Největší nesmysly v argumentaci obhájců očkování

Autor: Jan Vavrečka

Vybrat tři největší nesmysly není snadné. Nesmysl musí být něco opravdu dostatečně jistého, pro co existují nesporné důkazy, nebo co zjevně nemá logiku. Tady jsou.

Dostal jsem od jednoho z čtenářů seriálu Kauza očkování otázku, co považuji za největší nesmysly v argumentech současných zastánců a obhájců očkování (tzv. „provaxu“). Otázka mne zaujala, protože takto jsem se nad problematikou ještě nezamýšlel. Nelze totiž označit za nesmysly pouhé vlastní silné pochybnosti stran některých používaných odborných argumentů. Nesmysl musí být něco opravdu dostatečně jistého, pro co existují nesporné důkazy, nebo co zjevně nemá logiku. Vybral bych jako odpověď na výše položenou otázku tři často používané argumenty, které v principu můžete sami v jejich logice přezkoumat, promyslet a s mým závěrem, že to opravdu je zjevný nesmysl, se buď ztotožnit – nebo jej odmítnout.

1. Kolektivní imunita kolektivu

Jako první zjevný nesmysl bych si dovolil uvést argument, který v různých možných variantách tvrdí, že je nezbytné dosáhnout potřebné hodnoty tzv. kolektivní imunity ve vztahu k různým malým kolektivům ve společnosti. Zejména ke kolektivům dětí v mateřské školce nebo mezi dětmi a v dětských skupinách obecně. Proč je to naprostý nesmysl? Vysvětlení se skrývá ve vlastním významu pojmu „kolektivní imunita“ a v její funkci, kterou tato poskytuje či má poskytovat imunologicky nechráněným jednotlivcům ve společnosti.

Kolektivní imunita je epidemiologický terminus technicus, který nemá s imunitou nějakého kolektivu primárně vůbec nic společného. Kolektivní imunita byla ve své teorii od počátku definována jako právě taková míra (%) imunologické ochrany populace proti určitému patogenu, která dostatečně brání tomu, aby příslušná nemoc v dané populaci proběhla formou epidemie. (Za epidemii se v ČR považuje situace, kdy je nakaženo více než 2000 pacientů na 100 000 obyvatel v určitém větším územním regionu, tedy 1:50. Rozlišují se však i epidemie místní/lokální, kdy na mnohem menší ohraničené populační skupině dosáhne onemocnění svého hromadného výskytu. Obvykle však poté také s výrazně vyšší incidencí než pouze 1:50.) Obvykle se udává hodnota 65–75 % imunologicky chráněné populace jako hodnota dostatečná k tomu, aby infekční onemocnění v populaci neproběhlo formou epidemie.

Kolektivní imunita je tedy v principu nástrojem ochrany základního fungování společnosti jako takové, když její dosažení především brání selhání základních funkcí společnosti z důvodu epidemie a extrémně vysoké nemocnosti jednotlivců. (Bez vzniku epidemie bude mít stále kdo obsluhovat elektrárny, vodárny, bude dostatek lidí na úřadech, soudech, na policii, v nemocnicích apod.) Kdo a kdy z kolektivní imunity vlastně udělal nástroj ochrany nechráněných jednotlivců, to vůbec netuším. Kolektivní imunita a její hranice nebyla takto epidemiology historicky vymyšlena ani převážně míněna. Tento zásadní významový posun pojmu „kolektivní imunita“ a zejména odůvodnění, proč ji ve společnosti máme dosáhnout, je však velmi inspirativní. Je proto vysoce zavádějící názor mnoha laiků, že kolektivní imunitu máme dosáhnout proto, aby nemoc „zatažená“ do určitého kolektivu se v něm nemohla vůbec šířit. Takový názor je primárně nekompatibilní s pojmem kolektivní imunita v jeho vlastním obsahu a významu.

