Hlavní navigace

Vrtání zubů znali lidé již před 9000 lety. O historii nejobávanějšího lékařského přístroje

 Autor: Depositphotos.com
Přestože je v současné době k dispozici celá škála bolest tišících prostředků a moderní stomatologická technika, na návštěvu u zubaře se těší málokdo. Již svým nezaměnitelným charakteristickým zvukem se zubní vrtačka řadí k těm nejnepříjemnějším a sama pak k nejobávanějším lékařským nástrojům.
Bohumil Tesařík 13. 7. 2020
Doba čtení: 8 minut

Sdílet

V následujících řádcích z historie zubního lékařství si ukážeme, že v minulosti na tom byli lidé s nemocným chrupem nesrovnatelně hůře, než jsme my. Uplynulo totiž mnoho staletí, než bylo známo jiné řešení bolesti zubů než jejich vytržení. Avšak ani když vývoj medicínské techniky dospěl v 19. století k zubním vrtačkám, neměli pacienti vyhráno. Proto se také počátky anestezie (rajský plyn, éter, chloroform) odehrávaly v amerických zubních ordinacích.

Staré jak lidstvo samo

Zubní kazy samozřejmě trápí lidstvo již od pradávna. První dochované stopy práce pravěkých lékařů v různých částech světa spadají do období sedm až devět tisíc let př. n. l. Tehdy se někdo velmi odvážný pustil do vrtání zubu. K tomuto jistě velmi bolestivému zákroku použil smyčcový vrták s pazourkovým ostřím, které se přiložilo na pacientův zub a poté roztáčelo tětivou malého luku.

Byť máme nyní tendenci podceňovat zubařské praktiky minulosti, už staří Etruskové na konci 8. století př. n. l. využívali primitivní vrtáky a znali princip zubních náhrad. Pro tento účel používali zvířecí zuby upevněné zlatým páskem. Staří Mayové byli mistry kosmetické stomatologie a zuby si nechali vrtat dokonce pro parádu. Otvory vykládali drahými kamínky a zdobili jemnou řezbou.

Nejnovější archeologický nález vydalo neolitické pohřebiště raných zemědělců z pákistánské lokality Mehrgarh, učiněný mezinárodním týmem vědců z Francie, Itálie a Mexika. Referoval o něm v roce 2006 prestižní vědecký časopis Nature. V lebkách pohřbených lidí našli neklamné stopy po „vrtání“ i poměrně rozsáhlých zubních kazů. Průměr vyvrtaných otvorů se pohybuje od 1,3 do 3,2 mm a sahají do hloubky 0,5 až 3,5 mm, často hodně hluboko, až po citlivé zubní krčky. Metodami experimentální archeologie bylo ověřeno, že odvrtání kazu jemným pazourkovým vrtáčkem trvalo zručnému pravěkému „zubaři“ jen asi jednu minutu.

Galerie: Historie stomatologie

První plomba byla nalezena v roce 2012 ve Slovinsku a dochovaná čelist je stará 6,5 tisíce let. Díra po kazu byla nahrazena včelím voskem. Vůbec na světě prvním vlastním jménem zaznamenaným „zubařem“ je Hesi-Re, praktikující ve starověkém Egyptě. Byl „náčelníkem zubařů a lékařů“ krále Djosera, který vládl v době 2700 let př. n. l.

Za zubní kazy může červ, věřilo se ve středověku

V období téměř tisícileté strnulosti, do které se ve středověku propadla celá evropská medicína, snad nejdéle přetrvávala pavědecká představa o existenci zubních červů, způsobujících v jimi vyvrtaných chodbičkách bolesti zubů. Ty lze odstranit pouze vyhnáním těchto škůdců zaříkáváním, vykuřováním, vypalováním žhavým drátem a jinými praktikami. Jeden z návodů pro zaříkávače, osvobozujícího pacienta od výskytu „červa“, doporučoval lapidárně: „Zaraz jehlu do bolavého zubu – chytni červa za nohu!“ Římský lékař Scibonius Largus, osobní lékař císaře Claudia, radil v 1. století n. l. vykuřovat červa kadidlem s narkotickými účinky.

Tento nevědecký přístup byl ve společnosti přiživován po celá století. Úpadek péče o zuby a soumrak zubařství nastal po pádu říše římské; veškerá léčba se omezila na vytrhávání zubů, které leckdy vykonávali kati, holiči, potulní vytrhávači zubů nebo kováři. Ti se s nebožákem příliš nepárali, někdy mu vyrvali spolu se zubem i kus čelistní kosti a dásně. Zubař tak byl v průběhu dějin spíše mastičkář nebo zaříkávač, protože obyčejný zubní kaz byl zdrojem mnoha děsivých pověr. Nové metody léčení zubů přinesl až pozdní středověk a novověk.

