Medicína za první republiky: Pokuty za pohlavní choroby, tuberkulóza a dětské nemoci, na které nebylo očkování

První republika zažívala rozkvět ve všech ohledech, a to taky v oblasti zdravotnictví a poskytování lékařské péče. Začátky ale nebyly vůbec jednoduché. Po první světové válce bylo zdraví obyvatel silně podlomené, běžná byla podvýživa a velký stres udělal také své. 

V té době se značně rozšířila tehdy neléčitelná tuberkulóza i pohlavní nemoci a v letech 1918 až 1920 svět ohrožovala pandemie španělské chřipky. Lékaři tedy rozhodně měli co řešit. 

Úspěšný boj s tuberkulózou

Nejprve si připomeňme s jakými nemocemi v době první republiky lékaři museli bojovat a jak se jim to dařilo. Podvýživa a špatný zdravotní stav vedl k vyššímu výskytu tuberkulózy plic, které bylo v republice po válce odhadem asi 480 000 případů. Ještě v 19. století patřila právě tuberkulóza k nejčastějším příčinám úmrtí. Velkou pomocí se stala kalmetizace neboli vlastně očkování.

Název kalmetizace odvíjel od jména francouzského lékaře Alberta Calmetta, který se proslavil svými výzkumy v toxikologii a imunologii a vývojem vakcín proti mnoha smrtelným chorobám. Společně s veterinářem Camillem Guérinem experimentovali s bakterií, která způsobovala tuberkulózu u skotu a vytvořili vakcínu BCG, která byla poprvé úspěšně vyzkoušena v roce 1921.

Přečtěte si také:

Básníka zabila tuberkulóza, léčba v Tatrách ani v Chorvatsku u moře mu nepomohla

Zapomenout ale nesmíme ani na Roberta Kocha, který už na konci 19. století objevil bacil způsobující tuberkulózu a později získal Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. A nejen díky postupnému zavádění očkování u nás, ale také pod vlivem dalších snah se postupně počet nákazy tuberkulózou snížil a už v roce 1937 poklesla úmrtnost na tuberkulózu oproti roku 1920 o polovinu. Zdravotní péči a šíření osvěty poskytovala také mnoha sanatoria a dobrovolné organizace, například Masarykova liga proti tuberkulóze.

Pokuta za pohlavní choroby 

Válka vedla i k šíření pohlavních nemocí, s nimiž lékaři museli bojovat tehdy dostupnými prostředky. Pomohla také osvěta a opatření proti prostituci v rámci zákona o potírání pohlavních chorob z roku 1922, kde je zmíněna kapavka, syfilis a měkký vřed. Nařízení ustanovuje, že každý pohlavně nemocný se musí nechat léčit lékařem a nikým jiným, léčbu nemajetného zaplatí stát a ten, kdo se nebude chtít léčit a bude nemoc dále roznášet, má být zajištěn a držen v léčebném ústavu až do svého vyléčení a poté chodit na povinné kontroly. Každý lékař musí případy pohlavních nemocí hlásit, ale je povinen udržovat anonymitu pacientů.

Zákaz platil pro nabídku léčby pohlavních chorob na dálku bez osobního setkání s pacientem a v zákoně se objevila třeba i tato věta: Je zakázáno nabízeti se k léčení nemocí pohlavních způsobem vtíravým neb lékařského stavu nedůstojným. Kromě toho byly zrušeny nevěstince a kuplířství podléhalo dalšímu zákonu o trestním stíhání.

Státní správa postará se, pokud toho bude třeba, o zřízení ústavů, ve kterých se dostane řemeslným prostitutkám dočasného útulku a příležitosti k nápravě, stojí dále v zákoně. Ustanovení nabádala také k dozoru nad zpustlou mládeží a ukládala tresty za šíření pohlavních chorob. Kdo nemoc rozšířil souloží z nedbalosti, musel zaplatit pokutu ve výši od 50,– Kčs do 10 000,– Kčs nebo vězením od jednoho dne do jednoho měsíce. Vědomé šíření pohlavní nákazy se už trestalo přísněji, a to od čtrnáctidenního vězení do vězení po dobu osmi měsíců. Trestat se mělo i kojení dítěte syfilisem nakaženou ženou. A trestné bylo také smilnění s osobou mladší 16 let. Všechna tato nařízení podepsal prezident T. G. Masaryk a Dr. Beneš.

Přečtěte si také:

Kokainové večírky a opiová doupata. Prvorepublikoví herci bílý prášek milovali

Útrapy válečných vdov

Prvorepublikové zdravotnictví ovlivnily také útrapy válečných vdov a vysoký počet nezákonných potratů, kterých byly ročně desetitisíce. Stejně tak byla nadále vysoká kojenecká a dětská úmrtnost na běžné dětské choroby, proti kterým se ještě neočkovalo. Byly to například pravé neštovice, skvrnitý tyfus, záškrt, spála, spalničky, černý kašel. 

Postupně ale kojenecká úmrtnost klesala a zavedením povinného očkování v roce 1919 se postupně dařilo mýtit velice nebezpečné pravé neštovice. Na druhou stranu po válce narostl počet sňatků i nově narozených dětí. Do toho bylo potřeba pečovat o válečné invalidy a alkoholiky, protože spousta mužů, kteří prožili válku a ztratili své blízké nebo zůstali mrzáky, svůj stav řešili alkoholem.