Je důležité si uvědomit, že rozlišovat hodnotu kolektivní imunity má smysl pouze u dostatečně izolovaných populací. Kolektivní imunitě se dříve mnohem přesněji říkalo „stádová imunita“ (herd immunity). Stádo poté vyjadřovalo právě onu určitou nutnou sociální izolaci dané skupiny, která je pro určení a rozlišování kolektivní imunity velmi důležitá. Velmi hezky si to lze vysvětlit na příkladu:

Představte si stádo 100 bílých krav s kolektivní imunitou proti nějakému patogenu 30 % (30 % imunologicky chráněných jedinců). Za řekou se na úplně jiné hoře pase stádo 100 černých krav s kolektivní imunitou 90 %. Kolektivní imunita každého tohoto stáda je různá a poskytuje velmi odlišnou ochrannou funkci stádům i jejich nechráněným jednotlivcům. Teď ta stáda spojme dohromady v jedno jediné. Když poté místní veterinář prohlásí, že kolektivní imunita černých krav je pořád dostatečná, protože má přece pořád hodnotu 90 %, budete mít oprávněně pocit, že se opil a že blábolí. Tam, kde se černé krávy běžně stýkají s bílými tak jako s černými a nejsou od nich nijak výrazněji izolované v kontaktech, tam nedává smysl rozlišovat kolektivní imunitu černých krav uvnitř smíšeného stáda samostatně. Stejně tak nedává v principu smysl označovat černé krávy uvnitř smíšeného stáda jako stádo černých krav. Rozlišovat různá stáda v jednom stádu je možné pouze formálně a na papíře (nebo v jateční dokumentaci).

Otázky typu, jakou vykazují uvnitř jednoho stáda kolektivní imunitu krávy s velkými nebo s malými vemeny, případně telata, jsou tedy otázky iracionální. V historii epidemiologie se také nikdy neobjevovaly. Objevily se až s účelovou politickou argumentací pro různá „provakcinační opatření“. Nikoho dnes zjevně nezajímá, jaká je kolektivní imunita Poslanecké sněmovny, uvnitř Ústavního soudu nebo na dětském dni pořádaném obecním úřadem. Oproti tomu kolektivní imunitu v mateřských školkách řeší snad každý. Ministerstvo zdravotnictví ČR poté mezi prvními.

Z odpovědi MZ ČR Ústavnímu soudu v kauze vedené pod spis. značkou Pl. ÚS 16/14 (případ Roleček) 

Teoreticky by se někdo mohl ohradit tím, že v dětských kolektivech tráví dítě tolik času, že zde má maximum svých kontaktů a kontakty s jinými osobami jsou natolik minoritní a epidemiologicky nedůležité, že je lze zanedbat. Kolektiv v mateřské školce lze proto považovat za dostatečně izolovaný. Proti tomuto účelovému „znásilnění“ objektivní reality stojí přesvědčivě již naštěstí i mnohá vědecká data, pozorování a studie. Pouze příkladem: Bylo vědecky prokázáno, že zdrojem infekce černého kašle pro onemocnivší dítě je nejčastěji právě rodič nebo jiný jeho rodinný příslušník (65–80 %), tedy nikoliv spolužák či dítě z dětské skupiny nebo kolektivu (Bisgard et al., 2004; Srugo et al. 2000). V těchto vědecky popsaných souvislostech je skutečně absurdní rozlišovat, jak bude nechráněné dítě chráněno před černým kašlem kolektivní imunitou ve své školce, když především není chráněno stejnou kolektivní imunitou před dospělými rodinnými příslušníky a blízkými osobami, se kterými má denně mnoho kontaktů. Při smíchání stád černých a bílých krav jsme snadno pochopili, proč je nesmysl rozlišovat kolektivní imunitu uvnitř jednoho stáda pouze vůči jeho částem. Tak proč to někdo pořád nechce chápat u lidí?

Rozlišování kolektivní imunity u malých kolektivů, jejichž členové nejsou v populaci dostatečně izolovaní ve svých kontaktech s jinými osobami, je zkrátka epidemiologický nesmysl. Vzniklo to vše ryze účelově, protože to bylo potřeba k obhajobě jiným způsobem neobhajitelných zejména legislativních represivních opatření.

2. Povinné očkování slouží k zajištění dostatečné kolektivní imunity

Druhý zjevně nesmyslný argument částečně souvisí s prvním již výše uvedeným. Jedná se o kombinaci dvou tvrzení, která se samostatně v různých variantách běžně používají. Avšak dohromady nedávají smysl a protiřečí si, jak si za chvíli objasníme. Jaká dvě tvrzení to jsou?

  1. Povinným očkováním zajišťujeme v populaci potřebnou kolektivní imunitu.
  2. Očkování musí být povinné právě u dětí, protože děti mají právo na ochranu svého zdraví, kterou musí do doby jejich rozhodovací způsobilosti (plnoletosti) zajišťovat a chránit právě stát.

