Hlavní navigace

Traumata z dob „naprosto šťastného dětství“

Tomáš Novák

Bývaly časy, kdy dětství bylo obecně považováno za stav plný štěstí, pohody a bezstarostnosti. Přitom trápení nejmladších „veteránů stresu“ mají vliv na chování dítěte a poznamenají ho – mnohdy na celý život.

Doba čtení: 4 minuty

Recidivy přístupu „šťastného, bezstarostného dětství“ – nesouhlasil s ním již Sigmund Freud – se objevují dodnes. Navíc psychologie podrobně popsala jev zvaný vzpomínkový optimismus. Zjednodušeně řečeno: S uplynulým časem vzpomínky zrůžoví. Aby vše bylo ještě nepřehlednější, náš život nezačíná v čase, na který si s odstupem doby dokážeme vzpomenout. Existuje i „život před narozením“. Tj. leckdy dosti trnitá cesta na svět, a ani pak není zdaleka vyhráno.

Škála možných traumat je překvapivě široká. Jeden z klientů psychologa rezignovaně prohlásil: „Život je příliš dlouhý na to, aby se v něm něco nepovedlo.“ V zájmu objektivity jen dodávám, že slovo „nepovedlo“ jsem použil jen jako básnickou licenci. Onen pán užil slůvko vulgární a zvučnější. Na rozdíl od oné „ztráty v překladu“ je důležité zjištění o záporném vlivu psychických traumat na funkci mozku. To již v raném věku. Masivní separační úzkost, prvky citové deprivace, stres, jehož si dospělí ani nemusí všimnout. Též vnímavost ke zdánlivě skrytým trápením nejbližších osob. „Jsme jedné krve, ty i já…“ děl Rudyard Kipling.

Osobní trápení mají vliv na chování dítěte

Existují studie srovnávající dlouhodobé následky oněch jakoby drobných traumat s posttraumatickým stresovým syndromem válečných veteránů.

Thomas se spolupracovníky se zabýval tzv. temperamentovými typy ovlivňujícími chování dítěte. Následně popsal i tzv. styly chování dítek. Mimo již zmíněný temperament se na nich podílejí především vlivy prostředí. Značnou roli mají osobní trápení – tělesná i psychická. Stejné prostředí může mít rozdílný vliv na různé děti. Platí to i pro výchovu. Namátkou přísná výchova může vést jak k pasivní podrobivosti, tak i k vzdorovitosti, ba (dokonce i) k přiměřenému sociálnímu chování.

 Existují různé typy dětí z pohledu výchovy:

Typ snadno vychovatelného dítěte

Týká se zhruba 40 % populace. Typická je neexistence traumat, klidné emoční ladění, pravidelný biorytmus, mírná intenzita reakcí na potencionální stres, kladný přístup k novým podnětům, pravidelný a věku přiměřený spánek. Posléze dobrá adaptace na školu i vrstevnické skupiny… No, nekupte to! I když… není všechno zlato, co se třpytí. V dospělosti mívá závažnější problémy více než desetina osob z této skupiny.

Typ obtížně vychovatelného dítěte

Ve vyhraněné formě jde o cca 10 % populace. Typická je dysforie – mrzutá nálada, nepravidelný rytmus fyziologických pochodů a funkcí, nadměrná reakce na podněty, nepřizpůsobivost ke změnám. V životní historii bývají různá trápení. Občas – pokud nejsou – dítko si je vytvoří. Zhruba sedm z deseti těchto dětí roste k závažným výchovným problémům.

Typ pomalého a zejména pomalu se přizpůsobujícího dítěte

Jde o zhruba 15 % populace. Typická je nízká aktivita, pomalé přizpůsobování, sklon ke spíše negativním reakcím. „Problémových“ v dospělosti bývá zhruba čtvrtina.

Zbývající – zhruba třetina populace – není v rámci citované trojice vyhraněná.

