Hlavní navigace

Když léčili ranhojiči…

19. 10. 2020

Sdílet

 Autor: z filmu Ranhojič (The Physician, Der Medicus), UFA Cinema/Universal Pictures
Možná znáte knihu amerického autora Noaha Gordona Ranhojič, anebo stejnojmenný film, který byl později na motivy knihy natočen. Krásný výpravný příběh také přibližuje práci ranhojičů, která byla stejně tak záslužná jako práce vystudovaných lékařů.

Ranhojiči neboli barbíři v minulosti ale neměli vždy na růžích ustláno a jejich činnost mívala svá omezení. Kdo byl středověký ranhojič a jaké zdravotnické úkony vykonával?

Kdo byl ranhojič a co bylo v jeho kompetenci

Ranhojič, bradýř, barbíř, lazebník, felčar, ranlékař, mastičkář, medik, chirurg nebo fyzikus. Toto byla v zásadě synonyma. Právě takto se totiž nazývali všichni ti, kteří hlavně v dobách středověku pomáhali nemocným, napravovali zlomeniny, vyřezávali kuří oka, míchali léčivé masti nebo trhali zuby.

Zatímco v některých krajích byly mezi lazebníky a barbíři jasně patrné rozdíly, v Čechách se mezi nimi příliš nerozlišovalo. Práci zkrátka prováděli víceméně stejnou. Lazebníci ale obvykle spíše provozovali lázně, věnovali se péči o lidskou hygienu a neměli daleko k holičům pečujícím o vlasy a vousy ani k masérům, kteří se starali o fyzickou stránku lidského těla.

Barbíř neboli ranhojič byl pro změnu něco jako lidový léčitel. Člověk, který se staral o zdraví člověka a vykonával takovou práci, jíž vlastně zastupoval lékaře. Mezi typické zdravotní úkony, které barbíři provozovali, patřily základní zdravotnické úkony a léčba běžných neduhů. Nechybělo ani porodnictví. Ranhojiči si také vyráběli své vlastní masti, léky a léčebné prostředky, využívali léčivé byliny a tradiční lidové léčebné metody.

Uměli ale i řezat. Respektive vyřezávali a odřezávali to, co již lidskému tělu nesloužilo nebo co ohrožovalo pacienta na životě. Tyto chirurgické úkony byly velmi razantní a drsné, anestezie nebyla k dispozici a pacientům rovněž často hrozila infekce. Středověká chirurgie totiž vypadala spíše tak, že se jen řezalo a amputovalo. O operacích, jejichž cílem by byla nějaká náprava nefunkčního orgánu, si mohli lidé nechat leda tak zdát.

Výnosné řemeslo barbířské aneb jak se stát ranhojičem

Docent Přemysl Paichl ve své knize Dějiny zubní medicíny píše, že barbíři působili jako samostatní léčitelé od počátku 14. století. Barbíři také měli svůj cech. Jednalo se o řemeslnou činnost, které se bylo potřeba řádně vyučit. Léčit nemocné přece nemůže každý! Barbířské učení trvalo tři roky, poté dostal tovaryš výuční list, nové šaty i nové příjmení za jméno, pořádně se to oslavilo a odešel do světa na vandr neboli na zkušenou (na praxi), aby si ještě pod vedením svého mistra práci ranhojiče pořádně vyzkoušel. Již ale dostával i svůj plat.

Protože měli barbíři a ranhojiči neustále co dělat, i po finanční stránce si přišli na své. Lékařů byl nedostatek a mnozí lidé si je nemohli dovolit, anebo zkrátka nebyl čas pro nějakého studovaného lékaře poslat. Běžné úkony, ovazování a hojení ran, trhání zubů, amputace, porody, pouštění žilou, řezání abscesů, zkrátka všechno, co si jen dokážete představit, by bez ranhojičů nebylo a lidé by tak umírali ještě víc. Barbíři tedy bohatli, a dokonce se stávali i mecenáši. Mohli si to dovolit a lidé je potřebovali. A nejen lidé, bradýře potřebovali také lékaři.

