Jsem nula a mám depresi. Co s takovými pocity?

Sudičky nejsou scenáristky. Náš život je dán jen z části, jedeme po kolejích položených našimi rodiči a okolím, ale můžeme hodit výhybku. Přerušit patologické myšlenkové vzorce a nahradit je pozitivními.

Každý člověk má předvědomý životní plán neboli scénář, podle kterého si strukturuje delší časové úseky, měsíce, roky, nebo dokonce celý život a vyplňuje je rituály, aktivitami, zábavami a hrami, jež podporují jeho scénář a současně mu přinášejí okamžité uspokojení, obvykle přerušované obdobími stažení, dí zakladatel psychologického směru transakční analýzy Eric Berne. Pokračuje: „Scénář je neustálý životní plán, vytvořený v raném dětství pod tlakem rodičů. Je to psychologická síla, která žene člověka do vlastního osudu bez ohledu na to, jestli se vzpírá, nebo jestli se rozhodl, že je to jeho vlastní svobodná vůle.“

Není to osudové předurčení. Spíš výrazná inspirace. Občas jde i o inscenování nových rolí dle rodičovských vzorů. Ty bývají poněkud zastaralé. Mnohdy odpovídají zcela jiným sociálním podmínkám než těm, v nichž potomek žije.

Rádi přijímáme rodičovský program

Pro formování scénáře mohou mít význam i vlivy související s pozicí mezi sourozenci. Mj. tato pozice ovlivňuje i to, jak se k nám rodiče chovají a jaký vzor předkládají.

Podstatné pro další scénář je rozhodnutí učiněné v první pětiletce života. Tj. kam a jak – podobně, či odlišně – od rodičů chceme zaměřit své snažení, k čemu budeme směřovat. V té době „nevědomky pochopíme“, jak žít, jak mluvit, zda je užitečnější podřízení, nebo naopak dominance, kdo má nad kým převahu a jak ji uplatňuje. Bývá to přirovnáváno k videozáznamům uloženým do mozku. Ty mohou být automaticky kdykoliv přehrány. Stávají se vodítkem snažení.

„Umělecký dojem“ z našeho jednání je posléze poněkud upraven vývojem osobnosti a prostředím. Leč základ zůstává. Přijímat „rodičovské programování“ je jednoduší, než je odmítat, neboť tradiční koleje jsou připraveny – jen je použít. Rodiče jsou náš vzor. Poslechnout autoritu zaslouží potlesk. Uspokojuje to i základní potřeby někam patřit, touhu po ocenění, bezpečí apod.

Quo vadis?

Scénáře bývají základem sebeobrazu, tedy odpovědi na otázku: „Jaký jsem, co zvládnu, co mohu čekat od ostatních?“ 

Jiné je chování i životní bilance člověka naplňujícího scénář vítěze (všechno zvládnu) a poraženého (nikdy se mi nic nepovede). Jinak se žije se scénářem hedonistickým (žít a užít si, na světě jsme jen jednou, tak aby to stálo za to). Možností je řada. Scénář není neměnná sudba. Změnit se dá, ale je to fuška.

Vzít kladivo a zlomit potomkovi ruku je proti tomu maličkost

Pokud by někdo uskutečnil výše zmíněnou „maličkost“, byl by po zásluze považován za nebezpečného šílence a odporného sadistu. Přitom nekomplikovaná zlomenina obvykle bez trvalých následků sroste. Život dítka v dospělosti neovlivní. Na rozdíl od pěti tradičních rodičovských požadavků přispívajících ke vzniku nadměrného stresu. Popsali je Kahler a Carpers. Pokud v scénáři plníme následující požadavky, riskujeme. Svými důsledky mají údajně víc obětí než světová válka. Psychosomatickou, válečnou litici plnou úzkosti lze rozpoutat pod sociálně přijatelným heslem „jsem řádný člověk, žádný flink“. Svědomí mi díky scénáři říká:

5 rodičovských požadavků, které přispívají ke vzniku nadměrného stresu:

  • Buď dokonalý.
  • Buď silný.
  • Spěchej.
  • Vždy se snaž.
  • Musíš dělat druhým radost.

Výše uvedené zásady jsou součástí tzv. specifických myšlenkových schémat. Jde – podle A. T. Becka – o „poměrně stabilní způsob myšlení a organizaci událostí“. Je to osobní – soukromá – teorie o tom, jaký je svět kolem mě a co od něj mohu čekat.

