Hlavní navigace

Drogy se dávaly dětem i těhotným ženám

Autor: Smithsonianmag.com, podle licence: Public domain
Taťána Kročková

Zajímá vás, jakým způsobem se léčili naši předkové? Co používali třeba na obyčejnou horečku, revmatické bolesti nebo kašel? Samozřejmě že drogy. Celé období romantismu je totiž nasáklé opiem. Které přípravky byly tehdy v módě?

Doba čtení: 4 minuty

Doverův prášek, laudanum, antimon, kalomel, opium. Běžná výbava brašny lékaře z 18. století. Začíná se také objevovat mnohem zdravější a užitečnější lék – prášek z kůry vrby bílé (Salix alba), předchůdce pozdějšího aspirinu.

Místo paralenu opium

Léky se nešetřilo ani v minulosti. Jakmile někoho někde jen píchlo či se mu udělalo slabo, hned se ordinovaly nejrůznější přípravky. A že to byly opravdové lahůdky! Mnohem více škodily, než pomáhaly, a často vyvolávaly závislost. Převážnou většinu jejich obsahu totiž tvořilo opium. Hojně využívané laudanum nebylo nic jiného než alkoholový roztok opia, který poprvé pod tímto názvem použil švýcarský lékař a alchymista Paracelsus (1493–1541). Jeho elixír obsahoval i další zázračné příměsi, například blín černý (Hyoscyamus niger), drcenou perleť, korály, jantar, pižmo, jelení srdce, roh jednorožce (obvykle se jednalo o roh narvala) či výtažek z hovězích střev.

O nějakou dobu později se laudanu věnoval anglický lékař Thomas Sydenham (1624 –1689), který začal svou opiovou tinkturu, kterou tvořil pouze roztok alkoholu a opia, doporučovat na nejrůznější zdravotní potíže. Laudanum se užívalo skutečně na kde co, bralo se nejen jako antipyretikum, analgetikum a sedativum, ale i proti průjmu nebo kašli, při menstruačních bolestech, proti ženské hysterii nebo na uklidnění dětí. Roztok obsahoval veškeré opiové alkaloidy, včetně kodeinu, který potlačoval kašel.


Autor: Depositphotos.com

Hojně využívané laudanum nebylo nic jiného než alkoholový roztok opia. Užívalo se na kde co, třeba k uklidnění dětí.

Laudanum se zcela běžně dávalo malým dětem nebo psychicky rozrušeným ženám, přičemž nikdo neřešil, zda jsou zrovna těhotné, či nikoliv. V lékárnách se nabízely všelijaké zázračné elixíry obsahující alkohol, opium a různé byliny, do laudana se často přidávalo koření, například šafrán, skořice a hřebíček. Prodejnost byla rozhodně zaručena. Od konce 19. století ale na lahvičkách nechybělo jisté varování. Opium bylo přesto snadno dostupné až do roku 1919, kdy Británie konečně zakázala jeho produkci a vývoz a o dalších devět let později i konzumaci.

Pirát léčil rtutí a halucinogeny

Opium obsahoval také proslulý Doverův prášek, o jehož výrobu se zasloužil anglický lékař a pozdější pirát Thomas Dover (1660–1742). Při svých plavbách léčil celou posádku, nezřídka chemickými jedy, například ředěnou kyselinou sírovou nebo rtutí, která se osvědčila jako lék na syfilis.

Galerie: Syfilis: To není „nemoc z lásky“

Prášek proti horečce, bolesti, dně, revmatismu a kašli však nemá konkurenci. Kromě opia obsahuje kořen brazilské halucinogenní rostliny hlavěnky dávivé (Carapichea ipecacuanha), ledek, vinný kámen a lékořici. Doverův prášek se bez skrupulí dával také dětem.

Chemické sloučeniny a kovy patřily mezi běžné léky. Například antimon se používal jednak k barvení obočí a řas, ale také jako dávidlo v podobě vína, které se nějakou dobu nechalo v antimonovém poháru. Další specialitou byly věčné kuličky, které se polykaly a měly za úkol v útrobách působit léčebně. Protože však nedocházelo k jejich rozkladu během trávení, vycházely ve svém nezměněném stavu spolu se stolicí a následně se opakovaně užívaly. Dalším zajímavým prostředkem byl chlorid rtuťný zvaný kalomel, který působil jako účinné projímadlo.

Nebezpečný aspirin

Prvotním příznakem řady onemocnění je horečka. Bývá spojena s bolestí kloubů a svalů, celkovou schváceností a zimnicí. Proti těmto stavům se velice osvědčil prášek z vrbové kůry, který byl znám už od starověku. V roce 1763 jej podal anglický reverend Edmund Stone asi padesáti nemocným lidem. Uspokojivé výsledky pak předložil Královské lékařské společnosti. Účinná látka s názvem salicin, odvozeným od latinského názvu vrby salix, byla extrahována přibližně o sedmdesát let později, avšak ne zcela bez vedlejších účinků. Koncem 19. století pak byla synteticky vytvořena kyselina acetylsalicylová, kterou dnes známe pod názvem aspirin. Má již mnohem méně nežádoucích účinků, ale pro svou kyselost může dráždit žaludek. Zatímco ještě před třiceti lety se aspirinem léčila každá dětská viróza, dnes je tento lék považován za rizikový.

Galerie: Aspirin: Stará pilulka s novým účinkem

Nedoporučuje se osobám se žaludečními či dvanácterníkovými vředy, dále dětem, a to až do patnácti let, protože může způsobovat nebezpečný Reyův syndrom. U některých lidí aspirin vyvolává nevolnost, závratě a těžké alergické reakce. Alergici a astmatici by se mu tedy měli raději vyhnout. Nesmí se vůbec užívat v době těhotenství. A například pro kočky je smrtelný. Pomoci však může nejen při horečce, zánětlivých onemocněních a revmatismu, ale i jako prevence rizika kardiovaskulárních chorob, zejména infarktu.

Kvůli riziku vedlejších účinků bývá nahrazován antipyretikem a analgetikem, které se nazývá paracetamol. Bohužel však na rozdíl od kyseliny acetylsalicylové nemá protizánětlivé účinky. O jeho případném nebezpečí prozatím nevíme, bezpečně se podává i kojencům. A prý má dokonce i schopnost potlačovat emoce…

Antirevmatikum z pouště

Kromě salicylátů se od pradávna na horečku, zimnice a těžké infekční stavy využíval prášek získávaný z kůry chininovníku, kterému se také říkalo jezuitský prášek. Osvědčil se zejména při léčbě malárie. Je známý už od starověku a propagoval jej třeba i výše zmíněný lékař Sydenham. Dnes se ale v žádném případě nedoporučuje těhotným a kojícím ženám, ani osobám s kardiovaskulárními chorobami, protože ovlivňuje činnost srdce.

Z přírodních prostředků, které u nás běžně nerostou, může být zajímavostí Čertovo kopyto neboli čertův dráp či spár – harpagofyt ležatý (Harpagophytum procumbens). Jedná se o africký sukulent, který se vyskytuje na okraji pouště, tradičně používaný domorodci k léčbě horečky, revmatismu, bolestí kloubů, páteře, svalů i trávicích poruch. Harpagofyt má analgetické, antipyretické a silně protizánětlivé účinky. Působí obdobně jako vrbová kůra nebo chinin. Užívá se prášek z kořene a oblíbený je hlavně u sportovců.