Hlavní navigace

Dětství není nejšťastnější období života, říká psycholožka. Tlak na dokonalost je ohromný

 Autor: Depositphotos.com
ROZHOVOR – „Neopič se po ostatních! Nedrž ty diety! Brambůrky nejsou zdravé, nejez je!” Většina rodičů se možná právě slyší. Pozice „vychovatelů” teenagerů není jednoduchá. A alarmující jsou fakta o dnešní mládeži, její sebeúctě a sebevědomí.
Tereza Víchová 20. 7. 2020
Doba čtení: 9 minut

Sdílet

Barbora Blažková je psycholožka, která mimo jiné v rámci Projektu sebedůvěry Dove pracuje s dospívajícími ve školách. Řeší s nimi sebedůvěru, sebeúctu, vztah k vlastnímu tělu, ošidnost sociálních sítí. Třeba u dívek závisí podle průzkumu společnosti Dove až ze 75 % pocit, zda jsou šťastné, na spokojenosti s vlastním tělem. Přitom více než polovina s ním spokojená není. Psycholožka má jasný názor na často opakovanou tezi, že dětství je nejšťastnější období života a děti přece „nemají žádné starosti“: „Není to tak,“ říká jednoznačně. A my rodiče jim s dospíváním můžeme hodně pomoci (a naopak).

Dětství by přece mělo být bezstarostné a šťastné období.

Nedávno jsem četla skvělou knížku Průvodce stresem pro náctileté. Mluví se v ní právě o tom, že dospívající děti mají před sebou řadu náročných vývojových úkolů. Zároveň se musí pohybovat v prostředí od-do, tedy ve škole, hodně často. Když si dospělý řekne, že mu nějak nesedl kolektiv v práci, třeba ji vymění. Dítě si ale třídu ve škole nevybírá, natož aby několikrát měnilo školu. A k tomu přichází doba, kdy hledá vztah k sobě i ke světu. Řeší, kým chce být – a to všechno skrz vrstevníky a zpětnou vazbu od nich.

To mě skoro děsí, jaká je tu závislost na mínění ostatních a „stáda“.

Je velmi tenká hranice mezi tím, že je někdo přijímaný jako „něčím výjimečný“, anebo „divný“. Typicky to bývají děti třeba nadané nebo hodně chytré, jakkoliv „nestandardní“ – třeba postižené. A také děti, které vynikají v nějakém sportu, nebo děti se syndromem ADHD. Kolektiv je nepřijímá, ony se pak snaží přizpůsobit, napasovat se do nějaké role. Ostatní ale vnímají, že tlačí na pilu, a třeba je ještě odsoudí, že se „vtírají“.

Galerie: Semináře ve školách pro rodiče dospívajících dětí

Velký tlak je obecně na to, jak vypadáme a jak žijeme. I Dove v rámci svého projektu zjistil alarmující fakta o tom, jak děti řeší své tělo. Mohou rodiče nějak pomoci a působit třeba jako prevence psychických potíží, nebo dokonce poruch příjmu potravy?

Nedávno mě navštívila maminka s dvěma dcerami. Obě veselé, sportující, ale trochu při těle. Maminka si nevěděla rady, jak se s holkami bavit o jídle, postavě, vzhledu, váze… všimla si, že si z nich spolužáci i utahují. A obě ty dívky byly absolutně v pohodě, vědomé si toho, že sportují, ale mají rády jídlo. Že nejsou nejštíhlejší, jim nijak nevadilo. Věděly i to, že si z nich spolužák dělá legraci. Ale pak mi něco prozradily na maminku.

A to?

Že se chystá svatba v rodině a ona se vsadila, že do termínu zhubne patnáct kilo. Vlastně se dcery chovaly netypicky, protože děti obvykle kopírují to, co děláme my. Většina žen mluví o svém vzhledu kriticky: „Měla bych zhubnout … dnes mám hrozné vlasy“. Ale stejně působí i věta: „Ty vypadáš skvěle, ty jsi zhubla, vid?“ Děti slyší, čemu věnují rodiče přehnanou pozornost. Tělo a jeho vzhled je tedy důležitá věc.


Archiv Barbory Blažkové

Za minutu změní kompletně svůj vzhled na fotce díky filtru. Přesto mají dívky pocity deprese, když hodiny sledují Instagram a jeho zkreslenou realitu,“ říká Barbora Blažková

Jak ale mluvit o jídle „zdravě“? 

