Hlavní navigace

I velmi malé děti vědí, že existuje smrt

Lenka Krbcová

ROZHOVOR – „Smrt není spánek. Dětem to tak nikdy neříkejte, mohou se bát usnout,“ říká Sylvie Stretti. Založila a vede poradnu Vigvam, kde s kolegy pomáhá rodinám s dětmi, kterým zemřel někdo blízký.

Doba čtení: 17 minut

Sdílet

Snaží se pomáhat – a to rychle. „Objednací lhůty k psychologům a do poraden bývají velmi dlouhé. Setkala jsem se také s tím, že škola má krizovou poradnu pro děti – a je v provozu ve středu od dvou do šesti. Takže děti mohou být v krizi jen ve středu odpoledne?“ popisuje Sylvie Stretti, ředitelka poradny Vigvam.

Zrovna se zabydlují v nových prostorách v pražské Troji. V přízemí vilky se zahradou našla útočiště poradna a najdou ho tu i rodiny s dětmi, které postihla bolestná ztráta – smrt nejbližších. Podobné terapeutické zařízení potřebuje domácké prostředí, které není strohé jako kanceláře ani nemá nemocniční charakter. V místnostech Vigvamu jsou měkké pohovky, hračky, pastelky, dokonce i pískoviště.

Jednou z věcí, která tu ještě chybí, je nový malý stan, ten původní se již rozpadl. „Vyrostla jsem na indiánkách a teepee, vigvam pro mě vždy byly symbolem tepla a bezpečí, kde se všechno zvládne, i když venku je třeba mráz, bizoni a nepřátelé. A tento pocit chceme v poradně Vigvam vytvářet pro naše klienty: Noste problémy sem a tady to spolu zvládneme, abyste pak mohli jít do vnějšího světa,“ říká terapeutka. Dobře ví, že někteří lidé neradi pláčou, když je ostatní vidí, a platí to i pro děti. Ty se ve Vigvamu mohou schovat právě do stanu a s terapeutem si povídat, aniž by viděl, jak jim tečou slzy.

Poradna Vigvam pořádá krizovou terapii pro rodiny, které ztratily někoho blízkého, ale zaměřujete se zejména na děti?

Zatím pro nás bylo indikátorem, že v rodině zůstalo dítě. Je otázka, jestli to tak zůstane i do budoucna. Vycházíme ze švédského modelu Erica Foundation, kdy pracujeme především s celým rodinným systémem a pomáháme s tím, aby tento rodinný systém dokázal těžkou ztrátu unést. Nejčastěji se na nás obracejí lidé, které postihla smrt v rodině náhlá a nečekaná. Nehoda, náhlé zhoršení zdravotního stavu a v mnoha případech jde o sebevraždu.

Jak rychle by měla tato pomoc přijít?

Čím dříve přijde, tím lépe. Pozůstalí se začnou dříve adaptovat na nový svět, ve kterém teď budou žít. Dříve se jim snáz o tématu mluví, dříve to zvládají a dříve dokážou jako rodina zas dál fungovat.

Napadne vůbec rodiče, že by mohli a měli vyhledat podporu profesionála?

Buď to napadne rodiče, nebo někoho z okolí. Odkaz na nás dávají i krizoví interventi, Policie ČR nebo záchranná služba, na krizových linkách, v poradnách. Pomalu o sobě dáváme čím dál tím více vědět. Například máme od začátku dobrou spolupráci s policií, dokáží na nás odkazovat velmi rychle, stejně jako některá nemocniční zařízení.

Poradna Vigvam

Poskytuje pomoc prostřednictvím krizové terapie. Nejčastěji se na ni obracejí rodiny, kde došlo k nečekané, náhlé, nebo i násilné smrti. Terapeuti věnují pozornost jak dospělému, tak dítěti tak, aby byli schopni ztrátu pochopit, přijmout a žít dál. Úmrtí v rodině se nedá zabránit, ale je možné zvolit kroky, které zastaví rozvoj traumatu a pomohou rodině smrt blízkého přijmout.

