Hlavní navigace

Když musí být táta načas i mámou: poporodní deprese a muži

20. 11. 2020

Sdílet

 Autor: Depositphotos.com
Přestože nerodili, týká se jich poporodní deprese stejně jako žen. Jsou tím, kdo může průběh složitých duševních stavů u partnerky významně ovlivnit. Mohou být prvními, kdo najde odvahu problém pojmenovat. A paradoxně mohou i muži poporodní depresí sami trpět.

Že je poporodní deprese stále tabu a velmi palčivý problém i pro muže, dokazuje fakt, že jsme týdny sháněli někoho, kdo by svou zkušeností pomohl vzniku tohoto dílu seriálu. Muži v sobě tyhle zážitky raději brzy uzavřou a nechtějí znovu otvírat nepříjemné vzpomínky. Nakonec Karel a Daniel pro server Vitalia.cz přispěli svými postřehy a také radami.

Celý rok po porodu buďte ve střehu

Připomeňme si, jaké jsou projevy probíhající poporodní deprese nebo fyziologického stavu – tzv. poporodního blues. Pro muže z toho vyplývá jedna věc: bezvýhradně šťastná, usměvavá a spokojená maminka, co s miminkem na ruce vítá tátu z práce a za ní voní hotová večeře, je v praxi spíš chiméra, alespoň první týdny či měsíce.

„Nejrizikovější období z hlediska změn v duševním stavu ženy je samozřejmě šestinedělí,“ říká psychiatr Antonín Šebela, který se poporodní depresí zabývá. Zároveň ale upozorňuje na to, že několika prvními týdny to zdaleka nekončí:

„Asi rok po porodu bych vše nazval velmi intenzivním zvykáním si na mateřství. A nejde jen o něj, celá rodina vlastně najíždí na úplně nový systém – ať už s prvním dítětem, nebo dalším sourozencem. Všechno je nové, a navíc se obvykle přidává únava z nedostatku spánku.“

Hlídat spánek a signály problému

Muž by měl být tedy více po ruce k pomoci a také více ve střehu. Čím dříve si třeba všimne, že se problémy stupňují, tím dříve může zasáhnout. Velkým problémem je podle Antonína Šebely únava. Pokud žena nemá příležitost se aspoň trochu vyspat, jistě se to projeví na její fyzické i psychické (ne)pohodě.

„Důležité je také všímat si základních věcí: zda se žena sama upraví, vyčistí si zuby, jak proběhne celý den s miminkem. U těžkých depresivních stavů je totiž běžné, že žena není schopna ani vstát z postele a všechno je jí jedno,“ upozorňuje Antonín Šebela. 

Roli hraje i doba, po jakou potíže přetrvávají – samozřejmě se novopečené matce občas stane, že je celý den v pyžamu třeba po probdělé noci. Ale není to denně.

„Když má žena duševní problémy, obvykle se ani nezajímá třeba o své blízké a kamarádky, koníčky. To všechno je důležité vidět,“ dodává Antonín Šebela. 

Strach z každého dne a samoty s dítětem

„Partnerka se uzavřela do sebe, ale tvrdila, že je vše v pořádku,“ vzpomíná Karel. „Nicméně to tak viditelně nebylo. Když jsem ji zvládl rozmluvit, tak mluvila o strachu z každého dalšího dne, kdy bude s dítětem přes den doma sama. Často se jí střídaly nálady, jako vztek a zlost nebo úzkost a pláč. Jindy ale zase bylo vše v pohodě, nedá se říct, že to byl permanentní stav. Hodně se projevovala únava. Z počátku jsem si myslel, že je to normální, ale spíš se to stupňovalo než naopak.“

Galerie: Ženy, které zažily poporodní depresi

„Moje žena se chovala zvláštně už v porodnici, ale nevěnoval jsem tomu žádnou mimořádnou pozornost,“ vybavuje si Daniel. „Myslel jsem, že je to po náročném porodu, novou rolí matky, a hlavně nemocničním prostředím. Doma se už manželka chovala opět téměř jako dřív, jen byla unavená a měla velké bolesti po císařském řezu. Bohužel asi po čtrnácti dnech se chování hodně zhoršilo, byla plačtivá a říkala zvláštní věci o nenávisti k dceři a začala mít velké pochyby o našem vztahu. Chtěla vše vrátit a nebo dát dceru pryč. Přestala jíst, nekomunikovala, plakala, třásla se a koukala někam do neznáma, začala se hodně uzavírat.“

Užitečné kontakty

  • Spolek Úsměv mámy – věnuje se osvětovým aktivitám, organizuje svépomocné podpůrné skupiny v různých městech, propojuje ženy se zkušeností a snaží se vyjednávat o lepší systémové péči. V roce 2020 otevřel vlastní centrum v Praze.
  • Národní ústav duševního zdraví – mimo jiné se specializuje na poporodní deprese a další psychické potíže matek.

Obava o ni, o miminko, o oba

Je logické, že zvláštní chování ženy vzbudí v partnerovi strach – a těžko odhadovat, zda je větší o dítě, nebo o ženu. Antonín Šebela upozorňuje na to, že třeba úzkosti se zprvu neprojevují nijak markantně a nejsou na první pohled tolik viditelné:

„Žena může mít přehnané obavy o dítě, stále třeba řeší na internetu, co všechno se mu může stát a zahlcuje se informacemi. Třeba se také bojí mezi lidi, například na nákupy. Večer nemůže usnout. Role muže by měla být především v tom, aby byl aktivní v hledání pomoci,“ říká Antonín Šebela.

