Hlavní navigace

Poskytuje pomoc obětem i pozůstalým: Nelze se předem připravit, říká krizová interventka

13. 10. 2021

Sdílet

 Autor: Vitalia.cz/Karel Choc
ROZHOVOR – Dobrovolně se vystavuje situacím, které nikdo z nás v životě nechce prožít. Jezdí k dopravním nehodám, vraždám, znásilněním i do rodin sebevrahů, aby obětem či pozůstalým poskytla psychologickou pomoc. I když je policistka a má hodnost kapitánky, uniformu psychologové běžně nenosí: „Potřebuji být méně formální, v některých situacích by se nehodila a rušila by,“ vysvětluje Drahomíra Švancarová.

Drahomíra Švancarová se věnuje krizové intervenci, jak se říká první psychologické pomoci na místě závažných trestných činů a sebevražd, přes deset let. Hlavní zásady její práce vyznívají vlastně jednoduše: „Důležité je poskytnutí informací a zvyšování pocitu bezpečí,“ popisuje psycholožka a policistka v rozhovoru pro Vitalia.cz.

Tak jednoduché to ale v terénu není. Jak sama říká, každý výjezd je jiný, a i když typově jde o stejné závažné trestné činy či sebevraždy, na kontakt s pozůstalými nebo oběťmi se nikdy předem nelze připravit. Zcela atypické reakce mohou přijít například ze strany dětí. 

V jaké situaci do terénu vyjíždí krizový intervent?

Naší cílovou skupinou jsou oběti trestných činů, mimořádných událostí a pozůstalí po sebevrazích. Zaměřujeme se na závažnější trestné činy, kdy se může jednat třeba o pokus vraždy, těžké ublížení na zdraví nebo vraždu, kde pracujeme s pozůstalými. Z dalších trestných činů, ke kterým hodně jezdíme, jsou znásilnění, trestné činy spáchané na dětech nebo seniorech, kteří patří mezi zvlášť zranitelné oběti. U mimořádných událostí jde třeba o hromadné události – velká dopravní nehoda, velký požár, ke kterému jezdí převážně interventi hasičů, nebo to bylo třeba tornádo na Moravě.

V čem vaše pomoc spočívá?

První psychologická pomoc, když to zjednoduším, je o zvyšování pocitu bezpečí a poskytování informací. To znamená, když je člověk třeba dezorientovaný, tak ho uvádím do nějakého konkrétního času a prostoru, uklidňuju ho. Když člověka necháte čekat a nic mu neřeknete, vzbuzuje to nejistotu. Přitom pocit bezpečí můžu zvýšit jednoduchými kroky. Řeknu třeba: „Půjdu teď do kuchyňky a přinesu vám vodu. Budu tady do pěti minut.“

Pokud je to nějaká závažnější věc, je důležité také informovat o tom, co se stalo a co se bude dít. Třeba u znásilněných žen vysvětlujeme: „Teď jsme na lékařském vyšetření, na vyšetření musíte proto a proto…“ U mladých žen se ptáme, zda už někdy byly na gynekologickém vyšetření. Popisujeme, jak vše bude probíhat, vysvětlíme, že může s lékařem probrat případné předepsání nouzové antikoncepce a podobně. Jedna z dalších věcí je také to, že když je někdo traumatizovaný, nevnímá příliš své tělo. Takže se třeba může stát, že člověk je úplně promodralý, klepe se, ale stejně stojí venku v tričku. Tam se dá udělat to, že mu řekneme: „Podívejte se, jste celý modrý, úplně se klepete, pojďte sem, dám přes vás deku.“ A zavedeme toho člověka někam do tepla.


Autor: Policie ČR / kpt. Mgr. Drahomíra Švancarová

V případě větších událostí nosí krizoví interventi reflexní vestu

Intervent je také často zprostředkovatelem komunikace mezi vyšetřujícími policisty a pozůstalými. Když třeba sedím v bytě pozůstalých při intervenci u sebevraždy, tak mi lidé povypráví, jaký zesnulý člověk byl, proč si myslí, že to udělal. Mohu od nich zjistit, co policie potřebuje vědět.

