Oceněná Sestra roku: Někdy se pacient chce pohádat. Ale stejně bych nic jiného nedělala

Co pro vás znamená ocenění Sestra roku?

Je to takové ocenění mé celoživotní práce. Já si vlastně celou dobu říkala, že dělám práci, kterou mám ráda a která má smysl, a to, že budu oceněná, mě ani nikdy nenapadlo. Takže musím říct, že mě to hodně potěšilo. A to i z toho pohledu, že se díky ceně na sestry pohlíží s úctou a s uznáním jejich práce.

O ocenění

Vás nominoval profesor Neužil (profesor Petr Neužil, přednosta Kardiologické kliniky Fakultní nemocnice Motol a Homolka – pozn. red.). Vnímáte i tohle samo o sobě jako poctu?

Určitě. My se s panem profesorem známe už od nástupu. On nastoupil rok po mně na vojenskou službu a dál se náš vztah vyvíjel. V podstatě jsme odborně i kamarádsky rostli spolu, je to takové dlouholeté přátelství jak pracovní, tak i lidské.

Pamatujete si, kdy jste se dozvěděla, že jste ocenění získala?

Ano, to si pamatuju velmi dobře. Právě pan profesor za mnou přišel, že mě nominoval, ale řekl to jenom tak narychlo. Zmínil Sestru roku. A já řekla, že to teda ne, to nechci, nemám ráda pozornost a popularitu. I když jsem zvyklá třeba přednášet, ale to je přece jen něco jiného. Nakonec jsem ale řekla, že dobře. Ale měla jsem dojem, že jde o hlavní soutěž Sestra roku, kde se jde přes nominace a hlasování. Říkala jsem si, že se do finále nemusím vůbec dostat. Teprve pak jsem se dozvěděla, že je to nominace za celoživotní dílo, a tam už je to dané. Oceněné vybírá porota.

Byla jste ráda, nebo jste pana profesora proklínala?

Pocity byly smíšené. Nakonec jsem si to užila, ale byl to stres. Natáčely se medailonky, absolvovala jsem různá focení, rozhovory… Ten samotný slavnostní večer byly taky nervy. Všechno jsme si zkoušeli, byl to stres. Ale jakmile jsem to měla za sebou, už jsem si užívala.

Jak se v práci změnily vztahy vůči vám? Váží si vás teď vaši kolegové víc?

Máme taky úžasný kolektiv. Pracuju tu přes čtyřicet let, takže se s většinou lidí znám. Ale je pravda, že teď mě třeba víc zdraví i noví kolegové. A ti, co mě znají už déle, mi blahopřáli. Bylo to moc milé a hezké.

O tom, jak to všechno začalo

Když se vrátíme úplně na začátek, co vás vlastně přivedlo k profesi sestry?

Já měla na základní škole strašně ráda chemii. Chtěla jsem jít studovat na zdravotnického laboranta, ale bylo plno, tak jsem vybrala zdravotnickou školu. Ta mě chytla a už jsem zůstala.

Kdy přišla kardiologie?

Začínala jsem na jednotce intenzivní péče, kde to byla taková trošku všehochuť, ale kardio tam převládalo. Pak jsme se přestěhovali na Homolku a šla jsem rovnou na koronární jednotku. Už jsem u kardiologie zůstala.

Byl nějaký moment, kdy jste si řekla, že už srdce máte dost a půjdete dělat něco jiného?

Ne, to ne. Naopak jsem si často říkala, jak je kardiologie krásná. Vývoj jde strašně rychle kupředu, stále se objevují nové metody, nová poznání. Novinky jsou zajímavé. I když to se děje ve všech odvětvích, jen do nich člověk tolik nevidí.

Jak vypadá váš den v práci?

Ráno se sejdeme s děvčaty, abychom si řekly, co se dělo. Nejen v práci, ale i doma. A pak začne pracovní proces a ten je různý. Někdy jsem na sále, někdy vyšetřuji, odpoledne se snažím stihnout administrativu. Taky záleží, jestli je plný stav personálu. Když ne, tak musím být víc na pracovišti a organizační záležitosti dodělávám, až když je čas.

O práci zdravotní sestry

Řídíte kolektiv dvaceti sester. Jaké to je, mít pod sebou tolik lidí?

Mám štěstí, protože se spolu známe strašně dlouho. Jsou to sestry, na které se můžu spolehnout, jsou zkušené, zvládnou se domluvit mezi sebou. S nejbližšími kolegyněmi trávíme čas i mimo práci, občas jedeme na prodloužený víkend nebo si po práci jdeme sednout do nějaké dobré restaurace.

To zní skoro ideálně…

Ano, to zní. Ale máme i problémy – teď třeba dvě sestry chybí, takže se musíme různě zastupovat.

Je problém najít novou kvalitní sestru?

Ano, to je velký problém. Jen k nám mám inzerát dva roky.

