Tento text nemá být návodem pro to, abyste se vyhýbali lékařské péči, natož chirurgické, která může třeba i zachránit život. Nebo jej výrazně ulehčit. Je popisem jedné osobní zkušenosti, která se stala před několika lety.
Popsat jsem se ji rozhodla pro to, že diagnóza lupavého palce u malého dítěte nemusí nutně skončit operací, ač chirurgické řešení je ustálenou medicínskou praxí. My jsme operaci navzdory doporučení ortopeda odmítli. Ale také jsme měli to štěstí, že paleček byl volný, nebolel a nezasekával se sevřený. Navíc její otec je fyzioterapeut a tak jej s dcerou denně protahoval.
Při lupavém palci neboli stenozující tendovaginitidě člověk prst natáhne nebo ohne, ale už ho například nedokáže vrátit zpět. Místo toho v něm cítí odpor nebo bolestivé lupnutí a do žádané polohy jej dostane jen s pomocí druhé ruky. U dětí se potíž může objevit bez bolestí.
U palce vyrostla boule
Dceři byly dva roky a ani ne čtyři měsíce, když jsem si všimla velké boule u jejího pravého palce. Nikdy dřív ji neměla. Zatrnulo mě, protože před pár dny jsem jí paleček zhmoždila, když jsem se snažila projet na chodníku uličkou mezi plotem a parkujícím autem a přitiskla ručku, svírající okraj kočárku, ke karoserii. Chvíli sice brečela, ale mohla s ní hýbat a na první pohled nenasvědčovalo nic tomu, že jsem jí ji zmáčkla víc a cokoliv se s ní stalo. Prstíky nebyly oteklé, na ruce se neobjevila žádná modřina. Jenže za pár dnů tam byla velká, tvrdá boule.
Palec vypadal jako vykloubený, ale dcerka s ním hýbala a nebrečela. Lekla jsem se, že je to výsledek mého zoufalého počínání při slalomu mezi auty. Laicky jsem usoudila, že zlomenina a vykloubenina by to být neměly, přesto jsem druhý den ráno zajela v ordinačních hodinách na ortopedii. Vybrala jsem si ambulanci v nemocnici, která je poblíž.
Je to lupavý palec
Ortoped měl po krátkém vyšetření jasno: Je to lupavý palec. Sice mě uklidnil, že toto jsem svému dítěti nemohla způsobit tím, že jsem mu ruku vlisovala mezi auto a kočárek. Zároveň mně ale hned informoval, že nejlepším řešením je operace, protože u malých dětí (a vlastně ani dospělých) nemá rehabilitace efekt a neexistuje žádný způsob, jak donutit zesílenou šlachu splasknout. Vysvětlil mi, že operace je drobný řez, při které chirurg přetne jedno ze tří poutek palce. Přerušení poutka je přitom trvalé. Protože je dcerka ještě malá, drobný zákrok se dělá v celkové anestézii. U dospělých přitom postačuje lokální umrtvení.
V ambulanci, při první návštěvě jsme rovnou dostali i termín zákroku. Bylo to za pár týdnů.
Nešlo o žádnou dramatickou situaci, ani vážnou diagnózu, přesto mi výhled na operaci způsobil těžkou hlavu a začala jsem se bát. Dceru jsem v té době ještě kojila a šestihodinové předoperační hladovění mi připadalo jako sci-fi. Do toho odběry krve a vše, co souvisí s předoperačním vyšetřením… A také otázky, zda budu moci s dcerou ty dvě noci v nemocnici zůstat, jak snese uspání a zda jí po anestezii nebude zle. Jen tohle mi stačilo, abych doma uronila slzu a pár nocí nespala kvůli přemýšlení, jak to všechno dáme.
Operace nebude
V těch dnech přemýšlení ale přišel partner s tím, že se mu operace nezdá. Paleček byl volný a nezaskakoval. A tak mi navrhl, abychom navštívili jiného ortopeda a vyžádali si druhý názor. A že s dcerkou bude jako fyzioterapeut sám cvičit.