  • Poradna funguje od října 2016.
  • Vloni začala terapie s 23 novými rodinami.
  • Celkem pracovala s 57 klienty a cca 30 dětmi.
  • Nejmladšímu dítěti byl jeden rok.
  • Terapie obvykle zahrnuje 15 sezení, podle individuální potřeby.
  • Tým tvoří 8 osob, z toho 5 terapeutů.
  • Terapie je poskytována zdarma.

Kontakty a další informace:

Přijdete i k lidem domů, nebo terapie probíhá vždy ve Vigvamu?

První kontakt je telefonický, povídání po telefonu, někdy stručnější, jindy hlubší, záleží na tom, jak na tom daný člověk je. Připomíná to hovor v rámci krizové intervence na lince důvěry. Ostatně téměř všichni naši zaměstnanci prošli výcvikem v krizové intervenci a na linkách důvěry pracovali. Dojde k prvotnímu mapování, co se stalo, kdy se to stalo, co vlastně očekávají… Někdy se rodiny potřebují například připravit na to, že se blíží pohřeb, jindy je to o něco později, třeba před návratem dětí do školy.

Následuje pozvání do poradny, ideálně pro celou rodinu a nejlépe do čtrnácti dnů. To je velmi důležité, protože jak víme, u klinických psychologů je těžké sehnat termín; také ne každé truchlení potřebuje psychologa. Terapeutická centra a poradny mívají čekací doby minimálně jeden až tři měsíce, někdy i půl roku. A v případě smrti v rodině je za půl roku už všechno jinak. Ztráta se třeba zapouzdří, dojde ke změně ve vztazích… Pak je potřeba hlubší práce s rodinným systémem, než když terapie přijde včas.

Rodiny pak docházejí k nám do Vigvamu, na prvním setkání jsou všichni pohromadě. Věnují se jim minimálně dva terapeuti. Na dalších sezeních se již dělíme, na začátku a na konci sezení pracujeme dohromady, v hlavní části s dětmi a dospělými zvlášť. Hodně záleží na věku dětí a konkrétním případu, někdy je třeba přizvat i třetího terapeuta, což už je dosti náročné na koordinaci. Obvykle se s rodinou setkáváme patnáctkrát, s tím, že je možné terapii individuálně prodloužit či zkrátit.

Co radíte rodinám, které mají před pohřbem blízkého člověka? Mají vůbec děti chodit na pohřby?

Na prvním místě hraje roli věk dítěte. Myslím, že od dvou, dvou a půl let se o tom dá s dětmi mluvit. K tomu vedeme i rodiny: Pobavte se o tom s dětmi. Řekněte jim, jak pohřeb vypadá, zeptejte se, jestli se toho chtějí účastnit. Někdy děti chtějí jít až na pohřební hostinu, na tom není nic špatného, vlastně nic není špatně. Záleží také na blízkosti zemřelého, ztráta je diametrálně odlišná u vzdálené tety a oblíbeného dědy.

Je hodně důležité se dětí ptát. Zhruba do dvou let dítěte je to víc na rozhodnutí rodičů, říkám jim: Udělejte to tak, aby vám v tom bylo, pokud je to možné, alespoň trochu dobře. Jestli je pro vás důležité mít na pohřbu dítě vedle sebe, vezměte ho s sebou. Zvláště u miminek zhruba do roka. Mezi prvním a druhým rokem je vývoj dětí hodně individuální. Pokud naopak má rodič pocit, že by na dítě účastí na pohřbu například přenášel vlastní smutek, necítil by se dobře, ať si zajistí hlídání a netrápí se, že dítě na pohřbu nebude. V tom případě, pokud už dítě vnímá, že někdo byl a najednou není, je dobré vymyslet jinou rozlučku. Vhodnou formou, třeba s pohádkou, písničkou.

Mám zkušenost, že děti zhruba od dvou let jsou schopné si říct, zda na pohřeb chtějí, nebo ne. „Nechci tam, bude tam moc lidí.“ Nebo: „Chci tam být s vámi. Nechci být někde mimo.“

Dokážou si děti vůbec představit, o co se jedná? Co to je pohřeb, co to je smrt? Od kterého věku dokážou vnímat, že je to konečné a co to znamená?