V čem je jádro pudla? Uvědomme si, že povinné očkování v ČR (plošná povinnost, která je represivními opatřeními vynucována) je zavedeno pouze u dětí a v dětském věku. U dospělých v ČR není zavedeno ani jedno jediné plošné očkování jako povinné. Tento stav odpovídá logice druhého z obou výše uvedených argumentů. Chráníme-li nezletilé děti pro ochranu jejich vlastního zdraví, tak je v principu lze očkovat povinně i proti případné vůli jejich rodičů.

Pokud ale budeme chtít jakékoliv povinné očkování odůvodnit vytvářením kolektivní imunity populace, poté je zcela legitimní tato otázka: Proč není povinné očkování pro tento účel ustanoveno a není podobně represivními opatřeními vynucováno také u všech dospělých a seniorů? Z pohledu kolektivní imunity (pokud tvrdíme, že je nezbytně nutné ji v populaci dosáhnout) není mezi krávami a telaty ve stejném stádu vůbec žádný rozdíl. Rozhodné je pouze dostatečně vysoké procento chráněných kusů dobytka v celém stádu. Povinné očkování pouze dětí avšak nikoliv dospělých prováděné za účelem vytvoření kolektivní imunity poté představuje porušení ústavní zásady rovnosti. Aneb za účelem vytvoření kolektivní imunity populace nelze selektivně zbavit pouze někoho jeho základních práv a svobod a někoho jiného již nikoliv.

Obranné tvrzení, že stačí očkovat pouze děti, protože efekt očkování jim přece vydrží „až do smrti“ je sám o sobě naprostý a vědecky ničím nepodložený nesmysl. Ale i kdyby to velikou náhodou byla v některých případech pravda, stále nelze odůvodnit, proč máme vytvářet (nezbytně nutnou!) kolektivní imunitu populace tak strašně pomalu pouze očkováním dětí, když bychom to mohli dosáhnout mnohem rychleji povinným proočkováním populace jako celku (viz např. u hepatitidy B)? Tak je potřeba dosažení kolektivní imunity nezbytně nutná, nebo není? Naše tvrzení nezbytnosti dosažení a udržení kolektivní imunity totiž přímo odporuje tomu, co stát provádí, když povinné očkování dospělých „pro kolektivní imunitu“ nezavedl a neprosazuje.

Proto si dobře povšimněte, že každý trošku rozumnější manipulátor či lobbista, který oba tyto argumenty používá současně, především důsledně nerozlišuje jednu věc. Nerozlišuje, které očkování je dnes nezbytné pro ochranu zdraví očkovance a které je prováděno za účelem vytvoření nezbytné kolektivní imunity populace. Toto rozlišení vlastního významu na úrovni jednotlivých očkování je absolutní tabu a je důsledně veřejně maskováno a stíráno. Některá očkování jsou totiž dnes již tak zjevně zanedbatelným zdravotním přínosem pro samotného očkovance, že musí být v principu obhajována vytvářením kolektivní imunity populace, bráněním budoucím epidemiím a ochranou „nechráněných jedinců“. Poté ale už nelze obhájit, proč právě taková očkování nejsou povinná a nejsou prováděna a státem vynucována pomocí represivních opatření také u dospělých osob a seniorů. Jsme totiž bez ohledu na věk pořád jedno jediné stádo, a to se někomu velmi nehodí.

Kterýpak jen vakcinologický idealista poté přišel s tím, že nezbytně nutnou kolektivní imunitu v populaci máme dosahovat pouze povinným očkováním nezletilých dětí? Asi ten, který nepochopil, že pouze očkováním telat nelze dosáhnout 65–80 % počtu imunologicky chráněných jedinců v celém stádu. Rozhodně to v případech nezbytné nutnosti nejde dostatečně rychle a při vyprchávajícím protektivním účinku vakcín to často nepůjde opravdu vůbec.

3. Evidence „outbased“ medicine

Za třetí zjevný nesmysl považuji argumenty provaxu o očkování jako o medicíně založené na důkazech (Evidence Based Medicine, EBM). Odpůrci očkování údajně nejednají a neargumentují v souladu s principy EBM. Vytváří to silný dojem, že obhájci očkování v souladu s EBM samozřejmě jednají. A to je naprostý nesmysl. Proč?

