Hlavní navigace

Před 120 lety vznikla první česká „Společnost pro spalování mrtvol“

Bohumil Tesařík

Pohřeb žehem byl ještě na počátku 20. století označován za „zlozvyk prokletý a zavrženíhodný“. Biblické rčení „prach jsi a v prach se obrátíš“ přitom vystihuje žeh daleko přesněji než tlení v rakvi.

Doba čtení: 8 minut

Sdílet

Pohřbívání a péče o ostatky předků má svou historii a kulturu, svým způsobem vypovídající o stavu společnosti. Nepočítáme-li Sumery, Izraelity, Řeky, Římany, Franky, Germány, Vikingy či staré Slovany, myšlenka na možnost spalování mrtvého lidského těla se těžko probojovávala, byla ve společnosti tabu a napadána – zejména církvemi. Proto také dějiny novodobého pojetí žehu nejsou dlouhé.

Nástup křesťanství v prvních stoletích našeho letopočtu pohřbívání žehem ukončil, protože jedním z jeho základů je víra ve zmrtvýchvstání a kremace byla považována za jeho popření. Roku 789 franský král Karel Veliký zpopelňování zakázal pod trestem smrti a tento zákaz byl v křesťanské Evropě respektován více než tisíc let. Výjimky byly zcela mimořádné. Spalování zesnulých se provádělo pouze při epidemiích moru, zemětřesení a jiných katastrofách. Ve středověku fungovalo upálení jako trest smrti pro zločince a čarodějnice.

První krematoria

Se vzrůstem velkých měst začalo ubývat místa pro hřbitovy, a tak se otázka zpopelňování zemřelých znovu stala aktuální. V roce 1874 byl v Itálii přijat zdravotní zákon, který jako první v křesťanském světě povolil žeh zesnulých, a již o dva roky později bylo v Miláně postaveno první krematorium. Německý inženýr Friedrich Siemens zde postavil žároviště podobné současným kremačním pecím.

„Celý lidský život je jen cesta ke smrti.“
Seneca

Do Čech se myšlenka pohřbívání žehem dostala z Itálie přes Německo, kde byl jejím propagátorem spolek „Die Flamme“. Za časů rakouské monarchie, silně se opírající o katolickou církev, bylo až do jejího rozpadu v roce 1918 pohřbívání žehem zakázáno, a vůbec vznik jakýchkoliv volnomyšlenkářských spolků byl nepřípustný.

Proto také na přelomu 19. a 20. století způsobilo velký mediální rozruch zpopelnění Augusty Braunerové, jejíž jméno je však dnes již trvale zasunuté ve stínu zapomnění. Kdo byla tato žena a čím byla výjimečná? Je pravdivá dobová novinová zpráva s titulkem „První česká matka po smrti upálena“?

Moderní žena v konzervativní době

Při hledání odpovědi na tuto otázku se musíme vrátit v čase o dvě staletí zpět. Hlavní město Království českého Praha mělo na začátku převratných společenských změn v 19. století oproti jiným evropským metropolím spíše provinční charakter a odrážela se zde charakteristická strnulost a nehybnost systému, který se obával každé novoty i projevů veřejného mínění jako stále ještě přetrvávající hrozby Francouzské revoluce. Základními pilíři státu byly věrnost panovníkovi a jeho vládě, katolické víře a tradičnímu uspořádání stavovské společnosti.

Přes veškeré snahy o zachování status quo však i do rakouského mocnářství začaly pronikat politické ideály založené na svobodě člověka a jeho občanských, národních i sociálních právech. Obraz každodennosti se začal měnit. Do této atmosféry se roku 1817 narodila hlavní protagonistka našeho vyprávění z historie zpopelňování – Augusta Braunerová-Neumannová.

Měla původ po přeslici ze starého šlechtického rodu Hřebenářů z Herrenfelzu, pobočné linie pánů z Harrachu; jejím otcem byl vynikající německý chemik, technolog a národohospodář dr. Karel Augustin Neumann (1771–1866). Zabýval se zejména cukrovarnictvím, zvyšováním úrovně sklářství, běličství, barvířství a dalších odvětví, prosadil používání uhlí k vytápění parních lokomotiv v celém Rakousku a sepsal i několik odborných publikací v německém jazyce, kterým se samozřejmě mluvilo i doma. Na žádost Josefa Gerstnera, svého přítele a prvního ředitele pražské Polytechniky, působil zde deset let jako profesor chemie. V roce 1817 byl jmenován guberniálním komerčním radou na místě direktora v úřadu obchodní a manufakturní inspekce při pražském místodržitelství. V zámožné rodině se charismatické Augustě dostalo také slušného vzdělání v přírodních vědách (což bylo tehdy naprostou výjimkou), hovořila několika světovými jazyky, měla malířské nadání. Zkrátka přes konzervativní výchovu se ve své době stala velice moderní ženou.