Řešíme ale i praktické záležitosti. Například zda není nutné někam zavolat. Když se něco špatného stane a v bytě máte policii, v tu chvíli nemyslíte třeba na to, že se musíte omluvit z práce. Často také řešíme, kde jsou děti, zda je potřeba je přivézt ze školy a kdo to udělá. Protože je možné, že by se dozvěděly odjinud, že jim tatínek skočil z okna.

S pozůstalými domlouváme například i rozloučení. A ptáme se, jestli chtějí zemřelého ještě vidět. Protože oni na to ve stresu nemyslí, ale zpětně by je mohlo mrzet, že tu příležitost neměli.

Vidět přímo na místě činu?

Ano. Obecně, když někdo zemře za tragických okolností, pozůstalí často chtějí vidět místo činu. A když dojde k dopravní nehodě, mají tendenci jet se podívat tam, kde k ní došlo.


Autor: PČR/KŘP hl. m. Prahy

Předměty, které vozí do terénu policisté pro případ, kdy je účastníkem vyšetřované události dítě

Rozmlouváte jim to?

To ne, naopak jim to umožňujeme, protože oni potřebují si tu událost nějak uzavřít, potřebují se rozloučit, hodně jim to pomůže. 

Ne vždy je ale možné, aby rozloučení na místě proběhlo. Když se třeba nehoda stane daleko, tak tam se to snažíme domluvit jinak. Zjišťujeme, kde tělo bude a kam by se mohli přijít rozloučit. Nedoporučujeme jim ale, aby chodili na patologii, což není pro rozloučení úplně příjemné prostředí. Ale jde to domluvit s pohřební službou, která může toho člověka třeba i upravit, pokud by tam bylo nějaké zranění.

Nerozmlouváte jim to ani v situaci, kdy je tělo hodně k nepoznání?

Intervent má pozůstalé připravit na to, co uvidí. Někdy je skutečnost jiná než laická představa, třeba i u sebevraždy střelnou zbraní, může to být tak, že na tom člověku vlastně ani nic nepoznáte. A dá se to udělat i tak, že pohřební služba přijede, naloží tělo na nosítka a pak se lze rozloučit.

Kdo je policejní krizový intervent

Jde o policejního psychologa nebo policistu, který absolvoval speciální kurz. Zajišťuje v terénu první psychologickou pomoc pro oběti některých trestných činů či katastrof. Pracuje také s pozůstalými po obětech trestných činů či po spáchání sebevraždy. Interventi pracují na místě neštěstí nebo jezdí s policisty za pozůstalými domů, aby jim sdělili, že jejich blízcí už nežijí. V policii má každé krajské ředitelství svůj vlastní tým interventů, který drží nepřetržité pohotovosti, takže jeho členové jsou připraveni vyjíždět ve dne i v noci. 

Jak na vás lidé reagují, když přijedete na místo?

Může se stát, že nás člověk nejdřív odmítne. Může tam být i verbální agresivita, v takových případech lidi do kontaktu nenutíme. Když mi řeknete, že se mnou za žádnou cenu nebudete mluvit, tak já řeknu: „Dobře, jdu do vedlejší místnosti, ale kdybyste chtěla, tak jsem pořád tady.“ Za nějakou dobu bych vás zkusila zkontaktovat znovu.

Byla jste někdy v ohrožení života či zdraví?

Ne, že by mě někdo napadl, to se nikdy nestalo.

Existuje nějaké univerzální pravidlo, na které myslíte vždy, když jedete na intervenci?

Asi nemalovat si dopředu, jaké to bude. Prostě počkat, jak situace bude vypadat na místě. I když prožívání podobných událostí má nějaké zákonitosti a je si v něčem podobné, neplatí, že lidé v určité situaci řeší stejné věci nebo že tam jsou stejné mechanismy chování. Vždy je to něčím jiné. Vždy je něco, co vás může překvapit.

I když je situace pokaždé jiná, je něco, co uděláte vždy jako první?

