Jak se nepoddat úzkostem spojeným s válkou? Pomohou telefonické linky i online terapie

Pomoc psychologů jako první hledají dobrovolníci

Pro řadu lidí to znamená, že ke stínům v duši, které vznikly či se prohloubily za covidu, se přidaly další. „Pokud přijde nějaká nová situace, která přináší vypětí organismu, člověk jej nějakou dobu dokáže zvládat. Ale zdroje nejsou nekonečné, takže po čase na nás nepohoda začne dopadat,“ říká Filip Děchtěrenko, jenž pracuje v Psychologickém ústavu Akademie věd ČR.

Rychlou psychologickou pomoc podle něj nyní nejvíce nevyhledávají ukrajinští uprchlíci, ale hlavně dobrovolníci. „Pro ně je obrovská zátěž vidět to množství utrpení, které k nám přichází. Ale samozřejmě válka dopadá na všechny a záleží jen na tom, jakou měrou se do událostí s ní spojených člověk mentálně ponoří,“ vysvětluje psycholog.

„Pokud prožíváme něco, co je pro nás těžké, tak se to může promítnout do našeho vnímání a prožívání. Můžeme být smutnější, plačtivější nebo výbušnější. Někteří lidé se naopak mohou stáhnout a být apatičtí  – budou se třeba stranit kolektivu a budou zamlklejší,“ popisuje vedoucí Linky bezpečí Kateřina Lišková.

Lidé cítí více úzkosti a strachu

Podle oslovených odborníků válečný konflikt i v lidech, kterých se bezprostředně netýká, může zvyšovat především úzkost nebo depresivní stavy. „Depresivní a úzkostné příznaky, kterých v souvislosti s válkou přibývá, se mohou projevovat jednak somaticky – třeba napětím svalů, bolestmi hlavy nebo břicha – a pak také psychicky. To znamená, že člověk deklaruje úzkost nebo to, že je smutnější než dříve,“ popisuje psycholog Marek Preiss z Národního duševního ústavu (NUDZ).

„Jde o kombinaci jak fyziologických, tak psychologických faktorů. Člověk může mít třeba pocit nedostatku dechu, pocity strachu a nejistoty z toho, co bude dál. Ztrácí chuť do toho, co běžně rád dělal, či ztrácí smysl toho, o co se dřív zajímal,“ vyjmenovává Filip Děchtěrenko s tím, že hlavním projevem je strach, ze kterého pramení vnitřní napětí. 

„Organismus je aktivizovaný, připravený k reakci, ale není vlastně moc jasné, vůči čemu, protože ta hrozba je velmi špatně specifikovaná. Nebo ji člověk nějakým způsobem banalizuje,“ míní psycholog.

Banalizování informací nebo přetvářka, že válka neexistuje, patří mezi druh obranných mechanismů, jimiž se lidé snaží chránit své nitro před nepříjemnými pocity a stavy.

„Někdo jako obranný mechanismus používá popření nebo vytěsnění toho, co se děje. A pak se při rozhovoru s ním zdá, že žádná válka není. Opakem jsou lidé, kteří informace o konfliktu nasávají a jsou plní úzkosti. Myslím, že mezi lidmi jsou v tomto směru velké rozdíly a musím říci, že už jsem zažil vytěsnění, popření nebo bagatelizaci té situace, ale i naopak pocity viny za to, že lidé nedostatečně pomáhají, nedostatečně se angažují třeba v nějakých nápomocných akcích,“ popisuje zkušenosti ze své ambulance Marek Preiss.

Jak si lze pomoci: číst jen něco a sdílet své starosti

Úzkostem a depresivním stavům se ale nemusíme poddávat a podléhat jim. Existují rady, jak můžeme nitru zkusit ulevit.

„Jedna z dobrých taktik je omezit sledování zdrojů, a to na konkrétní důvěryhodné zdroje, kterým člověk věří, a nastavit si nějaké časy, ve kterých se jim bude věnovat. Také je dobré informace nějakým způsobem limitovat. To znamená nastavit si vlastní míru toho, jak se jimi člověk nechá ovlivňovat, a najít balanc v přísunu nových informací. Tedy zcela se před novými informacemi neuzavírat, ale zároveň se v nich ‚neutopit‘,“ doporučuje Filip Děchtěrenko. 

Důležité podle něj je také věnovat se svým koníčkům a povídat si s přáteli. Ne nadarmo se říká: sdílená radost je dvojnásobná radost, sdílené neštěstí je poloviční neštěstí: „Když cítíte nějakou úzkost nebo strach z toho, co vás čeká, tak nějaká forma sdílení je velmi dobrá a může hodně pomoci. K tomu je dobré vybrat si lidi, kteří nám už dokázali v minulosti pomoci, nebagatelizují naše pocity a stavy,“ dodává psycholog.