„Jsou tři věci, kterým se člověk nedokáže podívat do tváře. Slunce, smrt a zubař.“

Francouzské přísloví

„A je-li to nutné, můžete zub provrtat malým vrtákem, aby tepelná síla působila na nemocné místo,“ hlásal v roce 1427 italský lékař a spisovatel Giovanni d´Arcoli. Byl prvním, kdo radil vyplňovat zkažený zub zlatem a podávat ledové obklady. Bohužel léčení chrupu příliš neovlivnil – zejména na venkově. V roce 1699 francouzský král Ludvík IV. poprvé medicínsky pojmenoval samostatné povolání zubního chirurga „chirurgien dentiste“ (předtím patřila stomatologie do chirurgie jako takové), tzv. medicinálním ediktem.

V roce 1728 vynalezl francouzský zubní lékař Pierre Fauchard ruční vrtačku, kterou používal k odstranění zkažených míst ze zubů svých pacientů. Pracoval s ní tak, že otáčel vrtáčkem prsty sem a tam. Bývá označován za otce zubního lékařství. Ve své převratné dvoudílné knize „Zubař-chirurg čili Pojednání o zubech“ popisuje základy ústní anatomie a patologie, způsoby odstranění kazu a léčení zubů, paradentózu (tehdy nazývanou pyorhea alveolaris – hnisotok zubního lůžka), ortodoncii, možnosti náhrady chybějících zubů a zubní transplantace. Byl také skeptický vůči učení o zubních červech uznávaného profesora pařížské lékařské fakulty a zakladatele parazitologie Nicholase Andrya, podle kterého může být každá část těla napadána specifickými červy – tedy i zuby.

Na Fauchardovo dílo navázal vlastním pojednáním vydaným v roce 1756 a známým také u nás pruský dvorní dentista Philipp Pfaff. Stomatologie se sice pomalu, ale jistě ustavila jako samostatný medicínský obor. Zubní červi se však stali definitivně minulostí, až když jejich existenci prohlásil jako nesmysl v roce 1757 významný řezenský přírodovědec Jacob Christian Schäffer.

Kolovrátek coby vrtačka

John Greenwood, osobní zubař amerického presidenta George Washingtona, pro něhož vyrobil zubní protézu ze slonoviny, používal kolem roku 1790 k vrtání zubů matčin šlapací kolovrátek, vybavený otáčejícím se vrtáčkem. Jediný, kdo tento nápad převzal, byl jeho syn, rovněž zubař. Také mohutné přístroje poháněné parou se v praxi neprosadily, avšak jejich vynálezce, skotský technik James Nasmyth, vymyslel v roce 1829 způsob, jak používat spirálovitě vinutou pružinu v kovové jímce – tedy pružný kabel. Prototyp první mechanické vrtačky, poháněné hodinovým strojkem, sestrojil v roce 1853 George Harrington z ostrova Wight, ležícího při jižním pobřeží Anglie.

„Ještě nikdo nebyl takový filozof, aby trpělivě snášel bolesti zubů.“

William Shakespeare

Mezník v dějinách zubolékařské techniky představuje rok 1871, kdy americký zubař James Beall Morrison přihlásil pod názvem „Dental Engine“ patent na manuální šlapací zubní vrtačku (nízkoobrátkový šlapací stroj). Byla poháněna nohou a dosahovala až dvou tisíc otáček za minutu. Vyžadovala však velkou zručnost při obsluze a práce s ní byla pro každého stomatologa téměř artistickým výkonem. Zubař musel udržovat rovnováhu a zároveň se soustředit na plně zaměstnané ruce. Na trh přišel tento šlapací přístroj v roce 1872 a byl používán zubními lékaři po dlouhá desetiletí.

Vrtačka se brzy stala obávaným symbolem zubařského povolání, což přetrvává prakticky dodnes. Jako anestetikum byl v minulosti vedle dalších preparátů používán také kokain, což vedlo dokonce k objevu oblíbeného, lehce omamného a návykového nápoje Coca-Cola s obsahem kokainu a kodeinu, který původně americký lékárník a doktor v Atlantě John Pemberto namíchal v roce 1886 jako utišující prostředek při bolestech zubů namísto alkoholu (zakázaného prvním větším zákonem prohibice).

„Práce mozkem je pro většinu lidí tak bolestivá jako vrtání zubů.“

Leonard Woolf

První elektrické vrtačky nikdo nechtěl

Další pokrok přinesl na přelomu 19. a 20. století elektrický pohon, který se však kupodivu prosazoval jen velmi zvolna. Nevýhodou prvních elektrických zubních vrtaček byla kromě jejich vysoké ceny také značná váha. Zprvu to byly přístroje slaboproudé, poháněné baterií nebo akumulátorem. Původně byly pověšeny na zdi nebo stály na zemi; teprve postupně se začaly zabudovávat do zubní soupravy.