Vždy si na místě najdu kontaktní osobu, což je zpravidla ten, kdo velí policistům na místě, a od něj si zjistím, co se opravdu stalo. Protože informace putují různými kanály a mohou být zkreslené. Proto je důležité si je na místě ověřovat. Pro nás je důležité hned na začátku vědět, co se stalo a kvůli čemu tam jsme.

Je něco, co vždy vozíte s sebou do terénu?

Neexistují žádné standardní pomůcky či věci, které bychom měli mít, proto k tomu každé krajské policejní ředitelství přistupuje individuálně. Máme intervenční batohy, ve kterých máme plyšové hračky pro děti a něco na doplnění energie, například hroznový cukr, müsli tyčinku, protože cukr může někdy lidem ve vypjatých situacích pomoci.


Autor: se svolením kpt. Mgr. Drahomíry Švancarové

Policejní plyšoví medvídci, které dětem rozdávají krizoví interventi v Praze

Jak dlouho intervence trvá a kdy končí?

Někdy jde jen o jednorázovou konzultaci. V takovém případě by intervence z naší strany měla končit tím, že dotyčného někomu předáme, tedy že má třeba příbuzného, partnera či přítele, který je schopen se o něj postarat. Pokud toto situace neumožňuje, dáváme člověku kontakty na organizace, většinou neziskové, kam se může obrátit.

V některých případech ale máme kontaktů s klienty více. Například je doprovodíme k výslechu či jiným policejním úkonům, někdy nás vyhledají i na psychologickém pracovišti. Ale zejména poskytujeme pomoc na místě a pak dáme kontakty, kde člověk může čerpat podporu dále. V Praze jezdíme velmi často ke znásilněním, kde je policejních úkonů více a je potřeba i lékařské vyšetření. Proto na takové intervenci můžeme strávit třeba i osm hodin, protože poškozenou provázíme celým procesem. 

Oběťmi znásilnění jsou většinou ženy. Je lepší, když intervenci poskytuje žena?

Zjistili jsme, že vůbec nezáleží na tom, zda pomoc znásilněné poskytuje žena či muž, ale na tom, jaký má přístup, jak se k oběti trestného činu chová. Za deset let se nám stalo v jediném případě, že znásilněná žena odmítla interventa muže. Vůbec s ním nechtěla promluvit. Ukázalo se, že krizový intervent byl vizuálně velmi podobný pachateli.

Vaším nástrojem jsou především slova. Jsou dovolené i doteky?

Samozřejmě se děje, že má někdo potřebu držet za ruku, obejmout, vyplakat se na rameni, protože lidé, kteří jsou nějakým neštěstím zasaženi, potřebují pocit ochrany. Ale obzvláště u znásilněných je potřeba být s doteky opatrní. Záleží také na tom, jak to má nastavené intervent. Když je školíme a probíráme sociální vzdálenost, hodně mluvíme o tom, že by neměli jít za něco, co je jim osobně nepříjemné. Pokud někdo není „objímací a dotekový“ typ, neměl by se do toho nutit, nebylo by to autentické.

Při školení interventy hodně nabádáme, aby sledovali neverbální komunikaci. Mně se třeba stalo, že když jsme čekali na lékařské vyšetření se znásilněnou, sama mě chytla za ruku a celou dobu mě za ni držela. Tak jsem to opětovala a po té ruce ji hladila. Pak se ke mně v autě schoulila a já jsem ji také objala. Protože i když u těchto obětí jsme na doteky opatrní, v tomto případě si o ně řekla sama a bylo to přiléhavé situaci.

Je rozdíl mezi reakcí obětí a reakcí pozůstalých?

To se takto nedá říci. Každý reaguje jinak a na základě reakcí je potřeba lidem vytvořit pocit bezpečí a dát jim dostatek informací. Nejhorší je, když jsou ti lidé v nejistotě. Ví, že se stalo něco špatného, ale neví, co.


