Rakovina, a co dál?

Lucie onemocněla rakovinou ve svých dvaačtyřiceti letech. Pro čtenáře, kteří podobnou zkušeností procházejí či už prošli, nebo jen z preventivních důvodů či ze zájmu, přinášíme tento otevřený a upřímný rozhovor s ní.

Lucie, jak jste žila předtím, než se objevila rakovina prsu? Přemýšlela jste vlastně vůbec někdy o této nemoci? 

Než se objevila rakovina, tak jsem o této nemoci moc nepřemýšlela. Občas mě napadlo, že se tak stresuji, že si ještě „uženu“ rakovinu, ale popravdě jsem to nebrala zcela vážně. Opravdu mě nenapadlo, že by mě to mohlo potkat, neměli jsme v rodině nikoho s touto nemocí, a navíc jsem žila poměrně zdravě, až na to, že jsem se v poslední době hodně stresovala a nikdy jsem pořádně nevypnula.

Jak jste na nemoc přišla, u lékaře, nebo sama?

Bulku jsem si nahmatala sama úplnou náhodou. Je pravda, že jsem se občas kontrolovala, ale bulku na místě, kde se objevila, bych asi při „kontrole“ stejně nenašla. Objevila se kousek nad bradavkou, normálně jsem si kontrolovala prsa jen z boku.

Galerie: Samovyšetření a příznaky rakoviny prsu

Když jste si nahmatala bulku, napadlo vás, že to bude tak závažná diagnóza?

Vyděsilo mě to, ale nemyslela jsem na nejhorší. Vážně mě nenapadlo, že bych mohla mít rakovinu. Ještě poté, co jsem si šla k praktickému lékaři pro doporučení na vyšetření k mamologovi, jsem stále byla v klidu, přestože mi říkal, ať se nenechám odbýt a domluvím si co nejdřívější termín. Stále jsem to nebrala moc vážně, jelikož jsem si myslela, že není možné, aby to potkalo zrovna mě.

Jak lékaři ve vašem případě postupovali?

Nejdříve provedli ultrazvuk, poté hned mamograf a další den jsem šla na biopsii, pak jsem musela týden čekat na její výsledky. Poté, co mi bylo řečeno, že nádor je zhoubný, jsem musela jít na ultrazvuk břicha, rentgen plic, scan kostí a magnetickou rezonanci prsou, aby se vyloučil jiný nádor či rozšíření nemoci do dalších orgánů. Chci podtrhnout, že jsem byla z přístupu lékařů a zdravotních sester nadšená, všichni byli velice vstřícní a milí. Také mi přišlo, že naše zdravotnictví je na vysoké úrovni a po celou dobu jsem měla pocit, že jsem v dobrých rukou, že o mě bude dobře postaráno. Byla jsem si vyslechnout názor na moji diagnózu u více lékařů a jejich informace a názory se shodovaly.

Popisuje se pět fází „smiřování“ se s touto nemocí: šok, odmítání, agrese, smlouvání, smíření. Měla jste to po vyslovení diagnózy a v průběhu léčby také tak? 

Přesně tak. Nejprve to byl to šok, poté jsem tomu nechtěla uvěřit a byla jsem naštvaná, měla jsem pocit, že vše končí, že už nebudu nikdy moct dál žít jako doteď a pociťovala jsem určitou nespravedlnost, proč zrovna já. Myslela jsem si, že teď se musí celý svět točit kolem mě. Ovšem toto vše jsem si prožila hned na začátku, v průběhu léčby jsem už byla ve fázi smíření a možná i proto jsem měla poměrně hladký průběh léčby.

Věřila jste, že se vyléčíte? Psychika asi hraje v léčbě velkou roli, že?

Věděla jsem hned od začátku, že se vyléčím. To bylo první, co mi můj mamolog řekl poté, co mi sdělil diagnózu. Věděla jsem, že nádor není velký a je v počátečním stadiu a také všechna další vyšetření vyloučila metastázy či jiný nádor. Jsem naprosto přesvědčená o tom, že psychika hraje při léčbě jednu z největších rolí.

Jak na vaši nemoc reagovala rodina, manžel? Jaká slova jste použila, když jste vysvětlovala své onemocnění malé dcerce?