To je velmi důležitá otázka. Narážím totiž stále a často na mnohé mýty. Zrovna včera jsem se dočetla na jednom webu, že děti mezi třetím a šestým rokem ještě stále nemají představu o tom, co to smrt je. S tím zásadně nesouhlasím. Děti od tří let vědí, že je smrt. Mají o tom možná nějakou svoji představu, ale vědí, že člověk, zvíře se neprobudí, nevrátí, že už ho nikdy neuvidí. Uvědomují si, že tam byl nějaký vztah, který přetrvává, ale objekt toho vztahu už není.

Vždyť děti už od školky vidí zašlápnutou žížalu, mrtvého brouka, smrt vnímají neustále kolem sebe a jsou to jenom naše dospělé báchorky a domněnky, že to nedokážou pochopit. Ony to vstřebávají svým způsobem. Spolupracuji také se školkou, kde jsou i děti od jesliček, a vím, jakým způsobem i ti malí reagují a že smrt nějakým svým způsobem vnímají. Obvykle kolem třetího, čtvrtého roku se u dětí objevuje otázka typu: „Mami, ty mi taky jednou umřeš? Já nechci, abys mi umřela!“ Smrt je v i pohádkách, se kterými jsme bytostně spjati, všudypřítomná – stejně jako zrození. Podle mých zkušeností, obecně děti mezi druhým a třetím rokem začínají vnímat smrt, vědomí toho, že smrt znamená něčí konec.

6 základních tipů, jak mluvit s dětmi o smrti: 

  • Říkejme věci na rovinu, ať se vše dozvědí od svých blízkých, nikoliv od cizích, třeba ve škole.
  • Pojmenovávejme smrt, jasným konečným slovem smrt. Pokud používáme zmírňující slova, jako třeba odešel nebo usnul, můžeme u dětí vyvolat nečekanou reakci v podobě strachu ze spánku nebo jakéhokoli oddělení od rodiče (v noci, ve školce, ve škole).
  • Nebojme se dětského pláče, přeci ke smutku patří.
  • Děti mají vlastní bezpečnostní obranné mechanismy, proto někdy reagují pro okolí nesrozumitelně nebo zdánlivě nevhodně. Je v pořádku, když změní téma hovoru – už byl moc dlouhý, víc toho dítě neunese. Pokud se začne smát, může to mít více vysvětlení – buď je smutek moc náročný a dítě uniká paradoxní reakcí, nebo neví, co se očekává a jak se má chovat (učí se nápodobou), nebo se opravdu stalo něco směšného, co jsme my dospělí přehlédli.
  • Buďme s dětmi. To, co potřebují, je naše blízkost třeba i beze slov. Někdy děti dokáží být smutné, jenom když jsou samy, ale i tak potřebují naše objetí.
  • Nebojme se vlastních emocí (pláče nebo zloby) před dětmi, jinak se nemohou naučit vlastní emoce rozpoznat a pochopit.

Zdroj a další informace www.poradna-vigvam.cz.

Jak děti reagují na úmrtí někoho blízkého? Co cítí? Je to smutek? Co třeba pocit zrady, zloba, vztek na toho, kdo je opustil? Nebo výčitky?

Zejména u menších dětí, zhruba do pátého, šestého roku, se hodně často objevují paradoxní reakce. Dítě se najednou začne smát, jako kdyby to nebylo. Je schopné v jednu chvíli říct: „Sestřička mi umřela, jsem smutná…“ a za minutku radostně volá: „Jdeme jezdit s tímhle kočárkem!“ To je vlastně typická dětská reakce, emoční výkyvy zdravého truchlení.

Další reakcí bývá, že i malé dítě si s dospělým jakoby vyměňuje role a má tendenci se o rodiče starat. Chce být najednou hrozně vzorné. Máte tu pětileté dítě, které nezazlobí, nezakřičí? To je divné. Nebo se dítě naopak najednou pere, buší do věcí… Na jednu stranu jde o zdravý projev, jde to ven, řekla bych zdravější než zavření dovnitř, ale je vidět, že tam něco probíhá a nemusí to vždy dopadnout dobře. To je často impuls pro rodiče, aby hledali odbornou pomoc. Díky ní pak tyhle projevy obvykle rychle vymizí a děti se naučí vlastní vztek a agresi zvládat, přijímat.