Německá firma Reiniger, Gebbert a Schall z Erlangenu (později součást koncernu Siemens) zahájila v roce 1892 výrobu zubních vrtaček, zkonstruovaných E. M. Reinigerem, poháněných stejnosměrným proudem. Vrták byl spojen s elektromotorem ohebným převodem. Americká firma S. S. White, specializující se na lékařskou techniku, vyvinula v roce 1915 vlastní elektrickou zubní vrtačku, spojenou se zařízením přivádějícím vodu a vzduch a odvádějícím odpad v jednu aparaturu. Ta si pod názvem Unit (jednotka) dobyla celý svět a své dobré služby konala až do šedesátých let minulého století. Jiná americká konkurenční firma Ritter zahájila v roce 1917 výrobu tzv. Ritter Unit, sestávající z elektrické vrtačky se třemi až čtyřmi tisíci otáček za minutu, vodní a vzduchové trysky, zdroje světla a kauteru (přístroje k vypalování nežádoucích tkání).

Vrtačka Járy Cimrmana

Pro čtenáře, kteří znají a ctí dílo našeho geniálního všeuměla, objevitele a světoběžníka Járy Cimrmana, nebude bez zajímavosti jeho vynález jedinečné zubní vrtačky, dokazující, že vynikal i v oblasti zdravotnictví. Se svým vynálezem jezdil po různých koutech vlasti a opravoval lidem zuby. Stal se tak vlastně prvním potulným dentistou. Jak uvádí známý herec a cimrmanolog Zdeněk Svěrák, jeho šlapací vrtačka M6 měla šest převodů. Pět rychlostí a jeden zpětný chod. Byla poháněná koženým řemínkem. Šlo tehdy o žhavou novinku; málokterý zubař totiž dokázal vytáhnout vrták ze zubu na zpětný chod…

Pro úplnost ještě uveďme, že zmíněný doktor Morrison zkonstruoval již v roce 1790 první zubařské křeslo z litého železa s možností upravení sedadla a opěradel všemi směry. Teprve na konci 80. let 19. století se začala používat k polohování křesla olejová pumpa založená na hydraulickém principu.

Nástroj horší než kleště…

„Pokládám za velmi důležité, aby stomatologové měli znalosti z psychologie a psychiatrie. Vrtačka je horší nástroj než kleště. Bolest, způsobená vrtačkou, například při krčkovém kazu, je kapitola sama pro sebe.“ Autorem citátu je profesor Vladimír Vondráček (1895–1978), český psychiatr, psycholog, farmakolog a vysokoškolský pedagog, pokládaný za zakladatele československé lékařské psychiatrie a psychofarmakologie.

KL20

K dalšímu významnému pokroku v oblasti zdravotní techniky došlo totiž až ve druhé polovině 20. století, kdy začala klasickou zubní vrtačku postupně vytěsňovat vrtačka turbínová, poháněná stlačeným vzduchem, případně mikromotorem. V posledních letech se používají přístroje o vysokých otáčkách (řádově statisíců za minutu) nebo vrtačky ultrazvukové. Tyto modernizace umožňují stomatologům pracovat nejen rychleji a bezbolestně, ale i spolehlivěji a precizněji.

Stomatologie se od počátku třetího tisíciletí rozvíjí dříve nepředstavitelným tempem. S nepříliš velkou nadsázkou lze říci, že se nové metody, postupy, materiály i přístrojové techniky objevují každý den.

Literatura:

Brennan, H.: Tajné dějiny starého Egypta. Praha 2008.
Bryson, B.: Stručná historie téměř všeho. Praha 2019.
Debies, G.: Komplexní historie medicíny. Brno 2013.
Jokl, J.: Bojíte se zubaře / Strach a úzkost před zubním ošetřením. Magisterská diplomová práce. Olomouc 2014.
Mazánek, J. et al.: Stomatologické repetorium. Praha 2003.
Mazánek, J. et al.: Zubní lékařství. Praha 2014.
Novotný, A.: Středověk očima lékaře. Praha 2015.
Ottův slovník naučný. Reprint. Praha 2002.
Paichl,P.: Dějiny zubní medicíny.Praha 2000.
Pollak, K.: Medicína dávných civilizací. Praha 1973.
Porter, R.: Dějiny medicíny od starověku po současnost. Praha 2015.
Rooney, A.: Příběh medicíny. Praha 2017.
Schott, H.: Kronika medicíny. Praha 1994.
Šedý, J.: Zubař – nejlepší přítel člověka. Praha 20014.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).