Říct si, o co nám vlastně jde. Aby dítě spokojeně žilo. Je to stejně jako se známkami: každý rodič řekne, že mu na nich nezáleží. Ale málokterý se tak chová. Můžeme o jídle mluvit třeba tak, že po nějaké dobrém kvalitním jídle jsme měli spoustu energie, dobře se nám spalo. A naopak, jak jsme třeba unavení, když se přejíme. Jídlo je prostředek, jak si užít život a fungovat ve svých aktivitách.

Kde se vlastně cestou k dospívání stane, že děti začnou tolik řešit svůj vzhled a tělo? Od dob, kdy je jim úplně jedno, jak vypadají, se jejich pozornost přesune téměř výhradně před zrcadlo.

A také k porovnávání se mezi sebou a se sociálními sítěmi. Porovnávat se s vrstevníky je ale v pořádku. Děti trénují všímavost a empatii. Vyrůstají z toho egoistického období, kdy rodiče jsou tu výhradně pro uspokojení jejich potřeb, to je u miminek a malých dětí normální. Postupně je začne zajímat, jak to, co dělají, ovlivňuje druhé, a naopak. To z nich dělá sociální tvory. Ale pak je třeba říct B. Tlak na ně a dokonalost je ohromný.

Alarmující čísla o vztahu dospívajících ke svému tělu

  • Značka Dove se dlouhodobě věnuje ženské sebedůvěře a spokojenosti žen se sebou samými.
  • V posledním výzkumu se Dove dotazoval 5165 dívek z celého světa, do jaké míry jsou spokojené samy se sebou a jak vnímání vlastního těla ovlivňuje kvalitu jejich života. 
  • Až ze 75 % závisí pocit, zda jsou dívky šťastné, na spokojenosti s vlastním tělem – více než polovině, tj. 54 % dotazovaných se vlastní tělo nelíbí. 
  • Nespokojenost dokáže přerůst do takové míry, že dívky omezuje v budování sociálních kontaktů, či dokonce vede ke zdravotním rizikům. 
  • 8 z 10 dívek nespokojených s vlastním tělem se přiznalo, že se kvůli svému vzezření vyhýbá společenským aktivitám, nebo dokonce vystoupilo z kroužku, ve kterém bylo zvyklé působit. 
  • Alarmující je také zjištění, že 7 z 10 dívek nespokojených s vlastní postavou se vyhýbá návštěvě lékaře nebo omezuje konzumaci jídla. 
  • Stále narůstá počet mladých lidí s poruchami příjmu potravy. První zkušenosti s dietami děti získávají už v 8 letech.
  • Tipy, jak komunikovat s dospívající dcerou o možných problémech, které ji trápí, jsou volně ke stažení zde.

Máte na mysli vliv sociálních sítí a jejich nereálného světa?

Dříve byla televize a časopisy. Tušili jsme, že jsou na fotkách lidé „upravení“. Ale dnes je pohled na realitu zkreslený nonstop. Média děti stresují – všude kolem jsou všichni šťastní, rozesmátí, vědí, co se životem. A já jediný jsem doma sám a nudím se? K tomu mám pupínky na tváři, hrozné vlasy? Když „norma“ je úplně jiná? Děláme s dětmi ve školách zajímavý pokus třeba s fotkami. Udělají si společné selfíčko a dostanou přesně minutu na to, aby fotku upravily.

Co se děje potom?

Během minuty jsou všichni schopní úplně změnit svůj vzhled na té fotce v docela obyčejném mobilu. Všichni ty filtry znají. Takže sice vědí, jaká je realita, ale když pak doma tráví hodiny na Instagramu, nechají se bombardovat tím, že oni jediní určitě sedí doma a všichni ostatní na fotkách jsou krásní a někde se baví. Existuje přímá úměra mezi množstvím času stráveném na sociální síti a následnou mírou depresivních projevů. A holky nám na to řeknou, že to pro ně není žádné překvapení.

Galerie: Chtějí být jako Ken a Barbie. Končí jako trosky

Extrémně se porovnávat s ostatními znamená i touhu zapadnout do party. Sama vídám děti, které si o polední přestávce nosí z obchodu to samé: chipsy a energetické nápoje. Jak s tímhle bojovat, když chceme, aby žily zdravě?

Ano, mechanismus je pořád stejný: chci patřit ke skupině. Pak je na rodičích, zda jim právě tenhle projev vadí hodně. Když ano, máme tendenci reagovat třeba takto: „To se musíš opičit? Kdyby všichni šli a skočili z okna, uděláš to taky?“

Jako bych se slyšela… co to s dítětem udělá?