Trauma v dětství někoho zrychlí, jiného zpomalí

Coby důsledek raných potíží jsou nejčastěji popisovány dva velmi odlišné extrémy. Nápadnější je vznik zvýšené bdělosti, aktivity, rychlé až zbrklé reaktivity a především celkové dráždivosti.

Druhý způsob přizpůsobení je opačný. Zpomalení, pasivita, jakoby přijatá bezmocnost. V poněkud nadějnějším a aktivnějším přístupu je typická snaha vyhnout se nepříjemnosti. Zde se může uplatnit i zvýšená spavost.


Autor: Photo by Warren Wong on Unsplash, podle licence: Public domain

Důsledky traumat – třeba i z raného dětství – mohou přetrvávat velmi dlouho

„Co se v raném mládí naučíš,“ může dlouho přetrvávat. V lékařských a psychologických zprávách se posléze píše o apatii, depresivním ladění, pasivní agresi, pasivním negativismu, částečném autismu, sklonu k unikání od reality, preferenci denního snění, dokonce mohou vzniknout pocity jakéhosi odcizení, deperzonalizace.

Nejde jen o tzv. klinický pohled. Oba uvedené extrémy lze odlišit i ryze fyziologicky. „Hyper“ podněcuje vyplavení tzv. stresových hormonů (ACTH, kortikoidů), roste tonus sympatiku (nervové napětí). V opačném případě klesá krevní tlak, nastává nápadný parasympatikotonus. Psychicky se posuzovaná osoba dostává poněkud „mimo realitu“. Hovoří se o odpoutání od vnějšího světa.

Následky v dospělosti

Západní psychologové hovoří o riziku fixace výše popsaných reakcí do budoucna. Gruzínští psychologové by tu uvažovali spíše o tzv. ustanovce (zaměření). Leč i ustanovka bývá fixována. Pro řekněme psychopatologii všedního dne je důležité dlouhodobé přetrvávání důsledků – třeba i raných – traumat. Ani po následném klidném období nelze očekávat jistotu cesty do klidné, dospělé zralosti. Tj. kýženého: „Já jsem OK, ty jsi OK.“ Spíše se uvažuje o jakémsi „přeprogramování“ traumatem a jeho důsledky.

Změna v osobnostním ladění, kognitivním uvažování a následném reagování může být dlouhodobá. Dle některých autorů i trvalá. V souvislosti s tragickým „přeorganizováním“ mozku může být posléze málem všechno špatně. Namátkou vzniká podhoubí pro agresivitu (včetně autoagresivity), masivní úzkosti, fobie, hypochondrii a nepřehledné množství variant anomálního a asociálního chování.

Vyroste z toho?

Rodiče mívají tendenci spíše přehlížet některé z raných varovných příznaků. Věří, že „z toho jednou přece vyroste“. Pokud se vám narodí kluk, vězte, že může být v nejednom ohledu psychicky křehčí než děvče. Častěji u chlapců jsou potíže typu ADHD, a zejména nesnáze, jejichž názvy začínají na dys. Všeho do času.

Tzv. neuropsychiatrických či psychologických obtíží mívají v rané dospělosti víc dívky. Uvádí se poměr 2 : 1. Chlapců si ovšem obvykle v této souvislosti více všimnete. Projevují se častěji tzv. aktivními dificilitami (závadami v chování). Namátkou zjevně agresivně, nezvládnutou hyperaktivitou, provokací a nápadným odmítáním autorit. Naopak v reakci na trauma může „sedávat panenka v koutě“. Být pasivní, zvýšeně poddajná vůči problematickým autoritám, podceňující se. Ostatně i mentální anorexie a bulimie je u nich častější.

„Dnes je situace tak složitá, že úspěšným vychovatelem jste, pokud vaše dítě není v dospělosti zavřené nebo alespoň zavřít nezaslouží,“ pravila jedna ze zkušených matek. Zní to skromně, není-liž pravda? Spolu s vědomím existence rozličných traumat to může být „útěchou z filosofie“ ve chvílích, kdy školní vysvědčení potomků nezaslouží zarámovat a umístit do síně slávy.