Hlavní navigace

Děti v registrovaném partnerství: děti druhé kategorie

Tomáš Novák

Podle aktuálních odhadů žije zhruba patnáct set dětí v soužití dospělých v registrovaném partnerství. Děti jsou v tomto modelu bez vlastního přičinění. Cesty, jak se v daném registrovaném vztahu ocitly, bývají dosti klikaté. Výsledkem je 1500 dětí mezi mlýnskými kameny.

Doba čtení: 5 minut

Dávno, opravdu dávno již tomu. Bylo to v minulém století, v časech vlády jedné strany dbající na „klid pro práci“. Redaktorka brněnského rozhlasu Marcela Antošová mi tehdy řekla, že existuje jediné téma, jež vyvolá velkou posluchačskou odezvu a vášnivý spor. Navíc u cenzury nenarazí. Zaujalo mne to a byl jsem – jak se říká – jedno velké ucho. Pak redaktorka dodala: „Je to téma: pes ve městě a nedbalý, nebo dokonce žádný úklid nepříjemných pozůstatků po jeho venčení.“ Dnes je ve všem všechno jinak. Nicméně i v současnosti existuje téma, jež s pravděpodobností zvanou jistota vyvolá živou posluchačskou i čtenářskou odezvu. Je to problém manželství homosexuálů a spor o to, zda mohou řádně vychovávat děti, nebo ne.

Když jsem nedávno psal článek Narodil se chlapeček, jen mu chybí zvoneček o sexuálních komplexech a jejich vzniku, opravdu jsem na zmíněné, poněkud třaskavé téma nemyslel. Do oněch sfér mne zavedl až čtenářský ohlas: „Zajímal by mne názor autora na komplexy dítěte vychovávaného v registrovaných partnerstvích, muž–muž, žena–žena. Podle zde uvedených teorií, kde se počítá s rolí matky-ženy a otce-muže, by to fungovat nemohlo. Je tedy takové dítě zakomplexované více, nebo méně? A jaké teorie tedy platí pro takové případy? Jaký je vůbec pohled psychologa a souhlasí s tím, aby takové páry mohly mít děti?“ psal čtenář.

Odpověděl jsem, připouštím, poněkud šalamounsky: „Jde o velmi citlivé záležitosti, jež se dotýkají mnoha aspektů od etiky přes extravaganci až třeba po ekonomii. Podstatné je, že doposud nejsou dostupné relevantní dlouhodobé zkušenosti s vývojem podobných vztahů. Při úvahách o tom, zda s nimi souhlasit, nebo ne, býváme až příliš ovlivněni emocemi. Napadá mne v této souvislosti výrok papeže Františka: Kdo jsem já, abych je soudil.“

Cesta do pekel?

Vysloužil jsem si oprávněnou glosu tazatele: „… ruku na srdce, ale očekával jsem odpověď a názor. Bohužel, odpověď je více než vyhýbavá a názor = 0. Ale pochopil jsem, že se jedná o velký experiment, a to hlavně na dětech, navíc s prognózou, že to nejspíš dopadne špatně. V této ‚požehnané době‘ se ani nedivím autorovi, že raději názor nemá, protože proč si zadělávat na problémy a nechat se obviňovat z homofobie. Jenom mám takový divný pocit, že tolerance k výchově dětí homosexuálními dvojicemi je cesta do pekel.“

Na peklo nevěřím. Přesněji může být jen v nás. Stěží mohu být podezírán jak z homofobie, tak i z homoaktivismu. Trvám na tom, že za současného stavu vědeckého poznání je nemožné najít v daných otázkách shodu mezi výzkumnými studiemi. Spíše se zdá, jako by v oněch sférách převážně bádaly „děti kapitána Granta“. Těm jaksi nezbývá než jednat v souladu s příslovím „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. Navíc – jak známo – když dva dělají totéž, nemusí to být totéž.