Dítě nejspíš slyší, že pro rodiče není dostatečně svébytné a nemá svůj názor. Buď se naštve, nebo rodičovské lamentování vyslechne a za rohem si všechno udělá po svém. Když ale řekneme třeba: „Mám obavy, že tohle je hodně nezdravé jídlo a do budoucna by mohlo mít vliv na tvoje zdraví, je nějaká jiná alternativa?“ tak dítě zaznamená, že o něj má rodič obavy, a určitě bude přístupnější diskuzi. To je možná taková první pomoc.

Hodně zpozorníme určitě i ve chvílích, kdy především dívky začínají řešit svoje tělo.

Naše reakce bývá podobná, jako v případě situace „chipsy by se jíst neměly“. Řekneme něco ve smyslu: „Neměla bys bláznit s dietami, neměla bys tolik řešit, jak vypadáš.“ Co ale chceme? Aby se té naší dívce hezky žilo. Slyšíme tedy dobře, že není spokojená se svým tělem? Řeší ho příliš? Třeba máma může klidně vzpomenout, že to dělala taky, použít vlastní zkušenost. Povídat si o tom, že jídlo je prostředek k tomu, abychom žili a cítili se dobře. Není správnou cestou říct: „Jsi přece krásná taková, jaká jsi,“ i když v případě rodičů je to samozřejmě pravda. Ale řešit, co a proč se dívce nelíbí, co pro ni můžeme udělat, aby byla spokojená, ale nebylo to proti jejímu zdraví.

Čísla z průzkumu jsou ale alarmující, dospívající dívky nejsou se svým tělem spokojené. Kdy doma zpozornět, že by se mohl blížit problém třeba s poruchou příjmu potravy?

Dobrým indikátorem jakéhokoliv psychického problému je, že se změní chování dítěte bez zjevné příčiny a tato změna trvá delší dobu. Třeba z dříve veselého dítěte se stane dítě uzavřené, podrážděné. V případě poruch příjmu potravy můžeme pozorovat nápadné výkyvy v hmotnosti, dítě nejí vůbec nebo velmi málo během rodinných obědů a večeří, případně často od jídla odbíhá. V pořádku není ani záchvatovité či noční přejídání. Ale je to těžké, dětí se týká i ortorexie. Navíc podrážděnost může být i jen součástí normálního dospívání.

Dívky chtějí měnit především postavu

  • Kristýna Dolejšová, autorka projektu Za normální holky a současně ambasadorka Projektu sebedůvěry Dove, vytvořila dotazník, kterého se zúčastnilo 4781 českých a slovenských dívek různých věkových kategorií.
  • 67,7 % dotázaných v něm tvrdí, že se sebou nejsou spokojené, a 7,7 % dokonce tvrdí, že nesnáší to, jak vypadají. 
  • V dotazníku padla také otázka: „Je něco, co bys na sobě změnila? Pokud ano, tak co a proč?“ Ze všech dotazovaných by méně než 30 dívek zapracovalo na osobním rozvoji či svých vlastnostech. Zbývající odpovědi se týkaly výhradně korekce své postavy. 
  • Drtivých 56,1 % dotazovaných odpovědělo, že někdy v životě trpělo poruchou příjmu potravy, odmítáním jídla, depresí ze svého vzhledu, či dokonce sebepoškozováním.

Kdo se často dostává k vám do praxe?

Třeba děti, které nechtějí chodit do školy. Mívají bolesti břicha, hlavy, pocity na zvracení. Necítí se dobře v kolektivu, obvykle ale ani rodinná situace nebývá moc dobrá.

KL20

Rodinné zázemí je tak zřejmě pořád základem pro všechno další. Kde hrají rodiče klíčovou roli?

V budování sebevědomí a sebeúcty. Sebevědomí vlastně znamená, jak se mám já ve vztahu k okolí – zda jsem na něco dobrá, v něčem úspěšná. Třeba ve škole, sportu, nebo umím dobře naslouchat a jsem kamarádská. Sebeúcta je běh občas na celý život. Jak se uznávám já jako člověk, jakou mám hodnotu a za co si sám sebe vážím. Víc než to, co dětem říkáme, ale vnímají to, jak žijeme. Z toho se jim tvoří hodnotový systém.


Mgr. Barbora Blažková

Psycholožka, garantka Projektu sebedůvěry Dove, kde vede workshopy s teenagery ve věku 11–15 let i s rodiči. Zabývá se psychoterapií a koučováním, pracuje jako dětský psycholog a terapeut ve Středisku pro ohrožené děti ROSA, spolupracuje s poradnou Akademie rodičovství.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).