Stejně jako ostatní oslovení i on zmiňuje, že je dobré zkusit přijmout to, co nedokážu změnit. A umět si odpustit pocity viny z toho, že člověk vše sám nevyřeší. „Válka přináší velké otázky a někdo může cítit nějakou formu viny, že proti ní nic neudělal. Takže je dobré říci si, že to není moje vina, protože jsem neudělal dost,“ podotýká Filip Děchtěrenko.

„I v této situaci lze použít obecná doporučení pro psychohygienu. Tedy strukturovat si čas, nesledovat příliš často zprávy, nenechat se zahlcovat špatnými informacemi, stanovovat si cíle na každý den a formulovat si denní povinnosti, které musím udělat,“ doporučuje také Marek Preiss. Tedy žít relativně normální život, i přestože vnější okolnosti nejsou příznivé.

Podobně hovoří i vedoucí Linky bezpečí Kateřina Lišková. Podle ní například u dětí, které chtějí o válce a s ní spojenými pocity hovořit, je dobré komunikaci podpořit a vést ji otevřeně, ale úměrně věku. Zároveň by ale lidé z konfliktu neměli dělat hlavní téma dne. „Téma války by mělo být nějak zarámované, tedy ohraničené, a měli bychom od něj umět přesunout pozornost k něčemu jinému. K něčemu, co nám dělá radost a co může podporovat naše zvládací strategie. Třeba si zahrajeme nějakou hru, zazpíváme si nebo půjdeme na procházku a budeme si všímat, jak kvetou stromy a květiny, protože už přichází jaro,“ říká Kateřina Lišková.

O tom, jak s dětmi mluvit o válce, jsme psali již v únoru, kdy rady zveřejnili odborníci z Centra Locika.

Kdy vyhledat odborníka

Jenže co dělat, když radost ze života vyprchává a ani slunečné dny a pohledy na rozkvetlé stromy člověka netěší?

Poznat okamžik, kdy bychom se měli svěřit do rukou profesionála, tedy psychologa, psychiatra nebo terapeuta, nemusí být snadné. Existují ale indicie, jež nejdou přehlédnout a které mohou napovědět, kdy je to nutné.

Je to deprese?

Spustit kvíz

„Lidé váhají, zda už je to na konzultaci s psychologem či psychiatrem, nebo ne. Pokud projevy stresu jsou dlouhodobé a pro člověka velmi nekomfortní, třeba mu výrazně narušují již několik týdnů běžné fungování dne, tak asi nastává ten moment, kdy by si měl říci, že je dobré s tím něco začít dělat,“ domnívá se Marek Preiss.

„Dobrým indikátorem pro rozhodnutí vyhledat pomoc jsou stavy, kdy se váš život začne dost měnit,“ popisuje Filip Děchtěrenko. Když se třeba člověk podívá, kolik věcí jej těšilo před měsícem, a dnes mu už nedávají smysl, jak často v noci třeba špatně spí… Když se takové věci nasčítají, pak je dobré, abyste s tím začali něco dělat. Zároveň může být dobrým indikátorem vhled okolí. „Přece jen člověk sám sebe vidí skrze nějakou optiku, která může být zkreslená. Takže pokud se ve vašem okolí začnou objevovat lidé, kteří vám říkají, že se s vámi něco děje, tak je to možná dost dobrý signál k tomu začít to řešit. Myslím si, že už jsme snad za bodem, kdy jít k psychologovi je nějaké stigma. Takže je to spíš otázka síly a ochoty věci řešit a nedávat kostlivce do skříně,“ doplňuje psycholog.

Podle Kateřiny Liškové by kontakt s odborníkem měl přijít v momentě, kdy člověk cítí, že pomoc nejbližšího okolí mu nestačí, protože sami lidé kolem nás mohou být tématem války zahlceni nebo je pro ně těžké o něm mluvit. Zamyslet nad pomocí by se měli ti, kteří delší dobu hůře spí, špatně se soustředí na potřebné aktivity nebo se jim neustále vracejí nepříjemné vtíravé myšlenky.

Kde vyhledat pomoc

Otázkou je, kde si o pomoc říci, když už najdeme odvahu svěřit se profesionálovi. Podle Kateřiny Liškové lze zavolat na linky pomoci. Ať už Linku bezpečí, kam ovšem není snadné se dovolat, protože jí chybí odborníci, nebo Rodičovskou linku. Obě lze kontaktovat také e-mailem nebo prostřednictví online chatu.