Druhý lékař, postarší ambulantní ortoped nám řekl, že operace nutná není, protože palec je volný, i když nikde není psáno, že když ta šlacha napuchla, tak také sama splaskne
. Názor to sice byl svérázný, budil ve mně semínko nedůvěry, ale přesto jsem tehdy napsala e-mail lékaři, který nás viděl v nemocnici, s dotazem, zda můžeme operaci přinejmenším o rok odložit a zda tím riskuji zhoršení zdravotního stavu dítěte.
Operaci doporučuji neodkládat, šance na spontánní nápravu je velmi nízká a děti snáší výkon i v tomto věku zpravidla velmi dobře (nemají z toho rozum a nestresují se). Ani anestezie není tak riziková a cvičit paleček můžete začít již brzy po operaci. Výkon se odložit dá, ale paleček není plně hybný a může se hůře rozvíjet motorika celé končetiny,
odepsal mi lékař a navrhl, ať přijdu ještě na osobní konzultaci.
Bojíte se narkózy?
Tu jsem nevyužila a lékaři napsala, že operaci odložíme. Doporučil nám, ať do roka přijdeme na kontrolu, a kdyby se cokoliv zhoršilo, ať přijdeme hned. Také to, abychom problém vyřešili před nástupem do školy, a že můžeme zduření opatrně masírovat, mazat protizánětlivými krémy a velmi opatrně zkoušet prstík protahovat.
Kromě rad jsem ale ještě musela několikrát volat do nemocnice, abych zastihla někoho, kdo má u sebe zrovna operační knihu a mohl náš termín zrušit. Nechtěla jsem ho totiž blokovat pro nikoho dalšího, kdo nemá situaci tak jednoduchou jako my. A i když se mi to nakonec podařilo, stejně mi v den našeho kdysi domluveného nástupu sestřičky volaly, kdeže jsme. Mrzelo mě to, připadala jsem si provinile a taky jsem nevěděla, jestli mi věří, že jsem to ošetřujícímu lékaři i tomu, kdo zrovna měl operační knihu, už před několika týdny řekla.
Palec nezlobí, ale otok nezmizel
Měli jsme štěstí – palec nepřeskakoval, nebolel a doma byl k dispozici fyzioterapeut, takže jsme cvičili. Nevím, jak dlouho, ale byly to asi měsíce. Každý den, většinou v podvečer. Dcerka to brala jako hru s tátou a vždycky se mi chlubila, jak už jí paleček jde víc a víc natáhnout. Hrozívá boule postupně zmizela a už se nevrátila.
Zkusili jsme objednat i malou dlahu, se kterou by dcerka spala, aby se paleček protahoval hodiny v noci. Ale i nejmenší velikost jí byla velká, takže tento pokus nevyšel.
Přiznám se, že na kontrolu jsme nešli. Jednou jsem se chtěla objednat, ale řekli mi, že pan doktor, který dcerce stanovil diagnózu, už v nemocnici nepracuje, a tak bychom museli někdy ráno přijít do ambulance na čekačku
. Přišlo mi to zbytečné.
Dcerka pak nastoupila do školky a ještě před nástupem jsme viděli, jak bere pastelky a další pomůcky bez problémů do pravé ruky. Ve školce žádný problém s motorikou neměla a nedošlo na něj ani po nástupu do školy. Naštěstí.
I po několika letech je palec volný. Mami, když ho hodně narovnám, lupne mi v něm, ale nebolí to,
popisuje mi dcerka, která zrovna vedle mě dělá úkoly. Je na prvním stupni základní školy. Píše a kresli pravou, lupavý palec ji neomezuje vůbec v ničem. Pan doktor z nemocnice, na rozdíl od toho v ambulanci, ovšem měl pravdu, zesílení šlachy nezmizelo, je tam pořád, byť vidět ho okem už v podobě boule nejde.
Jsem ráda, že jsme v jejích dvou letech na tu operaci nešli. Vyhnout se jí nemusíme, ale když nic jiného, dnes už by dcerka hladovění zvládla lépe, stejně jako odběr krve. Také se domnívám, že pokud by operace byla opravdu zapotřebí, bude už natolik velká, že ji zvládne třeba jen v lokální anestezii, což pro ni bude šetrnější.
ČLÁNKY DO MAILU