Hlavní navigace

I zdánlivý suverén může trpět velkou nejistotou

8. 4. 2021

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Jediná jistota je, že nic není jisté… platí nejen v čase koronaviru. Pokud nejistotě podléháme, nebo se ji snažíme sami před sebou i před ostatními maskovat, doléhá na nás velká úzkost.

Informace z tisku coby aperitiv: „Aktuálně nejvíc frustruje nejistota. Zůstává jediná jistota, epidemická čísla se nedají ošálit.“ 

Určitá míra nejistoty je normální

Nejistota je prý stav, který všichni známe, ale jen si nejsme jisti, co to vlastně je. Když nastane, a zejména trvá-li delší dobu, dost vadí. Psychologický slovník nejistotu definuje: „Pocity neschopnosti, nedostatečného sebevědomí a neschopnosti zvládat obtížné situace spojené s úzkostnými obavami, které se týkají vlastních cílů člověka, jeho schopností a vztahů s druhými.“

Další význam vystihuje prožitek stavu nebo podmínky, kdy něco není přesně důkladně známo. Například není známo, s jakou pravděpodobností nastane určitý výsledek. Pravděpodobnost toho, že se potvrdí zcela nepravděpodobná hypotéza, je pět procent. Nejsem si jist, zda je to málo, nebo naopak moc. Zřejmě jak u čeho.

Určitá míra nejistoty je považována za normální. Chorobná nejistota však odpovídá nutkavému (obsedantnímu), stále se vnucujícímu pochybování.

Někdo nejisté záležitosti vyhledává, jiný se jich děsí

Nejistotou jsou syceny dva zcela odlišné přístupy k životu:

  • Vyhledávání nejistoty je poznávací styl zaměřený na hledání nových informací a myšlenky, na radost ze zkoumání toho, co ještě není tak docela jisté.
  • Opak je až úzkostlivé, tudíž neradostné vyhýbání se nejistotě. Jde o snahu přimknout se k jistotám. Bývá spojena s touhou po řádu a pořádku s jasnými formálními pravidly a postihem při jejich nedodržování. Ctitelé tohoto přístupu mají hrůzu z dvojznačnosti, neurčitosti pocitů či představ.

V lepším případě je s nejistotou spojen nepříjemný psychický stav. V případě horším a častějším jde o stavy velmi stresující. Co jiného lze očekávat od vnitřního neklidu, nervozity, nízkého sebevědomí, podceňování svých schopností, nedůvěry v sebe sama i ve druhé lidi.

Klient psychologa svoji místy až zdrcující nejistotu vystihl slovy: „Já už nevím, co je vlastně pravda, a hlavně netuším, jak s tou svou pravdou nakonec dopadnu.“ Ač nejistý, jistojistě vystihl dva pilíře nejistoty. Jednak vědomí toho, že jakékoliv rozhodnutí může vyvolat dosti odlišné účinky. Dále pak – pravda je krásná věc – to samo o sobě neznamená, že nám bude k užitku.

Jsem nejistý… co se to se mnou děje?

„Nevím, co je správné, neumím rozhodnout, co, jak, kdy učiním. Docházím k závěru, že neexistuje správné řešení. Pokud snad je, pak mi není dostupné. Jsem smolař. Vždycky – nejen teď, ale i v minulosti – jsem se rozhodl špatně. Řekněte sami, může to být v budoucnu jiné? Raději mi přece jen nic neříkejte. Já vím své…“ a tak stále dál, pořád dokola zní litanie nejistých.

Výrazným černým bonusem jejich pocitů je tendence potvrdit svým chováním předpověď. Rčení dí: „Nemaluj čerta na zeď – mohl by tam zůstat.“ Čím více se utvrzujeme v nemožnosti činit a realizovat správná rozhodnutí, tím bude obtížnější jednat správně. Ještě ke všemu podvědomě jednáme tak, aby na naše (katastrofická) slova došlo.

I zdánlivý suverén může trpět velkou nejistotou

Mýlí se ten, kdo zvýšeně nejistého člověka vidí jen v pramálo sebevědomém, utrápeném tzv. uzlíčku nervů. Nejistotou může být sycen i pravý opak osobní prezentace.

Nejistota se dá překřičet – do jisté míry srovnatelně s přepíjením deprese alkoholem. Lze ji skrývat za megalomanickými cíli. Ba dokonce i tzv. blud omnipotence (zázraky zajistím na počkání) tu lze občas najít.

Společným jmenovatelem obou přístupů – člověka již navenek nejistého i toho, kdo nejistotu maskuje – bývá zkreslený obraz sebe sama. To vše v kadlubu plném úzkosti.

Kdyby jen staří Řekové

S nejistotou se lidé potýkali od pradávna. Odvaha pustit se s ní do křížku bývala vždy oceňovaná. Namátkou:

Člověk, který se bojí v nejistých situacích, nestojí za nic.

Titus Maccius Plautus

Je nejisté, kde tě čeká smrt, a tak ji očekávej všude.

Lucius Annaeus Seneca

Jistého přítele poznáme v nejistých situacích.

Latinské přísloví

Je-li věc nejistá, je nejcennější odvaha.

Publilius Syrus

Vzletná slova. Spíše mne zaujala poznámka Horatiova, který napsal, že „na ničí slova nebude přísahat“ („nullius in verba“, česky cca „nedůvěřujte slovu nikoho“). Pravý opak pohodlnějšího „iurare in verba magistri“ – „přísahat na slova učitelova“. Jinak řečeno – pokud nelze náš názor podepřít žádnou autoritou – tudíž „přichýlit se k silnému dubisku“ – koledujeme si o nejistotu.

Kdyby jen covid

„Současná společenská nálada euroatlantické společnosti je charakteristická všudy přítomným strachem a nejistotou…“ napsal sociolog Jan Keller.

Ovšem ne dnes ani před rokem. Cituji z knihy Nejistota a důvěra aneb K čemu je modernitě dobrá tradice, kterou vydalo Sociologické nakladatelství v roce 2009. V době vydání byl covid zcela neznámé slovo.

Co s tím

Především přijmout nejistotu jako lidský úděl. Vzpomenout na bonmot: „Život nemůže mít jistotu stavebního spoření.“

Připustit, a to nejen sám sobě, právo na chybu. Kdo nic nedělá, nic nepokazí. Chybu lze napravit. Čas ztracený nicneděláním je nenávratně ztracený. Říká se sice: „Bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic“, jenže je to jen iluze.

Naslouchejte odlišným názorům. Co je jiné, nemusí být horší.

Internet, stejně jako všechny sociální sítě, je dobrý sluha, ale zlý pán. Konspirační teorie bují pod maskou jistoty.

Nebojte se názorových změn. V domácích luzích je právo na změnu devalvováno odsudkem tzv. převlékačů kabátu. Inspirující je spíše výrok slavného ekonoma Paula Samuelsona. Vytýkali mu opakované změny názoru na míru inflace, jež ještě neohrožuje ekonomickou stabilitu. Opáčil: „Měním svůj názor podle vývoje událostí. Co děláte vy?“

Mimochodem „co děláte vy“, když míra (nejen) covidové nejistoty je… řekněme značná?

Autor článku

PhDr. Tomáš Novák – poradenský psycholog, autor řady článků a knižních publikací.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).