Hlavní navigace

Odborník na poporodní depresi: Letáčky k péči o dítě jsou všude. Jak se cítí žena, nikoho nezajímá

14. 10. 2020

Sdílet

 Autor: Vitalia.cz / Karel Choc
ROZHOVOR – Instagramová (ne)realita, těhotenství a porod ve vyšším věku než dříve, ale třeba také partner, který vyžaduje plný servis. Co může stát za duševními potížemi žen v těhotenství a po porodu? A proč se jim u nás zatím nevěnuje téměř žádná prevence? V rozhovoru to vysvětluje Antonín Šebela, který se věnuje psychickému zdraví těhotných a matek.

Co je v zahraničí součástí běžné péče, je v České republice zatím spíš v plenkách. Antonín Šebela to pomáhá změnit. Je také autorem testu, který během pár minut může upozornit na nebezpečí vzniku poporodní deprese. Zatím se zkouší v několika porodnicích. 

Dnešní těhotné a čerstvé matky podle mnohých „nárok“ na psychické potíže nemají. Často se dozvídají, kolik toho dřívější generace musely zvládnout oproti dnešku. Přesto podle údajů počet žen s poporodní depresí nebo jinými duševními potížemi stoupá. Čím to je?

Dříve se tomuto tématu téměř nikdo nevěnoval a screening neexistoval. Nějaká data máme z devadesátých let. Ta vznikala v rámci dlouhodobé studie, která zkoumala děti od narození. V jejím rámci se mapovalo i duševní zdraví matek v těhotenství a po porodu. Nová data máme od roku 2018.

A co zjišťují?

Skóre žen s duševními potížemi v těhotenství a po porodu stoupá. Dříve byl ale průměrný věk rodiček 25 let, teď je to už 32 let. Druhá věc ale je, že se o tématu více mluví, obecně se popisuje více duševních problémů.

Dá se tedy říct, že čím starší matka, tím spíše jí hrozí duševní potíže?

Částečně ano, věk roli zajisté hraje. Ale je to jen jeden z ukazatelů. Těhotenství ve vyšším věku znamená například více případů umělého oplodnění, které je samo o sobě stresující už od začátku. Další věc je, že společenský tlak na „starší“ rodičky je vysoký, což dané ženě také nepřidá na duševní pohodě.

Galerie: Ženy, které zažily poporodní depresi

Velká část žen zažívá tzv. poporodní blues – jen přechodnou změnu nálad, která je vlastně fyziologická. Čím je to způsobeno?

Poporodní blues nebo také splín se týká až osmdesáti procent žen. S porodem nastává velká změna na všech frontách – z těhotné se stává matka, nastupuje kojení. Dochází k poklesu estrogenů, které mají spoustu rolí, není to jen regulace pohlavního cyklu. Mají i antidepresivní účinek a tím, jak jejich hladina klesne, může nastat kolísání nálad. Ženy bývají plačtivější, ze smutku přecházejí do nadšení. Tenhle stav trvá obvykle třeba dny až dva týdny. Pokud je poporodní splín těžký a trvá delší dobu, tak už může představovat vyšší riziko, že se u ženy vyvine deprese.

To všechno v době, která se popisuje jako „nejšťastnější období v životě ženy“…

Ano, ženy to vystraší: „Teď, když mám být šťastná, to tak není.“ Velkou negativní roli hrají sociální sítě, hlavně Instagram, s dokonalými fotkami dokonalého mateřského štěstí. Ženy mají pocit, že musí být super mámy a šťastné s dětmi, se kterými mohou být navíc dlouho doma. Často jejich náladu ovlivní i partner.

Nejen pozitivně?

Najdou se muži, kteří to negativní podpoří. Chtějí mít ženu hned upravenou, namalovanou, doma navařeno. Typickým argumentem je: „Já vydělávám, a ty jsi doma s dítětem.“

Jak funguje péče u duševní zdraví těhotných a matek v zahraničí? A co u nás dosud chybí?

