847 profesor spolu s dvěma asistenty přinesl omylem z porodnice domů k posezení po obědě místo portského láhev chloroformu. Když si zhluboka čichli k láhvi, aby posoudili buket vína, začali se oba mladší doktoři najednou smát, hulákat a pokoušeli se vyhazovat nábytek oknem, ale najednou se svalili na zem a chrápali. Vzápětí je následoval na podlahu jejich zvědavý profesor. Podle jiné verze při testování různých chemických látek jeden z asistentů omylem převrhnul nádobu s chloroformem – a Simpsonova manželka, která svému muži přinášela večeři, našla všechny v hlubokém spánku.

Chloroform natropil mnoho zla. Díky jemu se může stát chirurgem kdejaký pitomec.

G. B. Shaw

Simpson vyzkoušel účinky chloroformu nejprve u jedné ze svých pacientek (na nos jí přiložil hadřík napuštěný polovinou lžičky chloroformu), výsledek ho uspokojil natolik, že během příštích dnů podal tuto narkózu dalším třiceti pacientům. Zprvu se proti jeho používání zvedla vlna odporu – zejména církev si stěžovala, že je to vynález nekřesťanský, protože v knize Genesis stojí, že to „byla Boží vůle, aby ženy rodily v bolestech“. Simpson se ale nedal zastrašit a církvi oponoval, že „když Bůh vyjímal Adamovi žebro, podle všeho ho uspal“.

Klíčová událost se udála 7. dubna 1853 – tehdy požádala britská královna Viktorie svého lékaře, aby jí při porodu osmého potomka, prince Leopolda, podal chloroform. Prostředek tím záhy získal schvalovací pečeť a anestezie začala být okamžitě přípustná. Oním důvěryhodným lékařem Jejího Veličenstva byl doktor John Snow, který je považován za prvního profesionálního anesteziologa. Pracoval v londýnské nemocnici sv. Jiří, kde dával deset narkóz týdně pomocí vlastního přenosného inhalátoru. Na objev anestezie, který vzešel z náhody a spekulace, přistoupil v pojednání O chloroformu a ostatních anesteticích poprvé s vědeckým přístupem.

Operace bez bolesti

Výzkumům tišení bolesti dlouho bránilo mimo jiné náboženské přesvědčení, že bolest k životu patří a je prostředkem vykoupení za hříchy. Teprve v 19. století se vyrojily pokusy s hypnózou, chlazením ran či stlačováním nervových kmenů. Nejslibnější se však jevilo použití některých chemických látek s narkotickými účinky. S prvními anestetiky však byly potíže.

tipli

Galerie: Léčba sugescí a hypnózou

Kromě již zmíněných problémů chloroform může poškodit játra, a dokonce způsobit selhání srdce. Oxid dusný ve spojení s kyslíkem zase není dost účinný. Zkoušely se i další plyny, jenže byly hořlavé. Jakmile se v nemocnicích začalo používat primitivní elektrické vybavení, které snadno jiskřilo, začaly být problematické. V současné době je asi nejpoužívanějším anestetikem látka zvaná Isofluran.

Anestezie zaznamenala v posledních desetiletích obrovský vývoj. Dnes prakticky neexistují pro podání anestezie omezení ve smyslu přidružených chorob ani ve smyslu věkových kategorií. V dnešní době jsou lékaři-anesteziologové schopni „ušít“ každému pacientovi anestezii přímo na tělo podle jeho diagnózy, věku a případných zdravotních rizik. Na počátku historie anestezie však byl rajský plyn, éter a chloroform.

Použitá literatura:

Barath, G., P. et al: Klinická anesteziologie. Grada, Praha 2015.
Belovsky, N.: Podivná medicína. Jota, Brno 2016.
Broncová, D. (ed): Historie farmacie v českých zemích. Nakladatelství MILPO, Praha 2003.
Devies, G.: Kompletní historie medicíny. CPRESS, Brno 2013.
Gordon, R.: Podivuhodné dějiny lékařství. Melantrich, Praha 1995.
Hausdorf, H.: Medicína doby kamenné. Pragma, Praha 2020.
Hess, L., Málek, J.: Netradiční způsoby aplikace anestetik. Karolinum, Praha 2016.
Jindrová, B. et al.: Praktické postupy v anestezii. Grada, Praha 2096.
Larsen, R., Drábková, J.: Anestezie. Grada, Praha 2004.
Porter, R.: Dějiny medicíny. Prostor, Praha 2013.
Rooneyová, A.: Příběh medicíny. Nakladatelství Dobrovský, Praha.
Schott, H.: Kronika medicíny. Fortuna Print, Praha 1994.
Svobodný, P., Hlaváčková, L.: Dějiny lékařství v českých zemích. TRITON, Praha 2004.
Tvrdek, M. et al.: Úvod do obecné chirurgie. Karolinum, Praha 1994. 2004.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).