Takže tu nezpracovanou ztrátu provází změna v chování?

Změnu chování můžeme pozorovat i u mladších dětí. U starších, školního věku, se často objevují ještě pocity viny. V tom jsou děti mistři. Vše si vztahují na sebe: „Když jsem mámu naposledy viděl, já jsem se s ní pohádal…“ „Táta, než odjel na tu služební cestu, tak jsem na něj neměla čas a šla jsem s kámoškama ven, ani jsem se s ním nerozloučila… A on byl určitě nešťastný, a kdybych to udělala…“ Takové to „co by bylo, kdybych…“ Často se zlobí na sebe, často se zlobí na okolí. Proč jste nic neudělali? Zvláště u sebevražd.

Máme tendence děti chránit, a tak jim všechno nesdělujeme. To je v pořádku. Ale často jim nesdělujeme ani zásadní věci. Ony pak mají svoji představu, jak k tomu došlo, a zlobí se třeba na rodiče, který přežil; ale je to třeba i proto, že o tom dospělí nemluví.

Co jsou ty zásadní věci? Co bychom dětem měli říct? Do jaké míry je máme „chránit“?

Měli bychom popsat, jak se to stalo. Holá fakta, nejít do emočních popisů. Třeba na příkladu autonehody, kterých máme bohužel spoustu: „Máma odjela na nákup. Ze strany vyjelo jiné auto, které ji smetlo. Nedalo jí přednost, a protože jelo zleva, šel náraz přímo na řidiče a máma to nepřežila…“ A odpovídat na to, na co se děti ptají. V tomto případě si umím představit, že se dítě zeptá: „A proč jsi s mámou nejel? Proč jela sama? Proč nešla pěšky? Proč nenakoupila včera? Proč jsem nevěděla, že odjíždí, a nemohla jsem jí dát pusu…?“ Jsou to zdánlivé drobnosti, ale ony napadají i dospělého, ale my si to mnohem víc snažíme a umíme racionálně vysvětlit než dítě. Ono to má více spjaté s emocemi.

Když se budeme držet faktů a odpovídat jen na to, na co se děti ptají, tak nic nezkazíme. Ty děti to žijí a otázky k tomu patří. A je jen na nás, abychom děti vyzvali: „Jen se ptej, rád, rádi ti odpovíme.“ 

Čili nemlčet…

Tím je ničeho neuchráníme.

Ale můžeme je uchránit, pomoci jim třeba při návratu do školy. Co se dá poradit? Čeká je setkání se spolužáky, učiteli, kteří možná sami neví, jak se zachovat.

Hodně dobré je propojit učitele s dítětem, aby společně naplánovali návrat. Učitel něco musí říct spolužákům, ale co? To by měl od dítěte vědět: „Do jaké míry? Co jim říct mám, co už ne? Co jim chceš říct sám? Mám jim říct, že se tě nemají ptát? A že až budeš chtít, tak přijdeš sám? Nebo chceš, aby se tě ptali? Mluví se ti lépe, když se tě někdo vyptává…?“ To všechno se dá „nakrokovat“. Stejně tak, zda to učitel řekne spolužákům předem; požádá je: „Prosím vás, nechte teď Aničku na pokoji. Anička, až bude potřebovat, tak vám řekne…“ Anebo: „Anička teď přijde, ví, že vy víte, že jí umřela maminka, a je z toho stejně nervózní jako vy. Tak si o tom spolu popovídáme…“ Domluvit se dá cokoli, školy se na nás například obracejí s žádostí o konzultaci nebo o výjezd; to bývá, když zemře někdo ze spolužáků.

Indiánský den s Vigvamem

  • Usedlost Ladronka, 8. 9. 2019, od 12.30 do 20 hodin
  • Poradna Vigvam se věnuje dětem, které tragicky přišly o mámu, tátu nebo jiného blízkého člověka. Pomáhá jim situaci přijmout a zvládnout. Na tradiční akci pro celé rodiny s kulturně sportovním programem Indiánský den můžete pomáhat i vy.
  • Cílem akce je dát vědět o činnosti Vigvamu a také mluvit o smrti, která je součástí našich životů, a přesto stále tabu.