Rodina Braunerových

Ačkoliv pocházela z intelektuálního prostředí německé úřednické šlechty, díky otcovým stykům se členy Průmyslové jednoty a Měšťanské besedy, seznámila se a ve čtyřicátých letech provdala za vzdělaného staročeského právníka, politika a spisovatele JUDr. Františka Augusta Braunera (1810–1880). Pocházel z mlynářského rodu usazeného v Litomyšli a byl již od gymnaziálních let nadšeným vlastencem. Stal se poslancem zemského sněmu i říšské rady, jedním z nejaktivnějších politiků liberálního směru roku 1848, autorem první formulace českých státoprávních požadavků, vídeňské vládě nepohodlný, nicméně uznávaný odborník v jurisdikci a úspěšný advokát.

Manželé Braunerovi měli čtyři děti, které vyrůstaly v moderním, demokraticky a benevolentně vedeném rodinném prostředí. Nejstarší Vladimír (1853–1924) se stal známým pražským právníkem a převzal po otci advokátní kancelář, Anna (1856–1930) měla literární sklony a provdala se za francouzského spisovatele Élémira Bourgese, Bohuslav (1855–1935) se stal světově proslulým chemikem a univerzitním profesorem a nejmladší Zdeňka (1858–1934) se proslavila jako talentovaná malířka, grafička a knižní ilustrátorka.

„Když se mistr Jan Hus a Jeroným Pražský nebáli dát upálit za živa, nebudeme se bát ani my po smrti.“
Vojtěch Náprstek

Rodina Braunerových patřila k pražské vlastenecké smetánce. Častými návštěvníky jejich tehdy oblíbených salonů v bytě na Pernštýně bývaly významné osobnosti tehdejšího společenského, politického a uměleckého života. Patřil k nim například básník Josef Václav Sládek, Jan Neruda, Václav Hanka, Jan Evangelista Purkyně, Karel Havlíček Borovský, ale i rodina Palackých, Náprstků nebo Riegrů. Nutno podotknout, že v době převládání německého jazyka v českých zemích se zde mluvilo více česky než německy (znalost francouzštiny a angličtiny byla samozřejmá).

Nic, co se dělo v české společnosti šedesátých a sedmdesátých let, se nevyhnulo salonu paní Braunerové: spory o rukopisy, založení loterie ve prospěch osiřelé „dcery národa“ Zdenky Havlíčkové, pražské kulturní události, deklamace veršů a četba ukázek z nových prací prozaických, pěvecké koncerty… Někteří pamětníci ovšem škodolibě tvrdili, že hlava rodiny JUDr. Brauner řešil politické otázky spíše s přáteli u Medvídků či u Fleků než v salonu své kultivované ženy. Později vystřídaly paní Augustu, velkorysou mecenášku a filantropku, její dcery Anna a Zdeňka. Po Braunerově smrti převážili v salonu umělci nad politiky. Malíř Antonín Chittussi sem přivedl své přátele Mikoláše Alše, Julia Zeyera, J. V. Myslbeka a řadu dalších. Vlastenectví, to byla hodnota v rodině Braunerových velmi žádoucí.

Ojedinělý život, ojedinělý konec

Zcela ojedinělý byl nejen celý Augustin život, ale také jeho konec – především proto, že jí byl uspořádán první občanský pohřeb u nás, čin zvláštní a ojedinělý. Zemřela 18. října 1890 při jedné z mnoha návštěv svých dcer v Paříži. Podle výslovného přání byla zpopelněna v krematoriu největšího pařížského hřbitova Pére-Lachaise. Žeh jako forma pohřbívání byl zde povolen již od časů revoluční Francie jako „fakultativní spalování mrtvol“. A tady začaly těžkosti.

„Kdo vlasti sloužíš, vděku nečekej.“
Nápis na rodinném hrobě Braunerových na Vyšehradě

Rakousko-Uhersko v té době nemělo jediné krematorium a až do roku 1918 se na území habsburské monarchie zemřelí nespalovali. Rakouský právní řád sice žeh nezakazoval, ale spalování na vlastní půdě nebylo povoleno, takže zpopelnění bylo možné jedině v cizině. Bylo ovšem nákladné – 500 až 600 korun, takže si je mohli dovolit pouze bohatí.

Poslední cesta v krabici na klobouky

Myšlenka spalování mrtvého těla, dnes přirozená součást našeho života, byla ještě stále pro mnoho lidí nepřijatelná. Téměř neskutečná až kuriózní byla již přeprava urny vlakem z Paříže do Prahy. Její dcery Anna a Zdeňka ji uložily do krabice na dámské klobouky, se kterou vždy cestovaly.