Dodržet principy EBM totiž nelze, pokud jednáme na základě nepotvrzených hypotéz či pouhých předpokladů, byť mohou být vědecké. Hypotéza opravdu není nic evidence based. Jednat takovým způsobem samozřejmě v praxi můžeme, ale rozhodně nelze takové jednání již nazývat postupem v souladu s EBM.

Co všechno dnes provax pravidelně a prakticky vůbec neví? Především objektivně neznáme a nemáme vědecké důkazy o dostatečně dlouhé době protektivní účinnosti zcela konkrétních vakcín. Považuji osobně za nestoudné slibovat dnes devíti až jedenáctiletým děvčatům, že je očkování proti karcinomu děložního hrdla (rakovině děložního čípku, HPV) ochrání před vznikem tohoto onemocnění v jejich 35 až 80 letech, tedy za 20 až 70 let. Pro to, že se tak stane či v kolika procentech dnešních očkovankyň to lze očekávat, neexistuje zatím ani jeden jediný vědecký důkaz. Jsou to dosud stále jen hypotézy a velmi optimistické předpoklady. Zkoušíme si je prověřit zkrátka „na živém“ a za peníze zcela zjevně pokusných králíků (dívek a jejich rodičů). Je však určitě možné seriózně a korektně tvrdit, že to jinak zkrátka s očkováním a vakcínami nejde a vlastně nikdy ani jinak nešlo. Avšak toto tvrzení si právě nepodává ruku s reklamními potřebami přesvědčit důvěřivé a neinformované lidi. Proto se také nepoužívá. Rozhodně však není možné tvrdit, že takový postup a taková doporučení vycházejí z medicíny založené na důkazech. To je zkrátka nesmysl. Je to úplně stejná dojmologie, jaká je dnes v mnoha ohledech (a často i po zásluze) přisuzována argumentům tzv. antivaxu. A samozřejmě tato výhrada se vůbec nevztahuje pouze k vakcínám proti HPV virům.

Dále je důležité si uvědomit, že mnohé naše původní vakcinologické a epidemiologické předpoklady již v praxi dávno vzaly za své. Stalo se tak až po mnoha letech „pokusů na živém“, které vydělaly výrobcům vakcín spoustu peněz. Selhalo nám očkování proti TBC. Už se jím plošně děti neočkují. Proč ta změna? No rozhodně z takových důvodů, které vůbec nikdo nevěděl a netušil při uvedení těchto vakcín na trh a dokonce ani ještě po mnoha letech jejich používání v praxi. Taktéž nás zaskočil černý kašel s tím, že jeho původce se v proočkované populaci stále běžně vyskytuje a krásně se nám šíří a navíc účinek acelulárních vakcín velmi rychle vyprchává. Proč? No rozhodně z takových důvodů, které vůbec nikdo nevěděl a netušil při uvedení acelulárních vakcín proti černému kašli na trh (a ani dnes to ještě vlastně úplně přesně nevíme).

Co je tedy zjevný nesmysl v argumentaci provaxu? Každé tvrzení, že něco takového v případech jiných očkování a jiných vakcín nenastává, protože pro to nejsou v současné době žádné vědecké důkazy. Dle základních principů EBM je to totiž právě naopak. Musí existovat dostatečné vědecké důkazy, že něco takového zkrátka nenastává a nenastane. Opak, tedy pouhá absence vědeckých důkazů, že něco takového případně nastává, je s EBM zcela neslučitelný. Je to argumentace, která přímo odporuje principům evidence based medicine. Takové argumentace je přitom úplně plný, až zcela „provařený“ celý provax, který se jednáním a rozhodováním na základě EBM zcela bezostyšně veřejně holedbá.

Doplnění

Jako čtvrtý zjevný nesmysl v argumentaci obhájců očkování, který už ale nebudu rozebírat, bych ještě rád uvedl zaměňování pojmů kolektivní imunita (%)proočkovanost populace (%). „Jeden o voze a druhý o koze“ je vhodné přirovnání, které si tato obligátní centrální manipulativní technika zaslouží. Ve svých praktických důsledcích je poté příčinou mnoha různých nesmyslných vyjádření a závěrů, které by bylo možné jednotlivě uvádět.

311 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 23. 2. 2015 19:10