Autor: Vitalia.cz / Karel Choc

Před dítětem rozhodně tragickou událost netajte, říká v rozhovoru pro Vitalia.cz policejní psycholožka Drahomíra Švancarová

Jaké jsou nejčastější reakce lidí, kteří právě zažívají tragédii?

Můžete mít někoho, kdo bude sedět v koutě a nebude vůbec reagovat na jakékoliv podněty, nebude mluvit, bude jakoby zamrznutý. Někdo má naopak potřebu být přehnaně aktivní – chodí, dává emoce hodně najevo. Může tam být i to, že hodně pláče, opravdu vzlyká a dává najevo, jak je mu hrozně špatně. Někdo se může v emocích až utápět. Pak je dobré jej nějakým způsobem vracet do reality. Například když uvidím, že tady budete běhat sem a tam po místnosti, mlátit do zdí, protože agresivita se objevuje také, chytím vás za ruku, začnu na vás mluvit, posadím vás, abyste cítila pevnou půdu pod nohama a byla ve spojení s něčím stabilním, protože takové „uzemnění“ hodně pomáhá.

Ale emoce asi není dobré potlačovat?

Určitě ne. Čím víc člověk dává najevo emoce, tím je to vlastně lepší. Jen pokud je jich moc a vy vidíte, že dotyčný nevnímá, je potřeba na něj dávat pozor, aby v panice a šoku třeba neotevřel okno a neskočil z něj. To není nic, co by se stávalo často, co by bylo typické, ale je potřeba jeho reakce sledovat.

Lidé si většinou všímají těch, kteří mají výraznější reakce, ale ne toho, kdo sedí v rohu a neprojevuje se. My toto naopak v rámci intervence sledujeme. Třeba když jde o sebevraždu a všimneme si, že v zasažené rodině je někdo zamlklejší, kdo to dusí v sobě, tak té nejkompetentnější osobě v rodině řekneme, aby po našem odjezdu mysleli na tohoto člověka, aby se mu věnovali. Máme to tak třeba u dětí, jejichž prožívání je hodně specifické a jejich reakce jsou jiné, než by dospělí očekávali. Snažíme se edukovat, co dělat po pár dnech či v dalších fázích, jaké reakce zamlklejší lidé mohou mít a vysvětlíme, co s tím dělat, kdyby byly závažnější nebo mimořádné.

Říkala jste, že rekce dětí zasažené tragickou událostí jsou specifické. Jak tedy vypadají?

My dospělí máme sklony děti chránit. Takže většinou, když se něco stane, tak je tendence neříkat to dětem, snažit se je ochránit před tím, co se stalo, držet je jakoby ve vakuu a nedávat jim informace.

A to je špatně?

Já tu tendenci chápu, je přirozená, ale je to špatně. Děti na situaci reagují. Když jste smutná, i když dítěti neřeknete proč, vaše emoce vidí a vnímá. Obzvlášť když se stane něco tragického a dítě to pozná, pokud mu nic neřeknete, protahuje se jeho nejistota. Takže jedna z věcí, kterou řešíme, je, jak to máme říci dětem. Informace je třeba dávkovat podle věku. Jinak budete mluvit k dítěti, kterému jsou tři roky, a jinak s tím, kterému je deset nebo patnáct.

Druhá věc je pomoc s reakcemi dětí. Mohou nás překvapit. Stalo se mi, že šestiletému dítěti oznámili, že mu umřel tatínek, pokrčilo rameny: „Hm, tak jo.“ A šlo si hrát do pokoje.

Ale to asi neznamená, že je s tím srovnané, že? Asi si to jen neuvědomuje.

To znamenalo, že to dítě šlo do bezpečného prostředí a tam tu informaci zpracovávalo. Ukázalo se, že neví, co to znamená, že někdo umřel, nikdy s ním o takových věcech nikdo nemluvil a dítě nepřišlo se smrtí do kontaktu.

Takže když dítě někam odejde, tak za ním nejdete a nepřesvědčujete ho, aby s vámi mluvilo?

Do pokojíčku tehdy za ním šel dědeček a hrál si s ním. Chce to mít ho pod dohledem. Ten chlapeček pak za chvíli sám přišel a začal se vyptávat, co to vlastně znamená. Jestli tatínek bude v nebíčku a jak to bude dál. 