Nezbytní pomocníci lékařů

Ranhojiči dělali totiž za lékaře spoustu velmi potřebné práce. Studovaní lékaři spíše řešili vážnější případy, prováděli diagnostiku a předepisování medikace, nebo se věnovali výše postaveným pacientům, nikoli nejchudšímu lidu.

Práce, které lékaři považovali za podřadné, milerádi přenechávali ranhojičům. V době, kdy řádil mor, byla činnost bradýřů a ranhojičů ještě záslužnější. Mnozí lékaři jen chodili chráněni v typických morových maskách s ptačím zobákem a ukazovali, co je potřeba dělat. Doktoři si především chránili vlastní krk. Ale barbíři byli ti, kteří řezali morové vředy a pobíhali kolem nemocných, nebo jim nabízeli speciální drijáky a osvědčené amulety, které je pomohou před nákazou ochránit. Ne vždy tomu tak samozřejmě bylo.

Galerie: Morové epidemie

Mezi ranhojiči a lékaři v podstatě neexistovala rivalita nebo nějaké spory. Pokud se ranhojič považoval za lékařského poskoka, který pomůže a vykoná to, do čeho se lékaři nechce, lékař to rozhodně ocenil. Ranhojič se však nesměl nad lékaře povyšovat ani se za lékaře vydávat. Jeho kompetence zkrátka byly omezené, ale zůstával důležitým pomocníkem lékaře. Ostatně i Hippokratova přísaha říkala: „Nebudu (lidské tělo) řezat, ani ty, kdo trpí kameny, a tento zákrok přenechám mužům, kteří takovéto řemeslo provádějí.“

Ani šarlatán, ale ani lékař. Co barbířům vzkázala Marie Terezie?

S tím, kdo vlastně ranhojič je, souviselo i jejich postavení. Ne ve všech dobách k nim lidé měli respekt a důvěru. Obdobně kontroverzně a často i s despektem se později lidé stavěli například k lidovým léčitelům. Slovo felčar se již začalo používat více hanlivě, přestože vlastně představuje synonymum pro ranhojiče. Zatímco šarlatán je podvodník, který se snaží vydělávat na důvěře nemocných a nic v podstatě neumí, vyučený barbíř skutečně dokázal zastoupit lékaře a pomoci tam, kde bylo třeba.

poporodni_deprese

Už panovnice Marie Terezie jasně vymezila pravomoce lidových ranhojičů a nižších chirurgů, kteří se u nás objevovali od počátku 18. století. Vedle chirurgů a lazebníků byli od roku 1753 uváděni v Generálním zdravotnickém řádu. Marie Terezie jim nechala dodatkem vzkázat: „… Když se jim přihodí léčiti nebezpečná nebo smrtelná poranění, jsou povinni bez meškání povolati nejbližšího lékaře a s ním okolnosti corpus delicti dobře uvážiti a též všechny těžké léčby v přítomnosti nejbližšího aprobovaného lékaře převzíti, … mají úplně zanechati všeliké vnitřní léčby a přípravy léků pod pokutou 24 tolarů i zavření oficíny, zvláště pak v horečnaté nebo jedové nákaze, nebo v jiných nebezpečných nemocích bez pomoci lékaře…“ píše Přemysl Paichl v Dějinách zubní medicíny.

Pokud někdo vykonával lékařskou činnost, k níž neměl aprobaci, trestu neušel. Takových případů bylo mnoho. Například v roce 1900 byl ve Veverské Bítýšce odsouzen jeden kostelník na čtyřiadvacet hodin do žaláře za to, že trhal lidem zuby. Jistě to myslel dobře, ale jak se říká, za dobrotu na žebrotu. Pravdou však je, že pokud lidem nedokáží pomoci lékaři, nebo je lékařů nedostatek, začnou si lidé navzájem pomáhat sami.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).