Čím to je, že sestry nejsou?

Některá děvčata přijdou, když už třeba nechtějí být na lůžkových odděleních a chtějí do ambulantní složky. Jenže občas mají představu, že tu člověk sedí u počítače a něco vyplňuje. Ale ta práce je náročnější. Jednak je tu hodně pacientů, jednak musí mít znalosti z kardiologie. Není to jen o tom, aby daly pacientovi recept, objednaly ho, vypsaly mu žádanku. Speciálně tady na echu (oddělení echokardiografie, kde se vyšetřuje srdce pomocí ultrazvuku) všechno běží, jedeme na dvou ambulancích, musíme to organizovat, do toho jdeme na sál. Takže pokud někdo hledá něco klidného, tak to tady nenajde.

Přijímáte sestry po škole, nebo už musejí mít praxi?

Dřív to bylo skutečně tak, že sestra do ambulance už musela mít zkušenosti. Ale teď je nedostatek, takže kdo by měl zájem a byl by šikovný, můžeme ho vyzkoušet. Máme samozřejmě zkušební dobu, během které si můžeme říct, co a jak.

Čím to je, že je sester tak málo? Jde o finanční ohodnocení, nebo o náročnost práce?

Práce je to určitě hodně náročná a platy také asi pořád nejsou kdovíjaké. Ale hodně udělala změna vzdělávání. My jsme končily maturitou a pak pracovaly v oboru, který nás zaujal, dělaly jsme si atestace. Pak jsme měly vyšší a vyšší stupeň a něco jsme uměly. Dnes děvčata déle studují, jdou na vysokou, ale ta praxe, kterou by v těch letech jinak získaly, chybí. Nejsou na úrovni sester specialistek. Stejně si atestace musí dodělat. A nakonec do zdravotnictví třeba ani nejdou.

Je vidina, že se tohle zlepší? Že bude sester dost?

Je to tak, jak to je. Jak jsem říkala, některé sestřičky hledají jednodušší práci, chtějí někam, kde to bude klidné a současně budou mít vyšší plat. Když pak přijdou sem, už na nich vidím, že obcházejí různá pracoviště ne proto, že by je zajímala zrovna tahle nemocnice, že by jim něco dala. Pak už vím, že mi stejně nezavolají zpátky. Ale je pravda, že vyšla studie, podle které ve chvíli, kdy naše ročníky odejdou do důchodu, bude chybět deset tisíc sester.

Co se stane pak?

To asi nikdo neví.

Jak se pozná dobrá sestra?

Je vstřícná, přirozená, lidská. Poznáte to, když přijde, jak mluví.

Je práce sestry poslání, jak se to někdy říká?

Říká se to, ale je to takové klišé. Pro nás je to práce jako každá jiná. Ale zas musím říct, že bych nic jiného dělat nechtěla. Někdy je to složité, protože pacienti jsou různí. Je jasné, že když jsou nemocní a není jim dobře, chovají se různě. Někteří jsou vyloženě negativističtí a už přijdou s tím, že se chtějí pohádat, chtějí si stěžovat.

Přečtěte si také:

Najít kardiologa bude snazší díky online mapě ordinací, jsou v ní i kontakty

O pacientech

S jakými diagnózami se tady setkáváte nejčastěji?

Tady na kardiologii řešíme nejčastěji ischemické choroby, stavy po infarktech. Pak jsou to různé arytmie, od fibrilací síní přes tachykardie, a samozřejmě jsme specializované pracoviště, takže řešíme vady na chlopních, které se operují buď katetrizačně, nebo kardiochirurgicky. Před tím vším musíme dělat vyšetření, protože ultrazvuk je pro tohle zásadní, nejdůležitější.

Radíte pacientům i s tím, jak změnit životní styl, jak žít zdravěji kvůli svému srdci?

Většina našich pacientů má srdeční vady, u kterých změna životního stylu nepomůže. Ale je pravda, že někdy přijde pacient s hmotností přes sto kilo, kterého jeho praktický lékař pošle na vyšetření pro dušnost neznámé etiologie, a je jasné, že dušnost je způsobena nadváhou. My mu řekneme, že je potřeba, aby zhubnul, a plno lidí v ten moment řekne: „Vážně?“ Někdy si opravdu neuvědomují, že je to špatně a máte pocit, že se urazí, když jim to my řekneme.

Co byste poradila obecně lidem se srdečními obtížemi?

Základ je hlídat si cholesterol. Takže radím dávat pozor na životosprávu a také na léčbu. Když už ji mají pacienti nasazenou, měli by ji dodržovat. Je plno lidí s hypertenzí, kteří když si nenaměří vysoká čísla, si prášek nevezmou. Nebo kdysi dostali léky na tlak, ty doberou a pro další už si nedojdou. Neuvědomí si, že je musí brát už celý život. Je to bohužel docela běžná věc.