Jak se tedy máme před dítětem chovat, když čelíme smutné události?

Právě proto, že máme tendenci děti chránit, často si neuvědomujeme, že tak jako truchlíme my dospělí, úplně stejně truchlí i děti. I děti si musí ztrátou projít a my je vlastně tím, jak to prožíváme, jak s nimi mluvíme, můžeme učit, jak se to má dělat. Když někdo umře a vy to dětem neřeknete, nevezmete je na pohřeb, snažíte se je před tím chránit, nebrečíte před nimi, co jim dáváte za informaci? Že když se něco špatného stane a někdo, koho jsme měli rádi, už tady není, tak normální je nedávat to najevo, dusit to v sobě a vůbec o tom nemluvit. A dítě si to pak tento vzorec chování s sebou nese do života.

Kdežto když s dětmi mluvíte, dáte tomu prostor a věci jim vysvětlíte, učíte je normální reakci. Proto nabádáme rodiče, aby to dětem řekli. My jim s tím pomůžeme, je ale důležité, aby byla přítomná pro ně důležitá blízká osoba a aby se to dozvěděly v prostředí pro ně bezpečném.

Které situace jsou pro vás při intervencích nejméně příjemné? 

Nejvíc zátěžové jsou ty, které se týkají dětí. Policisté nás třeba zavolají, když dítě náhle umřelo nebo když se neví proč.

Jak vypadá intervence v případě pohřešovaných dětí?

To je specifická práce a specifický trestný čin. Rodina má mnohdy pocit, že se toho moc nedělá, což je pochopitelné. Intervent vysvětluje, co všechno policie dělá a proč. Kromě toho jsme i zde zprostředkovatelem komunikace mezi policií a rodinou. Nejhorší pro rodinu je nejistota a ta v těchto případech je, fantazie jede naplno.

Třeba víte, že to není tak, že by dítě pravidelně utíkalo z domova, ale je předpoklad, že se mu něco stalo. Práce interventa je proto náročnější. Pomáháme rodině, aby se aktivizovala, aby se zapojilo její okolí, to hodně pomůže. Nemůžete dlouhou dobu sedět jen tak s rukama v klíně a čekat. 

Je nějaký výjezd, na který si vzpomenete ještě po letech?

Určitě. Jsou to výjezdy, u nichž se setkávám s velkou mírou lidské bezohlednosti, netečnosti. Kdy lidé mohli neštěstí jiného zabránit, ale nereagovali. Oběť volá o pomoc, ale marně. Svědci pak říkají: „Já jsem slyšel, že se tam něco dělo, ale nenapadlo mě něco udělat.“ Několikrát jsem se setkala s tím, že kdyby svědek zavolal na linku 158, tak by třeba k tragédii nedošlo.

Mluvím teď hlavně o situacích, kdy došlo k závažnému trestnému činu. Třeba k vraždě. Neříkám, že musíte jít někoho bránit a riskovat svoje zdraví a život, ale tím, že zavoláte na linku 158, můžete pomoci.

Kpt. Mgr. Drahomíra Švancarová

Jejím úkolem je koordinovat výjezdy krizových interventů a plánovat jejich práci. Sama krizovou intervenci poskytuje přes deset let, kdy pražský tým vznikl.

Jako policejní psycholožka také školí policisty, provádí psychologické testování zájemcům o práci u policie, poskytuje policistům psychologickou péči a podílí se na výběrových řízeních. 

V Praze čítá tým policejních interventů patnáct lidí – všichni jsou policisté, někteří mají také psychologické vzdělání. Ročně mají jen v metropoli přibližně 150 intervencí. 

Autor článku

Redaktorka serveru Vitalia.cz.

Vystudovala žurnalistiku a češtinu na Univerzitě Palackého v Olomouci, začínala jako redaktorka v Deníku, poté na webu TV Nova. Jedenáct let včetně rodičovské pauzy působila v týmu iDNES.cz.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).