V anglosaských zemích funguje screening, který u nás pionýrsky zkoušíme zavádět. Třeba v Americe nebo Velké Británii si vše řeší gynekologové. U nás se duševní zdraví žen na gynekologii moc neřeší. Třeba americká gynekologická odborná společnost doporučuje gynekologům, aby duševní zdraví žen mapovali v těhotenství i po porodu. I v Německu a Rakousku ta péče nějak funguje. My jsme zavedli pilotní projekty zatím v porodnicích v Neratovicích, Mělníku a Olomouci. A od začátku října screening spouštíme i v Nemocnici Na Bulovce v Praze.

Jak takový screening probíhá?

Původně jsme s ním začínali v období těsně před porodem, kdy žena přichází na kontrolu do porodnice. Nemělo to ale moc smysl, protože ženy už řeší jiné, praktické věci a na případnou intervenci nebyl prostor. Teď tedy probíhá hlavně po porodu – porodní asistentka předá ženě během jejího pobytu na oddělení šestinedělí tablet, kde se vyplní sled screeningových dotazníků. Šifrované výsledky putují přímo k nám do Národního ústavu duševního zdraví, kde se vše samo propočítá v systému. Nastavené je to tak, že pokud ženě vyjde nějaké riziko, že by se v šestinedělí mohly rozvinout nějaké problémy, tak dostane e-mailem zpětnou vazbu. A pak se jí ozveme telefonicky, zda nechce svůj stav konzultovat, nebo jí pošleme kontakty, kam se může obrátit, když bude chtít.

Na co se žen v testech ptáte?

Jeden okruh otázek řeší jejich náladu – jestli jim věci dělají radost jako dřív a podobně. Otázky směřují i ke spánku, výhledům do budoucna, zda jsou pozitivní. Ptáme se, jak se ženy v mateřství cítí, zda nemají nadměrné obavy o dítě, strach z kontaktu s lidmi. Další soubor otázek mapuje psychosociální stresové situace (ukázky zde). Celý test zabere dohromady asi deset minut.

A co když se žena na základě výsledků ocitne v riziku?

Původně takovým ženám sestřička přímo od nás volala. A ženy byly rády, že se jich konečně někdo na něco ptá, že se o ně někdo zajímá. Jinak – řekněme si na rovinu – je u nás pořád všechno o dítěti. Poznal jsem to sám, když moje žena rodila. Odcházíte z porodnice s hromadou letáčků, jak se starat o miminko, jaké výrobky použít. Jak se vlastně cítí žena, nikoho moc nezajímá.

Přestože bych asi sama byla ráda, kdyby někoho po porodu zajímalo, jak mi je, trochu mě děsí, že by mi volali z „psychiatrie“ po vyplnění testu.

Teď už ženám posíláme e-mail s informacemi a kontakty, kam se mohou obrátit, nebo jim volá konzultantka z organizace Úsměv mámy. Pravdou ale je, že záhy přijde žen opravdu málo. Psychiatrie je pořád spojena se strachem typu: „Jsem blázen? Jak se na mne budou lidi koukat?“

A také: „Určitě mě zavřou a seberou mi miminko…“

Bohužel i tahle obava koluje. Ženy se vystraší poporodní psychózou, ale to je naprosto okrajová záležitost! Ze 113 000 porodů psychóza nastane třeba jen u 170 žen. Nutnost hospitalizace nastává jen asi ve dvou procentech případů. To by mělo ženy uklidnit. Depresivní příznaky by se ale neměly podceňovat a příliš dlouho čekat. Často je možné pomoci už během dní.

To v praxi zažíváte často, že se otálí?

Jakékoliv depresivní příznaky ale narušují normální fungování. K nám se odhodlají přijít ženy, které říkají: „Už tři měsíce v tom žiju.“ Tak jim řekneme: „To je dobře, že jste přišla, ale kdybyste tu byla už před dvěma měsíci, tak jste třeba mohla být dávno v pohodě.“ Když se objevují potíže po většinu dne, není na co čekat.

A s duševními potížemi se dá pomoci třeba i v řádu dní? Také bych si představovala dlouhé týdny a měsíce léčby.