Protože tehdy katolická církev stále vystupovala důsledně proti žehu (ještě v roce 1886 byl v papežském dekretu žeh označen za „zlozvyk prokletý a zavrženíhodný“) a stavěla se rovněž proti ukládání uren zemřelých na všech hřbitovech, musely být umístěny jinde. Ani v tomto případě nedala pražská kapitula souhlas s uložením urny na Vyšehradském hřbitově do rodinné hrobky (kde byl již deset let pohřben její manžel), natož se smutečním obřadem.

Rodina Braunerů však byla mimořádně vážená a vlivná, takže se celá záležitost vyřešila kompromisem. Urna byla uložena bez církevního obřadu a na prosbu mladší dcery Zdeňky nad hrobem namísto kněze promluvil Vojtěch Náprstek, přítel Braunerových a jeden z prvních propagátorů pohřbů žehem u nás. Mimo jiné citoval ono biblické „prach jsi a v prach se obrátíš“, slova, která vystihují žeh daleko přesněji než tlení v rakvi. Zastáncem žehu v českých zemích byla Božena Němcová a Jan Neruda: „Aby už tedy jednou přestalo to nerozumné pohřbívání nynější. Ale dvacet let už propadám s návrhem svým – zkusím toho obráceně: budu mlčet a lidstvo mi to snad pojednou udělá natruc!“ konstatoval velký básník.

Byla první zpopelněnou Češkou Augusta Braunerová?

Až do současnosti se traduje, že Augusta Braunerová byla prvním zpopelněným Čechem (vlastně Češkou). Jde však o stále přepisovaný omyl.

Již v roce 1883 – tedy o sedm let dříve – byla v krematoriu v německém městě Gotha (Durynsko), spálena členka Prozatímního divadla Helena Veverková-Vinandová, neteř novináře a politika dr. Karla Sladkovského a žačka slavné herečky Národního divadla Otýlie Sklenářové-Malé. Teprve poté jako druhá Češka následovala Augusta Braunerová (jako česká žena-matka však byla opravdu první), třetím byl Vojta Náprstek (1894) a v roce 1906 ze známých osobností například herečka Hana Kvapilová.

První Společnost pro spalování mrtvol vznikla v Čechách před 120 lety

V letech na přelomu 19. a 20. století byly z českých zemí ročně v Německu zpopelněny jedna až dvě osoby, teprve v roce 1911 počet vyskočil na pětadvacet. To již měla idea žehu leccos za sebou.

Základní kámen Krematoria v Liberci byl položen roku 1915
Autor: on Wikipedia.org / ŠJů, podle licence: CC BY-SA 3.0

Základní kámen Krematoria v Liberci byl položen roku 1915

První Společnost pro spalování mrtvol vznikla v Čechách v roce 1899. Jejími zakládajícími členy byli mimo jiné pražský hygienik MUDr. Jindřich Záhoř, městský inženýr Ludvík Čížek, budoucí starosta Sokola JUDr. Josef Scheiner, básník J. V. Sládek a herečka Hana Kvapilová.

Druhým podobným institutem byl spolek Krematorium, který vznikl v roce 1909, a jeho prvním předsedou byl dramatik Jaroslav Kvapil. S jeho jménem je také spojeno vydání nejkratšího zákona čís. 180/1919 Sb., o fakultativním pohřbívání ohněm, tzv. Lex Kvapil, přijatého záhy po vzniku Československé republiky 1. dubna 1919. Obsahoval pouze dva paragrafy a dvě věty:

§ 1 – Pohřbívání ohněm jest povoleno,

§ 2 – Provedením zákona je pověřen ministr veřejného zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti.

Postavit se může, ale zpopelňovat se v něm nesmí

První pohřeb žehem v Praze se konal až v listopadu roku 1921 v provizorním krematoriu na Olšanech, a to zesnulého MUDr. Františka Adamce. Avšak již v roce 1914 bylo krajanským sdružením Čechů v Chicagu uvedeno do provozu „První české národní krematorium v Chicagu“.

První krematorium na českém území bylo postaveno německými obyvateli Liberce v letech 1915–1916 s tím, že „postavit se může, ale zpopelňovat se v něm nesmí.“ (První kremace byla provedena až 30. října 1918 bezprostředně po vzniku první čs. republiky.)

V roce 1926 byl pohřební ústav Hlavního města Prahy pověřen výstavbou nového krematoria, vyhovujícího všem moderním požadavkům. Vybrán byl pozemek ve Strašnicích a vypsána soutěž, ze které jako vítězný vzešel návrh arch. Aloise Mezery. Stavba započala v roce 1929 a nové krematorium bylo slavnostně otevřeno primátorem JUDr. Karlem Baxou dne 23. ledna 1932.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).