Existuje i řada linek důvěry nebo telefonní čísla zaměřená na psychologickou pomoc seniorům. Seznam těch nejznámějších najdete na webu Opatrujse.cz nebo v boxu níže. Podrobný seznam linek pomoci zveřejnilo na webu také ministerstvo vnitra.

Vyhledat lze také psychologa, psychiatra nebo terapeuta. Jenže zejména u dětí je to nyní nadmíru složité, protože odborníků není dostatek.

Podle Marka Preisse může být vhodnou alternativou pomoc krizových center. Například Psychiatrická nemocnice Bohnice nabízí nonstop linku psychiatrické pomoci na telefonním čísle 284 016 110. 

Na jižní Moravě podobnou nonstop pomoc poskytuje Psychiatrická klinika Fakultní nemocnice Brno. Součástí tamějšího krizového centra je Linka naděje s telefonním číslem 547 212 333, kterou obsluhují psychologové a zdravotní sestry s psychiatrickou specializací. Nebo linka 532 232 078, na které je v případě potřeby k zastižení psychiatr.

„Velkým benefitem je, že při akutních potížích umožňují tato krizová centra krátkodobé hospitalizace do pěti nebo sedmi dnů,“ upozorňuje Marek Preiss. Podle něj takový pobyt na lůžku může mnohdy pomoci rychle a lépe než plánovaná hospitalizace, která vyžaduje přeskupení času pacienta i trpělivost při shánění nemocnice, která má volná lůžka.

V Praze lze při akutních potížích vyhledat také například krizové centrum Riaps, které provozuje nonstop ambulanci v Chelčického ulici. Telefon je od 8 do 16 hodin 222 586 768 a od 16 do 8 hodin 222 582 151. Přijít do ambulance ale lze bez objednání. Riaps nabízí služby i v jiných regionech, kde se však mohou lišit.

Velkou příležitost, kterou paradoxně ve větší míře přinesla až pandemie covidu, vidí Filip Děchtěrenko v možnosti online terapií. „Dostupnost psychologické pomoci se v různých částech republiky liší. Třeba v najít psychologa v Praze může být snazší než v menších městech, pokud se tedy bavíme o službách hrazených zdravotními pojišťovnami. A tady vidím velkou příležitost po covidu v podobě doplňkové možnosti online formy terapie. Ta sice nepostihuje plně péči psychologa, ale může být odrazem k ní, protože je dostupnější,“ říká psycholog. „Lidé fungují tak, že potřebují popostrčit. A takovým šťouchnutím můžou být právě online terapie, protože díky nim není náročné si o pomoc říci a dostat se k ní. Myslím, že tyto terapie by mohly být jednou z možností pomoci pro ty, kteří by se bez nich k psychologovi nedostali,“ doplňuje Filip Děchtěrenko.

Na internetu lze najít řadu poskytovatelů online terapií. Jejich služby jsou většinou zpoplatněny. Některé zdravotní pojišťovny ale zpětně klientům část nákladů na terapie, a to i online, proplácejí. Například VZP poskytuje na jednoho klienta až 5000 Kč ročně.

Bariéry může prolomit také to, že část terapeutů, v souvislosti s válečným konfliktem, začala nabízet svoje služby zdarma. Jejich seznam lze najít na webu České asociace pro psychoterapii.

Lidé, kteří mají příbuzné v Rusku či na Ukrajině, a dobrovolníci pak mají možnost zdarma požádat o pomoc terapeuty zapojené do projektu webu Terapie.cz.

Odborná spolupráce:

Mgr. et Mgr. Filip Děchtěrenko, Ph.D.

Výzkumný pracovník v Psychologickém ústavu Akademie věd ČR. Zabývá se primárně zrakovým vnímáním (pamětí a pozorností), spolupracuje na mnoha dalších projektech jako statistik a metodolog. Vyučuje na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

---

Mgr. Kateřina Lišková

Lektorka v oblasti krizové intervence a vedoucí odborných služeb Linky bezpečí, kde pracuje již 24 let. Telefonickou Linku bezpečí rozšířila o službu chatu, rozvinula službu e-mailové poradny, zavedla poradenství přes videa. Publikovala knihu Dítě na útěku.

---

Doc. PhDr. Marek Preiss, Ph.D.

Psycholog se zaměřením na klinickou psychologii, neuropsychologii, poruchy osobnosti a oblast integrity. Výzkumný a vývojový pracovník NUDZ. Vyučuje na University of New York in Prague a koordinuje aktivity v neziskové organizaci Rafael institut zaměřené na prevenci.