Hlavní navigace

Odpusťme si, co jsme si. Budeme zdravější

Tomáš Novák

„Základem nemocí, kromě těch způsobených úrazem, jsou dlouhodobé negativní emoce, a to i ty neuvědomované.“ Zkrátka „nemoce z emoce“.

Doba čtení: 5 minut

Sdílet

S úvodní větou bude zřejmě souhlasit takřka každý. Při hlubším zamyšlení ovšem i v tak nesporném textu najdeme spornou informaci. Nehoda totiž není náhoda. Thomas H. Holmes a Richard H. Rahe, autoři dnes již obecně známého žebříčku životních událostí ovlivňujících psychické rozpoložení, v polovině minulého století výzkumem u klientů britských zdravotních pojišťoven zjistili výrazně zvýšenou frekvenci úrazů lidí, kteří prožili či prožívají silně stresující emoce. Dávno před nimi se Sigmund Freud zabýval sebevražednými chybnými úkony. V souvislosti s úvahami o pudu smrti (Thanatos) usoudil: „Nezanedbatelné množství smrtelných úrazů – vyvolaných důsledky chybných reakcí, zapomenutím či přehlédnutím nebezpečí, souvisí s podvědomou touhou zemřít.“

Dovolím si osobní vzpomínku. Mezi legendární vysokoškolské učitele psychologie patřil ve „zlatých šedesátých“ na brněnské Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně Hugo Široký. Prizmatem dneška je neuvěřitelné, že i dlouhodobý psychoanalytický výcvik vedl zdarma a mimo rámec pracovních povinností. Velmi jej zajímaly důsledky výše zmíněných chybných úkonů… Posléze přijely tanky. Brzy poté nastala tzv. normalizace. Mezi oběti čistky na katedře psychologie UJEP patřil i dr. Široký. Po vyhazovu – kdy mu bylo nabídnuto místo pomocného topiče v budově FF – jel na motocyklu na brněnskou přehradu. Zřejmě chtěl symbolicky smýt to, co bezprostředně před tím zažil. Přehlédl, že opodál jedoucí nákladní auto má ještě přívěs. Vjel mezi… Tragicky zemřel 19. 7. 1972.

„Nemoce z emoce“

Zlost, podrážděnost, nenávist: negativní působení bývá všestranné. Takřka s jistotou lze očekávat „tichého zabijáka“ – vysoký krevní tlak. Vědomý vztek a zloba prý vedou k mozkové mrtvici, infarkt spíše souvisí s dlouhodobým a méně uvědomovaným napětím. Může být reakcí i na okamžitý, velmi silný stres.

Smutek, žal, sebeobviňování: přetrvávající smutná, úzkostná nebo „prázdná“ nálada charakterizovaná slovy „jsem jako vygumovaný“, negativní pohled na sebe, sebepodcenění, pocity beznaděje, pesimizmu nebo bezmoci, sebeobviňování, ztráta smyslu života, ztráta zájmů a radosti, obtížné usínání, předčasné ranní probouzení, nebo naopak nadměrná ospalost a spavost i během dne, ztráta chuti k jídlu, nápadné hubnutí, nebo naopak přejídání a tloustnutí, pokles energie, únava, ospalost, malátnost.

Vše je hrozně obtížné – i jednoduché činnosti vyžadují nadměrnou námahu, nezájem o sex, nadměrné polehávání nebo posedávání, neschopnost se přinutit i k nutné činnosti, odkládání povinností, myšlenky na smrt, často na sebevraždu, pokusy o sebevraždu, neklid, nervozita, nadměrná podrážděnost, potíže se soustředěním, zapamatováním si, rozpomínáním se a s pamětí obecně, nerozhodnost.

Objevují se přetrvávající tělesné příznaky, jako je bolest hlavy, poruchy trávení, zácpa, dlouhodobé bolesti na různých místech těla bez organického nálezu, tíha na hrudi, ztuhlost nebo ochablost svalstva, snadná unavitelnost, alergie, nadměrné obavy a starosti, časté pocity napětí.

Emocionální konflikty: subjektivně nevyřešená a neřešitelná osobní traumata, posttraumatický stres z toho, co jsme prožili v minulosti. Celá řada somatických potíží bez objektivního důvodu. Říká se – „smutek bolí“.

Všechny trampoty zahojí láska?