Mohou existovat dvojice stejného pohlaví, v jejichž příbytku je takříkajíc perverzní sexuální dusno. Samozřejmě mohou být i páry – ať již homo, nebo heterosexuální – kde je tabu sebemenší náznak erotiky. Kvůli celosvětovému výzkumu časopisu Reader's Digest z roku 2003 se musíme smířit s tím, že Češi nejsou světovou jedničkou v obcházení pravidel, zásad a zákonů. Nicméně prý patříme spolu s Ukrajinci, Armény, Italy z jihu, Indy, Filipínci, některými arabskými národy, některými obyvateli Afriky a Oceánie v tomto směru mezi světovou elitu. A to ještě ke všemu zákon do ložnice obvykle nevidí.

V zájmu dítěte

Vždy se mi líbilo heslo, jež měl za své (snad jako jediné z dobové, velmi obsáhlé nabídky) profesor Zdeněk Matějček (1922–2004). Zní: „Zájem dítěte především.“

Zadržte prosím, pokud mi hodláte v této souvislosti sdělit, že pravým a jediným zájmem dítěte je žít v rodině založené heterosexuálním mužem a obdobně orientovanou ženou. Píši o něčem jiném, již existujícím, a to bez ohledu na naše názory. Aktuálně se odhaduje, že zhruba patnáct set dítek žije v soužití dospělých realizovaném v rámci svazku osob stejného pohlaví. Dospělí tam nejsou tzv. na psí knížku. Žijí v registrovaném partnerství. Děti jsou v tomto modelu bez vlastního přičinění. Cesty, jak se v daném registrovaném vztahu ocitly, bývají dosti klikaté. Sociální okolí jim to rozhodně nemusí usnadňovat. Spíše naopak. Přinejmenším klade poněkud stresující dotazy.

Ať si myslíme o registrovaných partnerstvích cokoliv, děti, jež se v nich ocitly, zaslouží ochranu a pomoc stejně jako jejich vrstevníci.

Ať již homo, nebo hetero, ať již sezdaná, nebo nesezdaná – láska není stálá. Děti bývají až příliš často konfrontovány s rozvodem, rozpadem, rozchodem, odchodem – je jedno, jak to nazveme. Mimochodem typická dětská reakce na zmíněné jevy je tzv. intropunitivní – dítka mají sklon z toho, co se děje, obviňovat samy sebe.

Děti tu za nic nemohou

Výživné, tzv. styk s odcházejícím, či nárok na dědictví jim chmury, nebo dokonce jizvy na duši nezažene. Přece jen je to alespoň něco. Dejme tomu, že jde o jakési záchranné lano. Registrované partnerství nic podobného nenabízí. Možná vás právě napadá, že kdo si hraje s ohněm, musí počítat i se spáleninou. Popsané možná považujete za oprávněný důsledek protivení se dávnému řádu.

Leč pozor – děti tu za nic nemohou. Nikdo se jich neptal, samy si tuto situaci nevybraly. Dovolím si zkušenosti s heterosexuálními páry ve srovnatelných podmínkách přenést do homo komunity. Je jisté, že za určitých okolností dokáží být jak muži, tak i ženy nelítostní. Na otázku „A co děti?“ odpovídají bez ohledu na zájmy juniorů.

Vitalia_narozeniny

Podobné úvahy již dokonce dorazily mezi zákonodárce. Zřejmě je prozatím nepovažují za hodné akutní pozornosti. Ať si myslíme o registrovaných partnerstvích cokoliv, děti, jež se v nich ocitly, zaslouží ochranu a pomoc stejně jako jejich vrstevníci. Lze parafrázovat již citovaný výrok papeže Františka: „Kdo jsme my, abychom jim takovou ochranu i pomoc neposkytli.“

Začal jsem vzpomínkou na časy, kdy si lidé byli sice rovni, ale někteří bývali rovnější. Existovali i občané „druhé kategorie“. Dnes bychom „kategorizovat děti“ zcela jistě neměli.