Často se dá pomoci relativně brzy a stačí k tomu ambulantní péče. Velkým důvodem špatných duševních stavů je nevyspání. Žena logicky argumentuje: „Tak se zkuste vyspat s kojencem.“ Do péče se ale může zapojit další rodinný příslušník. Vyzkoušíme třeba léky na spaní a za dva týdny až měsíc to může být dobré. Pak stačí pomoc terapeuta.

I ženy samotné ale berou „nespaní“ jako něco, co k mateřství patří a nemají si na to stěžovat. Říká to i okolí: „Jsi na to přece hormonálně vybavená…“

Žádná žena by asi neměla říkat: „To musíš zvládnout,“ když se cítí velmi špatně. Tady nejde o hormonální výbavu, nevyspání nedělá dobře nikomu. Jeden, dva dny se dají zvládnout, ale když je to každý den, týden a déle za sebou, tak si žena zaslouží pomoc.

Jaké možnosti mají vůbec dnešní ženy? Kam se obrátit s duševními potížemi v těhotenství nebo po porodu? Slyšela jsem také, že ani psychiatři nechtějí ženy léčit vzhledem k obavám z kojení v kombinaci s některými léky.

Náš screening funguje tak, že ženy dostanou kontakty, kam se obrátit. Osloví je i konzultantka z organizace Úsměv mámy, která s námi skvěle spolupracuje. Je to žena, která prošla podobnou zkušeností, jakýsi mezistupeň před odbornou péčí. Je poučená, dokáže poradit, doporučit. Je ale pravda, že screening funguje zatím jen na třech místech. Gynekologové toto zatím moc neřeší, ani v psychiatrii není nic moc systematického. Je spousta věcí, co by se dala udělat, aby byla péče trochu lepší.

Díky Národnímu ústavu duševního zdraví třeba v Praze a středních Čechách už péče funguje. Co ale jinde?

Je pravda, že se k nám dostávají i ženy, které třeba odmítl psychiatr, protože neví, jaké léky se mohou kombinovat s kojením. Obecně ještě panuje představa, že u kojení se žádné léky užívat nesmí. U většiny to tak ale není. Systematická péče u nás je zatím opravdu v plenkách. Snažíme se organizovat workshopy, konference, ale je na čem pracovat. U nás se sice dělá plošně třeba screening na těhotenskou cukrovku, ta se ale vyskytuje mnohem méně než poporodní deprese. A nakonec má i svá rizika, oproti prostému vyplnění dotazníku.

Galerie: Národní ústav duševního zdraví

O co budete usilovat dál, aby se tématu duševního zdraví žen u nás věnovalo více prostoru?

Teď se pokoušíme dostat se se screeningem do dalších porodnic. Zároveň se snad screening dostane do dvaceti gynekologických ambulancí ve středních Čechách, Olomouckém kraji a v Praze.

Vše ale záleží na tom, zda budou projekty financované v rámci výzkumných pobídek ministerstva zdravotnictví. Pak už budeme mít opravdu velká vypovídající čísla na základě reálných dat. Postupně bychom chtěli vytvořit doporučené postupy pro Českou gynekologicko-porodnickou společnost a ideálně process screening a do následné péče napojit na zdravotní pojišťovny.

MUDr. Antonín Šebela, Ph.D.

Psychiatr, výzkumník, Národní ústav duševního zdraví Klecany. Věnuje se duševnímu zdraví těhotných a žen po porodu. Tato tematika je i hlavní náplní jeho výzkumných aktivit. Absolvoval řadu zahraničních stáží, např. na Yale University v USA, kde byl členem laboratoře zkoumající efekt rodičovství na psychiku žen a mužů. Je jediným Čechem, který je členem organizace Marcé International – ta má za poslání zlepšení péče o duševní zdraví žen v těhotenství a po porodu.

Autor článku

Redaktorka Vitalia.cz, zaměřuje se především na problematiku zdravého životního stylu, sportu, nemocí a jejich řešení. Přispívá také do časopisu Maminka.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).