Manžel zachoval chladnou hlavu, hned od začátku, co se to dozvěděl, postupoval pragmaticky, radil mi, abychom si vyslechli názor více lékařů. A ani jednou mi nedal najevo strach, že by to mohlo dopadnout špatně. Řekla bych, že byl takovou mojí tichou oporou. Nejvíce jsem se bála to sdělit mým rodičům, jelikož jsem si představila, jak bych trpěla já, kdyby mi něco takového musela sdělit moje dcera. Rodičům jsem to řekla, až když jsem věděla, že mám pouze jeden nádor a že vyšetření nevykazují známky rozšíření nemoci do dalších orgánů. Takže rodiče překvapivě byli taky hodně stateční a také mě nelitovali a vůbec nepřipouštěli, že by to mohlo dopadnout špatně.

Poté došlo na to, že jsem musela mé dceři sdělit, že se něco děje a že půjdu na operaci. Řekla jsem jí, že jsem si našla bulku v prsu a že musí být odstraněna, aby nezačala být nebezpečná pro další části mého těla. Popsala jsem jí, že vznikla tak, že se shlukly nezdravé buňky na jednom místě. Až postupem času, když už jsem byla v průběhu chemoterapie, jsem jí řekla, že jsem měla zhoubný nádor a že to vlastně byla rakovina. Dcera měla největší problém s tím, že jsem byla bez vlasů, ale paruka vše zachránila.

PŘEČTĚTE SI: Našli mi rakovinu prsu. Mám to říct dětem?

Jak probíhala chemoterapie? Jaké byly její důsledky a co vám s nimi pomáhalo? Používala jste také nějaké bylinky či alternativní léčbu?

Po první dávce chemoterapie mi bylo hodně špatně, zvracela jsem dva dny a týden jsem byla naprosto vyřazena „z provozu“. Jen jsem ležela, také mě to hodně psychicky dostalo. Myslela jsem, že mi takhle zle bude po celou dobu chemoterapie, celé tři měsíce (měla jsem čtyři dávky po třech týdnech). Ale po týdnu jsem se sebrala, začala jsem chodit ven a pak mi bylo dobře dva týdny, než jsem šla na další dávku, cítila jsem se i plná energie. Vlasy mi vypadaly čtrnáct dnů po první dávce chemoterapie, stalo se to během tří dní. I když je na to člověk připravený, přesto to byl šok. Sáhnete si do vlasů a vypadne vám celý trs vlasů. To bylo zlé, ale nasadila jsem si paruku a prostě jsem se smířila s tím, že už je to tady a že nebudu mít půl roku vlasy. Dokonce mi to ze začátku přišlo zajímavé, že se vidím, jak vypadám úplně bez vlasů. Nějak jsem si říkala, že tak nějak znovu přicházím na svět. Čím déle jsem byla bez vlasů, tím víc mi to přestávalo vadit.

TÉMA: Chemoterapie bez vypadání vlasů? Ano, díky chlazení

Chemoterapie u mě způsobila pouze vypadání vlasů, chlupů a z části také obočí a řas plus nevolnost a slabost, jiné vedlejší příznaky jsem neměla. Proti nevolnosti mi hodně pomohl prášek Emend. Jedla jsem chlorellu a pila jsem ječmen, ale to jsem užívala již dříve, jen jsem trochu zvýšila množství. Také jsem jedla kustovnici, která má pomáhat při krvetvorbě. Jednou mi musela být odložena aplikace chemoterapie, jelikož jsem měla špatný krevní obraz. Po celou dobu chemoterapie jsem nepila alkohol a hodně jsem pila bylinné čaje, například mátový, a jedla jsem více jogurty a pila zakysané mléko, to mi dělalo dobře. Snažila jsem se jíst méně sladkostí, vyhýbala jsem se tučným jídlům a hodně jsem omezila kafe.

TIP: Jak jíst při onkologické léčbě? Racionální výživa jde stranou

Součástí léčby bylo i ozařování, kolik to bylo dávek a jak na to reagovalo vaše tělo?

Měla jsem třicet čtyři dávek. Ozařování byla pohoda, nebolí to. Kůži jsem měla spálenou až ke konci ozařování. Já jsem se každý den poctivě mazala krémem Radioxar a již měsíc po skončení ozařování jsem po něm neměla žádné známky, dokonce mi to i pomohlo k tomu, že jizva na prsu je hezčí a vypadá jen jako škrábnutí. No a v podpaží, kde jsem byla ozařovaná, mi nerostou chlupy.

Lucie, věříte v Boha, v něco „vyššího“, v posmrtný život? Doporučila byste čtenářům třeba nějaké knihy, které vám pomohly?