„Měl jsem obrovský strach o ni i o miminko,“ popisuje Karel. „Reálně jsem se obával jak nějakého sebeublížení mé partnerky, tak ublížení miminku z vyčerpání a úzkosti. V práci jsem byl podrážděný a nesoustředěný. Když jsem zavolal domů, dost často plakala do telefonu, že to nezvládá. Pralo se to ve mně a nevěděl jsem, zda z práce ihned odjet domů, nebo to nějak zase přežijeme.“

Daniel měl větší strach o manželku: „Nevěděl jsem, co se jí honí hlavou, ale neustále říkala, že by malé neublížila. Že by radši ublížila sobě a nebo by malou odnesla do babyboxu, aby měla lepší život…“

Praktická pomoc má velký efekt

Zažité stereotypy tradiční výchovy hovoří jasně: žena se stará o dítě, muž vydělává peníze. A právě stereotypy mohou často způsobit i zhoršení celého stavu. Protože pomoc, úleva v praktických věcech a jen pocit, „že na to nejsem sama“, může ženě velmi ulevit. 

„Když na mě byla partnerka naštvaná a dávala mi vše za vinu, přepadal mě pocit, že by to přece měla zvládnout sama,“ říká Karel. „Pak jsem přesvědčoval sám sebe, že ona jako žena by se měla postarat o naše dítě, stejně jako já domů nosil peníze a stavěl do toho dům.“

Pomoc ale oba muži správně vyhodnotili jako nutnou v daném okamžiku: vzali si volno, aby byli „po ruce“. Přesunuli co nejvíce práce kolem miminka na sebe. Zkrátka „chlapsky“ zabrali.

„Uvažoval jsem tak, že žena málo spí v noci a přes den má dítě pořád na krku, proto je tak unavená. Takže jsem k němu vstával v noci a krmil ho. Snažil jsem se přenést i denní rutinu co nejvíc na sebe – přebalování, koupání, krmení, ‚venčení‘. Vše ale v rámci možností,“ popisuje Karel.

I muži mohou mít poporodní depresi

  • Podle studie z roku 2017 publikované v časopise Scandinavian Journal of Psychology trpí poporodními duševními potížemi dokonce sedm až deset procent mužů.
  • Některé důvody jsou stejné jako v případě žen, a to zejména velká životní změna, která z nějakého důvodu nemusí splňovat původní představy.
  • Prevence poporodních depresí u muže prakticky neexistuje. Ani léčba není snadná. Žena je pod lékařským dohledem (preventivní prohlídky na gynekologii, časté návštěvy pediatra), ale muž mnohdy nikam nedochází a jeho úzkostné stavy pro něj nebývají důvodem lékaře navštívit.

Nebát se odborníků na duši

„Základem je komunikace,“ upozorňuje Antonín Šebela, že je třeba věci nazývat pravými jmény. „Kromě praktické pomoci se snažit ženu uklidnit, podpořit. A samozřejmě aktivně vyhledat, je-li to třeba, kdo a jak by mohl pomoci. Když jde o závažný problém, zůstávají muži doma i delší dobu na ošetřovném.“

Pokud žena potřebuje intervenci odborníka, obvykle pak prochází nějakou psychoterapií. I tady je potřeba, aby se zapojil i muž – někdy stačí jeho přítomnost třeba jen jednou.

„Začal jsem doma se svojí ženou o problému komunikovat, abych zjistil, co se děje,“ přidává svou zkušenost Daniel. „Tušil jsem, že není vše v pořádku, ale potřeboval jsem zjistit, jak moc je to vážné, abych jí mohl pomoct.“ 

Návštěvu psychiatra pak považuje za průlom z kruhu beznaděje Karel:

poporodni_deprese

„Na ní partnerka pochopila, že to, co se s ní děje, není její chyba. Je technik, potřebuje to vysvětlit, a jakmile zjistila, co a jak, tak se vše začlo pomalu uklidňovat. Medikace zabírala a vše se začalo obracet k normálu.“

Galerie: Národní ústav duševního zdraví – zde pomáhají ženám s poporodní depresí

Rady pro muže z praxe: co pomůže?

Poporodní deprese je složité období pro ženu i muže. Může naplnit okřídlené heslo „Co tě nezabije, to tě posílí“. Tahle životní etapa nepatří k těm, na něž by partneři rádi vzpomínali. Přesto Karel a Daniel dali dohromady několik rad a doporučení, která by se mohla hodit všem nastávající rodičům. Co jim tedy nejvíce pomohlo a doporučují to všem?

  • Schovat si dopředu co nejvíce dovolené na čas po porodu a komunikovat v práci s nadřízeným dostatečně dopředu. Stejně tak využít plně otcovskou dovolenou.
  • Načíst si dopředu první kroky s miminkem, nebo spíš se sejít s kamarádem, co má miminko, a probrat první krůčky po porodu. Hlavně počáteční strasti s rozkojením, první umývání doma, první nemoci atd. Vše kvůli tomu, aby partnerka cítila, že v tom není sama a že má otec zájem.
  • Nachystat dostatečně dopředu místo pro dítě, koupit kočárek, postýlku, přebalovací pult atd. Aby byla žena v klidu a viděla, že je vše připravené.
  • Zvážit pomoc duly, pomocnice v mateřství. I když je to obecně pro muže spíš alternativní věc, může velmi pomoci a ulevit celé rodině.
  • Podporovat ženu a ukazovat lásku, snažit se druhého podpořit, komunikovat. Určitě v tom ženu nenechat a nemyslet si, že to zvládne sama. 
  • Stát po boku ženy a podporovat ji, poslouchat, co říká. Připravit se i na to, že ne vždy může být vše dokonalé, a nenechat ji v tom samotnou.

Odborná spolupráce:

MUDr. Antonín Šebela, Ph.D.

Psychiatr, výzkumník, věnuje se duševnímu zdraví těhotných a žen po porodu, Národní ústav duševního zdraví.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).