Například: „Spokojený mohu být, jen pokud jsem ve všem úspěšný. Za žádnou cenu nesmím chybovat. Pouze být první může být úspěch.“

Myšlenkové schéma „já a druzí lidé“ může namátkou znít: „Nejsem sám sebe soudcem. Hodnota moje i mých činů záleží výhradně na hodnocení ostatních lidí. Každý mne musí mít rád, jinak bude se mnou zle. Bez lásky (získané zaslouženě od osoby XY) nelze žít.“

Do třetice je úrodnou půdou schémat sféra moci, kontroly a loajality: „Vše musím zvládnout sám. Nikomu nelze věřit. Kdo jednou zklamal, zklame i příště.“

Jsem nula a nikdo mě nemá rád

„Ne každý může a chce být tak perfektní, jak doba žádá, a nedokonalý člověk pak propadá depresím,“ píše Irena Obermannová. Mezi lidmi zvýšeně ohroženými psychosomatickými chorobami, ostatně i depresí, najdeme přímo sbírku černých myšlenkových schémat. Namátkou:

Myšlenková schémata lidí ohrožených psychosomatickými chorobami:

  • Od nikoho nemáme nic brát a ani nic očekávat.
  • Cíle si mohu určit, ale stejně jich nikdy nedosáhnu.
  • Nedokáži splnit většinu toho, co po mě ostatní chtějí.
  • Obětovat se je povinnost.
  • Autority mají vždy pravdu.
  • Láska znamená vždy a ve všem milovanému vyhovět.
  • Lépe už bylo. Bude hůř.
  • Nikomu nevěř.
  • Sex je hnusný.
  • Sex je odměna. Zaslouží si jej ti, kdo vzorně plní povinnosti.
  • Nikdo mne nemá rád a nikomu na mně nezáleží.
  • Jen jako nemocný získám zájem a lásku okolí.
  • I malé chyby dělají velké tragédie.
  • Kdo nic nedělá, nic nepokazí.
  • Jsem přebytečný.
  • K ničemu se nehodím.
  • Chybovat není lidské.
  • Jsem nula.
  • Co tak může kdo čekat od takového mizery (hlupáka, mrzáka, nešiky), jako jsem já.
  • Muži (ženy) jsou zlí, event. méněcenní, nebezpeční, nespolehliví, věrolomní, nedá se jim věřit atd.
  • Ve společnosti nemohu nikdy uspět, protože jsem malý (velký, žena, muž, Rom, Žid, z venkova, z chudých poměrů, z neúplné rodiny atd.).
  • Muži (ženy) nám nikdy nemohou porozumět.
  • My (např. Novákovi) máme v životě smůlu.
  • Ze mě stejně nikdy nic pořádného nebude.
  • Jsem jenom holka… (a rodiče tak toužili po synovi)
  • Chlapům jde jen o to jedno.
  • Baby jsou kudlanky nábožné.
  • Jsou to trubci.
  • Kdo umí, umí. Já neumím a nikdy umět nebudu.
  • Raději se na nic neptej.

Jak se bránit

Obecně vzato máme přerušit patologické myšlenkové vzorce a nahradit je pozitivními.

Především si musíme „dovolit“ obranu před zmíněnými vtisky názorů autorit. Transakční analytikové vám nabízejí „krabičku první pomoci i poslední záchrany proti narušení psychické kondice“ v postojích:

Pomocné postoje:

  • Jsi skvělý takový, jaký jsi.
  • Buď otevřený a mluv o svých přáních.
  • Nepospíchej.
  • Zůstaň v klidu.
  • Zaměř se sám na sebe, napřed si „ukliď doma“. Můžeme dodat: Miluj bližního svého jako sebe samého. Ne víc.
  • Pochop a jednej podle Berneho výroku: „Když někoho dlouho nikdo nehladí, začne mu vysychat mícha.“

Výše zmíněnou anatomicko- endokrinologicky fyziologicko- histologicky i historicky psychiatricko-sexuologicko-zahradnickou úvahu doplnil Jára Cimrman objevem, za nějž mu byla neprávem upřena Nobelova cena míru: „Chválit se musíme sami. Tuhle práci za nás nikdo neudělá!“

Jisté je, že pojem pohlazení je širší než pouhý vlídný a příjemný dotyk. Ideální jsou pohlazení bez podmínek: „Mám tě (se) rád, protože jsi to ty (jsem to já).“ Tzv. podmínečná pohlazení si musíme zasloužit. Může to být těžké, neb objektivní ceník zásluh neexistuje. Nejhůře bývá vnímána a nejvíce neurotizující je lhostejnost. Výrok „roste pro kriminál“ lze v odborném jazyce nahradit slovy: „Intenzita podnětů, jimiž při neschopnosti získávat pozitivní pohlazení získává alespoň pohlazení negativní ve formě zájmu, je tak výrazná, že s vysokou pravděpodobností nabyla – nebo v brzké budoucnosti nabude – kriminální povahy.“

S ohledem na „míchu“ svou i jiných proto hledejme, co můžeme ocenit, byť je to mnohdy obtížnější než najít nedostatky. Naučme se přijímat i říkat si o ocenění. Vždy máme právo rozhodnout, od koho pohlazení přijmout a od koho je odmítnout.

5 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 18. 4. 2017 11:04