Píseň vcelku oprávněně tvrdí: „Láska celý svět změní, všechno je jinačí…“ Nejen láska, ale i její řekněme blízcí příbuzní – přátelství, důvěra, tolerance, vřelost, oddanost, přitažlivost, laskavost… – jsou spojeny s pocitem pohody, radosti a zdraví.

Na druhé straně s depresí je mj. spojena neschopnost zamilovat se. Literárně to ilustruje osud „zbytečného člověka“ – Oblomova, jehož z nepochybně těžké deprese nevysvobodila ani „čistá láska dívky Máši“. Zklamaná, marná, neopětovaná láska může navíc vést k pravému opaku – k nenávisti.

Tu lze definovat jako dlouhodobou, intenzivní emoci zaměřenou proti určitému objektu. Cesta „od pólu k pólu“, od lásky k nenávisti může být poměrně rychlá a průchodná.

Na sklonku 20. století se psychologové usilovně zabývali problematikou odpuštění těm, kdož nám ublížili. Je to víc než pouhé prominutí. Jde o jakési usmíření či smíření. Nebagatelizuje fakt, že nám bylo ublíženo. Neutápí se v něm, netouží po pomstě ani satisfakci.

Vystihuje to alespoň částečně výrok Billa Gatese: „Lidé by si již konečně měli uvědomit, že život není spravedlivý.“ 

Jak odpustit

Proces odpuštění probíhá v několika fázích.

Začínáme emočním šokem v důsledku toho, co se přihodilo. Vznikají silné emoce, jako jsou ponížení, vztek a stud. Pravidlem bývá rozhodnutí bránit se proti nespravedlnosti, která člověku byla spáchána.

S fází rozhodování se dostáváme na křižovatku. Jedna cesta vede k nepřátelství „do hrdel a statků“. Někdy i ona může být spojena s chladným rozumem. Vzkypělé emoce nejsou dobrým rádcem.

Rozhodneme-li se pro druhou cestu, může ji doprovázet chladná hlava, zdravý rozum i vědomí, že boj na tom, co se již přihodilo, nic nezmění.

Po výše zmíněné fázi zpracování se objevuje snaha pochopit provinilce, zapojit empatii a zjistit, co ho vedlo k jeho chování. Ta může vést k emoční velkorysosti a přinejmenším k úvahám o odpuštění. Jeho podtextem bývá úvaha typu „vše zlé je k něčemu dobré“.

Schopnost odpustit souvisí i s typem osobnosti. Tvrdívá se, že extroverti to dokáží snadněji než introverti.

Pokud platí „cesta do pekla je dlážděna dobrými předsevzetími“, nelze opomenout jakousi pseudovariantu odpuštění. Tj. obranný mechanismus popření, potlačení a identifikace s agresorem.

Pachatel v sebeobelhávání své oběti obvykle pomůže. Berličkou mu přitom bývají fráze typu: „Taková to byla doba… Myslel jsem to dobře… Dělal jsem jenom to, co jsem musel (plnil jsem jen příkazy)… To víš, měl jsem děti a ty chtěly studovat, já byl tehdy moc malý pán…“ atd. Inu: „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.“

Odpustit je zdravé

Kdysi jsem se setkal v rámci soudního znaleckého posudku se situací, kdy bodnutí nožem oba výše zmínění prezentovali jako důsledek neobratnosti související se syndromem ADHD.

Lákavé to bývá i pro sociální okolí, zejména pokud pachatelem bezpráví není opravdový lotr. Vzniká jev zvaný kognitivní disonance. Jedinec reaguje na napětí vyvolané dvěma vzájemně nekonzistentními informacemi snahou o odstranění rozporu. Nastává změna kognitivních struktur. Důležité je, že tyto změny jsou obousměrné, tedy například na základě svých postojů můžeme změnit své chování a na základě svého chování můžeme změnit své postoje. Dochází k tomu proto, že lidé mají vrozenou tendenci jednat v souladu se svými postoji. Pokud se jim to nepodaří, je ohroženo jak jejich psychické, tak i fyzické zdraví. Platí to mj. přinejmenším i pro blízké sociální okolí.

O odpuštění lze uvažovat z hlediska etiky, spirituality i vyšších cílů lidského údělu. Velmi pragmaticky lze konstatovat – z hlediska našeho zdraví je odpuštění i pro oběť přínosným řešením. Na novoroční předsevzetí je v tomto směru již pozdě. Rozhodnout se pro onu směs velkorysé empatie a pragmatismu v odpuštění lze v kterýkoliv den.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).