Neřekla bych, že věřím v Boha či v něco vyššího, věřím v to, že si svůj život vytváříme sami svými myšlenkami. Také si myslím, že všechno špatné je k něčemu dobré. Myslela jsem si to před nemocí a myslím si to stále. Také jsem přesvědčená, že se nic neděje náhodně a vše má svůj účel. Mně pomohla kniha Rakovina a její poselství. Je pravda, že jsem hned nechápala všechny souvislosti, ale postupně mi to začalo docházet a spousta věcí, které byly v knize popsány, seděly na mě. Nejtěžší je odpustit sám sobě, ale je to velice důležité, k tomu, aby se měl člověk rád. K tomu může pomoci kniha Radikální odpuštění. Momentálně čtu knihu Mnich, který prodal své ferrari, ta je velmi milá a myslím, že by mohla navodit velmi pozitivní postoj k životu a hodně optimismu.

V průběhu léčby jste dopsala diplomovou práci a udělala státnice na magisterském studiu. Jak je to vůbec možné, kde jste našla tu sílu?

Diplomovou práci jsem měla dopsanou ještě před stanovením diagnózy, ale k obhajobě jsem šla dva dny po tom, co mi bylo sděleno, že mám rakovinu. Možná, že mi to i pomohlo – šla jsem k obhajobě s pocitem, že jsou na světě důležitější věci, než zda ji udělám. Byla jsem proto trochu uvolněnější a nebylo to pro mě prvořadé. Nakonec obhajoba proběhla dobře, a dokonce jsem z ní měla dobrý pocit, dodalo mi to energii. Kdybych ji odložila, jen bych to táhla před sebou a to by mě zatěžovalo ještě víc. Státnice jsem si ale odložila na další termín. Když jsem pak zjistila, že během chemoterapie je mi špatně jen jeden týden a dva týdny jsem v pohodě, tak jsem do státnic šla. Je pravda, že jsem se na učení nedokázala soustředit tak, jako když je člověk zdravý, ale myslím, že mi to během léčby možná paradoxně pomohlo, jelikož jsem se nezaobírala tolik svou nemocí, ale tím, kolik se toho ještě musím naučit.

Je teď „ve vás“ něco jinak? Co vám rakovina dala a co vzala? 

Já bych řekla, že mi rakovina spíše dala, než vzala. Nechci se rouhat, ale tato zkušenost mi hodně pomohla, jsem daleko vyrovnanější, neřeším věci, které za řešení nestojí, nesnažím se mít vše pod kontrolou a daleko víc si vážím života a každého dne. Snažím se teď na každém dni najít něco hezkého. Také jsem zjistila, že mám kolem sebe spousty lidí, kteří jsou úžasní, a mám obrovské štěstí, že tito lidé – rodina a přátelé – jsou součástí mého života. Všichni byli během mé nemoci báječní, nikdo mě nelitoval, naopak všichni dokázali použít jemný a vkusný humor, i díky tomu jsem se během léčby cítila po psychické stránce velice dobře a hodně jsem si odpočinula. Za to vděčím mé rodině a mým přátelům, také přístup zaměstnavatele byl a je po celou dobu mé pracovní neschopnosti více než vstřícný.

Souhlasila byste s autorkou knihy Rakovina a její poselství Lise Bourbeau v tom, že tato nemoc je vlastně přínosem, že je to „volání našeho vnitřního boha, abychom poznali svou vnitřní sílu a uvědomili si, že trpíme nedostatkem sebelásky“? A že, jak píše autorka, „rakovina je nemoc emocí“?

Souhlasím s Lise Bourbeau, že tato nemoc je vlastně přínosem, tedy v mém případě to tak opravdu je. Po přečtení její knihy jsem si uvědomila, že jsem se vlastně neměla ráda a že pokud se nezačnu mít ráda, tak nenajdu klid. Během léčby jsem začala chodit na jógu, která mi pomáhá v tom, abych poznala sama sebe a abych se měla ráda. Nevím, jestli bych nazvala rakovinu nemocí emocí, ale myslím si, že rakovina je zcela určitě nemoc, která vás má na něco upozornit. Chce vám říct, abyste se dostali sami k sobě a přestali si sami (i když nevědomě) ubližovat. No a co mi rakovina vzala? Asi jen těch pár uzlin, které musely být odstraněny. Také se kvůli této zkušenosti teď víc bojím, když se necítím zcela dobře a něco mě bolí. Hned se obávám, aby to nebylo něco vážnějšího, ale to už je cena za to, že teď žiji daleko vědomější život než kdy předtím.

TIP: Rakovinu prsu mají často ženy, které o někoho pečovaly, říká onkoložka Alena Bílková z Mamma centra Zelený pruh

3 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 27. 11. 2017 10:39