V době první republiky vznikala řada abstinenčních hnutí a v tomto ohledu se například o velkou osvětu zasloužil známý prvorepublikový lékař Jan Šimsa (1865–1945). Před válkou založil proslulé sanatorium v Praze Krči, po válce si pak otevřel soukromou ordinaci, kde se kromě jiného věnoval i léčbě alkoholismu. Už v roce 1905 založil Zemský spolek proti alkoholismu a celá léta pořádal protialkoholní sjezdy. V roce 1911 byl s dcerou T. G. Masaryka Alicí na jednom takovém sjezdu ve Štýrském Hradci. Za první republiky se stal členem poradního sboru proti alkoholismu při ministerstvu zdravotnictví a to také v roce 1922 poskytlo dotaci půl milionu korun na zřízení protialkoholní léčebny na zámečku v Truchlově, kde od roku 1923 fungoval Abstinentní pensionát zámek Tuchlov.

Přečtěte si také:

První odvykací centrum u nás nezaložil Skála. Na doktora Šimsu bychom neměli zapomenout

Vynález inzulinu a antibiotik

Velký přínos v léčbě měl v době první republiky vynález inzulínu a jeho zavedení do terapeutické praxe, o něž se zasloužil zakladatel české endokrinologie Josef Charvát (1897–1984). Tento lékař byl profesorem vnitřního lékařství na Karlově univerzitě a věnoval se účinkům inzulínu na lidský organismus. Později získal velké uznání a ocenění za svou celoživotní práci v medicíně. Inzulín v roce 1921 objevili dva vědci v Torontu, Frederick Banting a Charles Best. Svůj objev nejprve testovali na psech, v roce 1922 na teprve čtrnáctiletém chlapci trpícím diabetem, který upadl do komatu a bez léčby by cukrovku nepřežil.

Záchranu mnoha životů zajistilo objevení penicilinu v roce 1928 Alexandrem Flemingem v Londýně, ale jeho zavedení do praxe i u nás ještě trvalo dlouhou dobu. Jeho rozšíření a použití v léčbě teprve zažilo své první úspěchy až v době druhé světové války, v Československu se začal vyrábět až v roce 1944 ve farmaceutické továrně Benjamina Fragnera v Dolních Měcholupech, proto u nás v době první republiky penicilin ještě nikdo neznal.

Poznejte slavné české a slovenské lázně podle fotografií

Možná jste už v nějakých byli na léčebném pobytu, možná jste se tam vydali na wellness víkend, nebo aspoň na jednodenní výlet. Řeč je o lázních. Ty mají mnoho společného. Velice často jde o půvabná a klidná místa, kde se dá skutečně odpočinout.

Spustit kvíz

Spory o nemocenské pojištění

Už v době první republiky si lidé platili zdravotní pojištění. Úrazové a nemocenské pojištění bylo povinné a od roku 1919 platilo pro pracující osoby a všechny jejich rodinné příslušníky. Zákon z roku 1924 prodloužil nárok na bezplatné ošetření z půl roku na jeden rok a upravil podmínky placení pojistného. Výše úhrad se týkala asi 5 až 6 procent z platu a pojištění bylo rozděleno do několika tříd. Pojišťovny fungovaly samostatně a sdružovaly se do svazů, které však podléhaly politický stranám. V roce 1931 svazy sdružovaly celkem 311 různých pojišťoven. Svazy hájily zájmy pojišťoven, vydávaly časopisy a mohly zřizovat léčebny nebo lázně či lékárny. Uvádí se, že systém nemocenského pojištění v době mezi válkami patřil k nejlepším v Evropě.

Vše narušovaly pouze ne úplně přívětivé vztahy mezi pojišťovnami a lékaři. Docházelo mezi nimi k různým sporům. Za zmínku stojí i průměrný roční plat lékaře pracujícího pro pojišťovny, který činil přibližně 47 000,– Kčs.

Z domů pro seniory nemocnice

Za první republiky působila celá řada spolků a dobrovolných organizací, velkou práci v tomto ohledu udělal přednosta odboru sociální patologie na ministerstvu a zakladatel dětské léčebny v Luži MUDr. František Hamza (1868–1930). Velké pravomoce měl Československý červený kříž, který byl založen v roce 1919 a rozvíjel sociálně-zdravotní pomoc. 

V jeho čele stála po celou dobu trvání první republiky Alice Masaryková a pracovalo pro něj na 35 000 dobrovolníků. Velice se dbalo také na zdravotnické vzdělání ošetřovatelek, porodních sester a zubařů. Babické kurzy (školení porodních bab) pořádaly nemocnice, v roce 1930 se pravidla vzdělávání ustálila, vznikla škola s desetiměsíčním školením při nemocnici v Pardubicích, v Liberci a v Moravské Ostravě. V roce 1926 byl v Praze zřízen Státní ústav pro zubní lékařství, který zajišťoval lékařům povinné školení pro vykonávání zubařské praxe.

Významný byl vznik takzvaných Masarykových domovů, což byl systém sociálních ústavů v Praze-Krči podle návrhu architekta Bohumíra Kozáka. Se stavbou se začalo od roku 1926 uprostřed zeleně, šest pavilonů bylo určeno pro seniory, čtyři pro nemocné seniory, dále zde patřily dětská zotavovna, chorobinec a ozdravovna. Domy začaly sloužil v roce 1928 a náležely k nim i obchody, kulturní a lázeňská zařízení, sady, skleníky a podobně. Toto místo za války sloužilo jako lazaret, od roku 1954 pak z tohoto areálu vznikla Thomayerova nemocnice pojmenovaná podle významného českého lékaře.