Díky nadaci Sirius vznikl film na téma „malé“ ztráty (v příštím roce bude dostupný i online, pozn. red.). Takových těch malých dětských ztrát – typu přecházím ze školky do školy a ztrácím kamarády, učitele – si zdánlivě nevšímáme, nezdají se nám důležité. Jenže když se přejdou tyto malé ztráty, tak se hůře zvládají ty velké. Na těch malých se děti učí, vytvářejí si vyrovnávací strategie a mechanismy, které pak mohou využívat. Letos jsou v plánu další dva preventivní filmy, jeden je zaměřený právě na smrt spolužáka. Je podle nás hodně důležité, aby učitelé dostali podobný nástroj.

Lze dítě na úmrtí blízkého připravit? Zabýváte se i touto problematikou?

Na pomoc při umírání se již specializují další pracoviště, například Cesta domů, Strom života a další hospice. Ale v mnoha ohledech je to podobné. Minimálně v tom, že dítě je dost chytré na to, aby poznalo, že se něco děje a co. Vidí, že tatínek už nevstává z postele, hubne, špatně mluví… A je dobré to s dětmi otevřeně probírat.

Je něco, co bychom říkat neměli? Jaké jsou nejhorší rady, klišé? Jsou nějaká zakázaná slova?

Vůči dětem bych nikdy nepoužívala spojení, že zemřelý spí. To by opravdu mělo být zapovězené. Tak se zadělává na to, že dítě bude mít poruchy spánku. Bojí se usnout. Smrt není spánek, ze spánku se probudíme. Dítě odmalička ví, že když usne, tak se vzbudí. Najednou mu řeknou, že maminka usnula a už se nikdy nevzbudí. To se používá často. A to dítě si pomyslí: „Tak to já radši usnout nechci.“

Sylvie Stretti, ředitelka poradny Vigvam
Autor: Vitalia.cz / Karel Choc

„Děti jsou mistři v pocitech viny,“ říká Sylvie Stretti, ředitelka poradny Vigvam

Dále je hodně důležité, jak to má konkrétní rodina postavené s tím, co je po smrti. Nebe má jen někdo, neexistuje jedno univerzální povídání. A dítě přijímá to, jak rodina žije, zhruba až do puberty. Proto jsou v tomto směru rady zvnějšku úplně špatně. Rodiče jsou největší odborníci na to, co dítěti říct. Ateisté nebudou vyprávět o nebi, to by dítě nepřijalo a spíše by to vzbudilo nejistotu, proč mu rodiče neříkají pravdu.

Podstatný je také respekt k pozůstalým, kdy nejblíže k zemřelému nebyli již jeho rodiče, ale partner, partnerka, děti. A pohřeb a vše okolo by mělo vycházet hlavně z jejich představ. Nejde o formální hierarchii, ale skutečný kontakt v životě; někdy je třeba kamarád bližší než otec.

Jak se chovat k pozůstalým? Sama bývám na rozpacích…

Nebát se ptát. Udělat si čas a jít se zeptat: „Co se stalo? Jak ses to dozvěděl? Co se dělo potom? Co ti pomohlo to zvládnout? Co bys potřeboval, abys to zvládl…?“ Tedy udělat si konkrétní představu. A pak – namísto sice dobře míněné, ale neurčité nabídky „Kdybys něco potřeboval…“ zkusit pomoc konkretizovat. Například děti chodí na stejné kroužky, mohu je vozit společně. Nebo teď nemáte auto, vezmu tě jednou týdně na velký nákup. Musíš vyřídit plno úřadů, já to s tebou objezdím apod. Člověk na to pak není tak sám, může to s někým nahlas probrat a nemusí překonávat vlastní ostych a o pomoc si říkat, navíc si mnohdy nepamatuje, kdo co nabízel.

Můžete také pomoci s pohřbem, klidně s maličkostí, třeba s odvezením pozůstalých, s oblečením do pohřebního ústavu, s organizací, co kdy jak bude, anebo třeba s výběrem písní. A ty nemusí být jen truchlivé, pohřeb nemusí být tryzna. I tohle všechno děti vnímají, to smutné i to veselé; pamatují si to a učí se z toho. Poznají, že když budou plakat, zlobit se nebo smát, neznamená to, že jsou špatné.

