Hlavní navigace

Lékař o zahraniční zkušenosti: Kdo vysloveně neumírá, toho vůbec nenapadne jít k lékaři

Autor: FN Brno
Redakce

„Mise v Etiopii mi přinesla nadhled i pokoru,“ říká Karel Urbášek, kterému zkušenost z Afriky změnila pohled nejen na medicínu. Viděl tu případy, které u nás lékaři nikdy neuvidí. Třeba neošetřované otevřené zlomeniny i novorozence, kteří skončí v odpadcích a nikdo to neřeší.

Doba čtení: 3 minuty

Karel Urbášek z Kliniky dětské chirurgie, ortopedie a traumatologie FN Brno pracoval s dalšími kolegy z českého týmu v Etiopii. Velká nemocnice s jedním hlavním chirurgem bez ARO či JIP, hliněné cesty, nadmořská výška přes 2000 metrů n. m., dav lidí s pokřivenými končetinami a jejich vděčnost za lékařské ošetření, to jsou některé ze zážitků, o které se podělil v rozhovoru. Cílem této humanitární mise byla kromě pomoci nemocným také výuka místních mediků. „Tamní medicína se nezmění tím, že tam pošleme drahé přístroje, které jsou sice nejmodernější, ale nikdo s nimi neumí pracovat, takže v praxi jsou nepoužitelné,“ popisuje mladý lékař.

V čem se liší případy dětské ortopedie a traumatologie v Etiopii od našich?

U dětí jsme se setkávali s velkým množstvím vrozených neléčených vad, nejčastější byly tzv. „equinovary“ (pes equinovarus) – vrozené vady nohy, které se vyskytují zhruba u jednoho dítěte na tisíc porodů. V naší zemi se dětí s touto vadou narodí zhruba sto za rok, v Etiopii také, rozdíl je ale v tom, že zatímco u nás se od narození léčí, tam ne. Nefunguje tam prenatální screening, 90 % dětí se rodí mimo zdravotnická zařízení. Další velkou skupinou byli pacienti s neléčenými posttraumatickými stavy.

Jakým způsobem probíhala organizace pacientů na vyšetření či operace?

Lidé z okolních vesnic se sjeli na nádvoří nemocnice, ke které nebylo vůbec lehké se dostat, vedou tam pouze hliněné cesty, někteří z nich měli v ruce rentgenový snímek. Dopoledne jsme pacienty vyšetřili (jeden z místních mediků nám překládal), odpoledne jsme se přesunuli na operační sály. Místní lidé byli velice vděční. Za naši péči totiž nemuseli nic platit. Většinou nemají peníze na to, aby šli do nemocnic. Často byli tedy smířeni s tím, že v tomto stavu zůstanou do konce života a nedá se s tím nic dělat. Viděli jsme tak případy, které u nás nikdy neuvidíme – např. neléčené luxace lokte, neléčené zlomeniny, dokonce muže s otevřenou zlomeninou, který v nemocnici ležel několik měsíců, kdy mu trčely kosti z těla… Bylo to smutné. Místní k tomu přistupují ale jinak, kdo vysloveně neumírá, toho vůbec nenapadne do nemocnice přijít. Většinou jsme se nesetkávali s akutními zlomeninami, ale pouze s následky dlouhodobě neléčených zlomenin.

Jak to změnilo váš pohled na medicínu?

Velice. Když jsem viděl, co lidé v Africe vydrží a s jakou pokorou byli ochotni snášet bolest a nepohodlí, silně to ve mně rezonovalo. Každému bych doporučoval se do nějaké takové destinace podívat, aby věděl, jak tito obyčejní lidé žijí.

Jde tu situaci nějak změnit?

Tamní medicína se nezmění tím, že tam pošleme drahé přístroje, které jsou sice nejmodernější, ale nikdo s nimi neumí pracovat, takže v praxi jsou nepoužitelné. V této nemocnici měli např. nerozbalené inkubátory, v další nemocnici jsme viděli nerozbalený rentgenový přístroj.

A za druhé, je potřeba změnit celý systém. Zachránit tam člověka, který by byl postižený, pro něj může být ve výsledku horší, než kdyby zemřel, protože v této zemi chybí sociální systém, který by se o nemohoucího člověka postaral. Všichni se živí zemědělstvím a jsou zde pouze hliněné cesty. Invalidní důchody neexistují. Když se narodilo dítě, které nedýchalo, považovali ho za mrtvé a nikdo to nijak výrazně neřešil – ani lékaři, ani rodina, dítě skončilo v odpadkovém koši s ostatními věcmi ze sálu. Jedno takové dítě jsme zresuscitovali, bylo zdravé, a předali matce, která to vůbec nedokázala pochopit.

Galerie: Historie porodnictví – málokteré dítě přežilo

Je to jiný svět, pojetí života je tam úplně jiné, a proto je těžké tam přijít a začít implantovat naše postupy. Cestu vidím spíše v tom učit místní, aby se edukovali a měli potřebu se o lidi starat jinak. Je důležité, aby měli ochotu s námi spolupracovat, tedy nekritizovat je. Bohužel ani náš pobyt nebyl bez konfliktů s místními, když jsme například chtěli zasáhnout, protože jsme viděli pacienta sraženého autem, který vypadal, že každou chvíli umře, čekat dvanáct hodin na chodbě a nikdo z místních lékařů to neřešil…

Co pro vás bylo největším přínosem?

Největším přínosem bylo, že jsem mohl pomoct konkrétním lidem, protože změna tamního systému bude trvat ještě mnoho desítek let.