Hlavní navigace

Je hledání smyslu života diagnóza?

Tomáš Novák

Polovina prázdnin za námi, pro mnoho z nás již pomalu končí dovolené. Léto nás ještě horkou krásou láká, leč zanedlouho začne foukat ze strnišť. Mimo jiné se blíží čas zvaný „psychiatrické žně“.

Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Pokud se – ne tak docela čirou náhodou – nebudete cítit psychicky ve své kůži, nejste sami. V čekárnách lékařů lidských duší bývá plno. Babí léto a předjaří je špička. Mezi příčinami patří mezi nezanedbatelné to, co Viktor E. Frankl jako první nazval „psychologické vakuum“.

Toto „existenciální prázdno“ nastává, pokud mizí pocit významu a smyslu života.

Každý člověk – třeba podvědomě – prahne po pocitu jedinečnosti, jedinečné identity. Nevíte-li, kde ho „vzít a nekrást“, může vzniknout stav nenaplnění smyslu existence. Setkáváme se s rozličnými projevy:

Existenciální frustrace

Začnete pochybovat o smyslu své existence. Všemožné usilování o cokoliv zdánlivě důležitého je sporné. Dosavadní smysl ztratil své odůvodnění. Pryč a pryč je všechno a člověk neví, co dál. Jev může krátkodobě potkat každého. Za určitých okolností je „noční i denní můrou“.

Existenciální neuróza

Postižení hovoří o pocitu psychického zbloudění. Ztrátě smyslu života. Popisují trvalý spor svých vlastních kontra v okolí vyznávaných hodnot. Velmi často se zmiňují o pocitu viny, o zklamaných iluzích a neschopnosti se realizovat.

Pocit odcizení

Zdánlivě postmoderní termín „odcizení“ není novinka. Vznikl v souvislosti s generací vracející se ze zákopů první světové války do mírového světa. Ten již nikdy nebyl takový, jaký býval dřív. Trauma z nesmyslného vraždění, to nebyl start pro smysluplný život, přestože již byl (nejen) „na západní frontě klid“.

Úvahy o pocitu odcizení vycházejí z pojmu filozofa Martina Heideggera: dasein – bytí. Tj. existence nás samotných. Jednou z jeho degradovaných forem je neosobní „bytí všedního dne“. Osobnost, individualita člověka hyne pod tlakem, málem diktaturou „těch druhých“. Neraduje se z pocitu vlastní euforie, ale tak, „jak se obyčejně radujeme“. Hodnotí svět tak, jak je v okolí zvykem jej hodnotit. O tom, čím je obklopen včetně lidí, soudí tak, jak se obyčejně soudí. Je to nadměrný příklon subjektu ke světu a věcem. Za to se platí ztrátou jedinečné zvláštnosti svého já. Odcizujeme se sami sobě „konzumním“, povrchním příklonem k druhým. Přebíráme jejich názory a standardy. Roste neosobní institucionalizace a byrokracie. Život se stává přívěskem moderní techniky. Práce pozbývá tvůrčí smysl. Člověk se až příliš přizpůsobuje věcem, ostatním, tomu, co se očekává. To mu nedovoluje rozvíjet vlastní individualitu.

Martin Heidegger o tomto tématu poprvé psal v roce 1927. S odstupem více než devadesáti let víme, jak těžká by pro mnohé současníky byla představa života bez televize, počítače nebo mobilního telefonu. O autě ani nemluvím.

Doposud jsem se nesetkal s člověkem nesouhlasícím s definicí Miroslava Plzáka: „Štěstí je, když děti spí a spotřebiče fungují.“ Lidé se nad ní pousmějí a pokývají hlavou. Z existencionálního pohledu je zde to nejcennější, na čem záleží přežití lidského rodu, postaveno svým způsobem na úroveň namátkou fungování topinkovače.

Anomie život ve společnosti bez pravidel

Termín pocházející z řečtiny (a- = ne ; nomos = zákon) označuje stav společnosti, kdy přestávají být dodržovány zákony. Nejde o termín z podnikatelsky „šťastných devadesátých“. Pochází z pozdního středověku. Označoval stav bezzákonosti a bezuzdnosti nejen v právním, ale i v morálním smyslu, tj. období, kdy přestávají platit dosud uznávaná, samozřejmá pravidla soužití.

Sociolog R. K. Merton považuje anomii za důsledek sociálního tlaku na jedince. Nutí jej k problematickému jednání. Důsledkem je vytváření vlastních norem a technik kontroly situace. Ty odpovídají tomu, co platí v obvykle asociálních skupinách.

Frustrace z existence

Může vést k depresivním pocitům, k neuróze. Někdy i k sebevražedným tendencím. V české psychologické literatuře psal o těchto pocitech pacientů zřejmě jako první Stanislav Kratochvíl. Bylo to na samém počátku šedesátých let minulého století. Sám fakt, že to bylo možné, znamenal důkaz politického uvolnění. Tzv. (rádoby) socialistického člověka nic takového potkat nemohlo.

Na počátku „zlatých šedesátých“ byl možný jen mírný pokrok v mezích zákona. Bylo nutno tvrdit, že podobným stavům podléhají výlučně lidé psychicky slabí. Málem balancující směrem k hranici schizofrenie, nepraktičtí intelektuálové. Zkrátka osoby koledující si o „papíry na hlavu“. Brzy bylo jasné, že stavy existencionální deprese postihují statisticky nejvíce lidi docela průměrné. Zaměstnance v zemědělství i v průmyslu. Osoby bez nerealizovatelných přání a cílů.

Existencionální deprese

Je reaktivně vznikající depresivní nálada. Vzniká coby důsledek narušení kořenů individuální existence. To vede k mnohdy takřka nepřekonatelnému smutku. Provokující situace není „nedostatek oxytocinu na mozkových synapsích“. Nálada je vyvolána sociálně a komunikačně. Do této sféry bývá zařazována i „deprese z přestěhování“ i „depresivní neuróza nedělního odpoledne“.

Obdobně i „ponorková neuróza“. Jen na okraj – letos na Vánoce bude stačit přidat pár dnů sick days či free days pro dlouhé období volna… no „nekupte ponorku“!

Nejasná – u každého pacienta jiná – může být odpověď na otázku, zda existencionální frustrace je podkladem popsaných depresivních stavů, nebo jde o jeden z příznaků depresivních příznaků jiné etiologie.

Jisté je, že vhodná volba přiměřených antidepresiv dokáže zvládnout i stavy, kde existencionální problematika se jeví jako primární a podstatná. Léky těžkosti nevyřeší. Jen člověka učiní schopným řešit to, co se zvládnout dá, a nezabývat se tím, co je (zatím) neřešitelné. Ovšem pozor: Lexaurin či Neurol (nejlépe od kamarádky) nepatří mezi antidepresiva.

Smysl života

Sigmundu Freudovi je připisován výrok: „Úvahy o smyslu života jsou samy o sobě diagnózou neurózy.“

Málem století po zmíněném publikovala Danuta Wasserman, profesorka psychiatrie a suicidologie, jakož i „President for European Psychiatric Association (EPA) 2013–2014“ názor:

Pro lidi, bez ohledu, kdy a kde žili nebo žijí, jsou nejpodstatnější „prahodnoty“:

Diners_Vanoce2019

  • Zdraví, jež dává možnost přiměřeně využívat a kontrolovat svět kolem nich.
  • Přátelství a dobré zařazení ve společnosti.
  • Víra ve smysl a význam života.

První dva zmíněné pilíře jsou jasné. Třetí – nejen sám pro sebe – vysvětluji:

Život nám byl dán. Je na nás, aby měl smysl.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).