Myslíme si, že bychom se neměli smát, když nám někdo umřel. To možná řešíme my dospělí víc než děti.

Přesně tak. A ještě máme dogma, že bychom měli chodit ve smutku. Jak dlouho? Na den přesně rok? A proč? A po jak dlouhé době se můžu zasmát? Ostatně smích je projevem všech základních emocí, radosti, strachu, smutku i vzteku. Stejně jako slzy. Někdy to prostě jinak nejde a třeba smích či slzy mohou být tím naším zdrojem, že to zvládneme, že nás ta situace nepoloží. Vytrácí se nám zdravý rozum a také respekt k tomu, že každý to může mít jinak. Každý máme jinou představu, jak to s námi má být po smrti, stejně tak má snad každý svoji představu ideální smrti. To všechno je v pořádku, každý máme svoje představy o životě, o smrti i o posledním rozloučení. Hlavní je nesoudit, přijímat to tak, jak to je.

Je dobře vyslovit nahlas, co se stalo, a pojmenovat, co cítíme?

Důležité to je, protože to uvolňuje napětí. Zároveň ne každý je schopen říct to komukoli. Je proto dobře se zamyslet nad tím, zda se svěřit kamarádovi, anonymnímu pracovníkovi na krizové lince, nebo konkrétnímu terapeutovi. Nebo třeba svému deníku. Nemělo by se to zavírat neřešené, vždycky to pak na nás někde vyskočí. Stačí nevinný podnět a naše obranná konstrukce se zhroutí. Je proto dobře se vymluvit. Můžete nadávat s kamarády v hospodě, brečet si s partnerem v náručí, zvolte si jakoukoli cestu, každá je správná.

Jak poznáme, že jsme u dítěte zvládli smrt v rodině dobrým způsobem překonat?

Tak, že si zase normálně hraje, normálně se chová, nemá strachy, třeba v noci, nebo že se vás nebojí opustit. Tzv. separační úzkost, kterou dítě běžně prodělává mezi prvním a třetím rokem, se totiž může po ztrátě blízkého znovu objevit u dětí mnohem starších. Pokud se u dítěte objeví a přetrvávají výrazné změny chování (buď může být velmi uzavřené, poslušné a stranit se ostatních, nebo je naopak extrovertní, hlučné, zlobivé ap.), je třeba zvážit, zda již není třeba další odborná pomoc. Ztrátu blízkého člověka lze posuzovat jako krizi, která obsahuje traumatický spouštěč a jeho intenzita je závislá i na způsobu úmrtí blízkého, věku pozůstalého, vztahu k zemřelému i na možnosti se rozloučit. V tom okamžiku už krizová intervence nemůže stačit, je prvním kontaktem s odbornou pomocí a bude potřeba terapie.

Diners_Vanoce2019

U dospělých je důležité mít či znovu najít smysl života. Co pomůže u dětí?

Podobně jako u dospělých, když přijmou realitu ztráty, smrti blízkého. Pak zase dokážou chodit do školy, na kroužky, dokážou se radovat z maličkostí… Dokážou mluvit o zemřelém a nesesypou se z toho, nevynechávají ho ze svého života. To jsou okamžiky, kde poznáme, že to zvládají a mohou jít dál. V tom se dospělí a děti příliš neliší. Ztráta blízkého je ztráta jistot dosavadního života a potřebuje čas.

Mgr. Sylvie Stretti

Zakladatelka a ředitelka poradny Vigvam, jako terapeutka spolupracuje i s dalšími subjekty. Vystudovala dvouobor Husitská teologie a psychosociální studia na Husitské teologické fakultě UK v Praze, kde od r. 2009 přednáší na katedře psychosociálních věd a etiky (krizová intervence, sociální diagnostika a poradenství).

Je absolventkou výcviku Systemická rodinná terapie a výcviku v krizové intervenci, které se věnovala 12 let na linkách důvěry (Linka Bezpečí a Linka EDA) a v terénu (Dům tří přání). Spolupracuje s mateřskou školou a jeslemi Bambíno při práci s dětmi i vzdělávání a podpoře pedagogů.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).