Hlavní navigace

Co nás čeká teď? Trauma návratu „do normálu“

Autor: Depositphotos.com
KOMENTÁŘ – Překonání závažného stresového období přináší zprvu úlevu a krátkodobý pocit štěstí. Pak se vše mění. Značná část národa prožila či prožívá situaci, jež může vyvolat podmínky pro vznik psychického onemocnění – posttraumatické stresové poruchy. Nastal čas nasadit si „virtuální roušku“ zabraňující projevovat výkyvy své nálady na okolí.
Tomáš Novák
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Teď, když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela… Verš z písničky provázel generaci nadšenou svobodou po ukončení druhé světové války. Čas ukázal, že vše bylo složitější. Překonání obtížné překážky bývá považováno za mezník – od toho okamžiku bude „svět jako květ“. Ne nadarmo se v pohádkách píše: „A pak již žili šťastně až do smrti…“
Realita se od pohádek liší.

Zvláštní představa Reflexu o českém snu

Překonání závažného stresového období přináší úlevu a krátkodobý pocit štěstí. Jak také jinak? „Trvale šťastný může být jen imbecil,“ dí však jeden z reálných bonmotů populárního psychiatra Miroslava Plzáka. Poté dochází k vystřízlivění, přesnějšímu pohledu na situaci a její úskalí, únava a doznívání těžkých chvil. Názor, že lidé se z toho, co prožili, poučí, napraví své chyby a prozřou, je srovnatelný s dalším písňovým textem: „Rozsvítíme slunce štěstí, pro každého bude hřát. Poručíme větru dešti…“

Bohumil Pečinka v časopise Reflex rozdělil českou populaci v čase panování viru do tří skupin:

První třetina mají být „přepracovaní“. Nebýt jejich nasazení, společnost by se už úplně zastavila.

Druhá třetina, „lidé se zákazem činnosti“, hledají nové možnosti, jak ekonomicky přežít.

Třetí třetina jsou home office nebo dovolenkáři pro překážku v práci. Novinář o nich tvrdí, že „prožívají český sen“.

Nelze vyloučit, že ono dělení se uchytí a třeba jej převezme i zahraniční rozhlas; konkrétně by bylo vhodné nabídnout ho chvalně známému Radiu Jerevan. V zásadě na tom něco je, ale… Přinejmenším opomíjí ekonomicky sice vcelku zajištěnou, leč mnohdy „na samotku“ uvrženou rozsáhlou skupinu seniorů. Kardiochirurg Jan Pirk – mimochodem senior, jenž úspěšně koronavirus překonal – na Aktuálně.cz konstatoval: „Vyděsili jsme dva miliony seniorů, že umřou…“

Navíc nazývat „českým snem“ pobyt v průměrném bytě s dejme tomu dvěma dětmi (nejlépe poněkud instabilními) vzdělávajícími se online, a k tomu ještě vykonávat home office, je málem srovnatelné se současným koronavirovým „americkým snem“ obyvatel nejmenovaného tamního velkoměsta.

Trápení nešlechtí. Naopak

Lidová tvořivost odráží realitu namátkou dotazem (třeba výše zmíněnému rádiu): „Myslíte si, že uvrhnout manžela a manželku do společné karantény je cesta ke snížení počtu obětí koronaviru?“

Nebo jinak: „Manželka se ptá muže: ‚Když jsme teď byli měsíc stále spolu, nenapadlo tě někdy slovo rozvod?‘ Manžel na to: ‚Ne, to mne napadalo… Často mi přijde na mysl jen slovo vražda‘.“

Stejný pramen nabízí i jemnější specifikaci mimořádných dnů: „Oznámení krizového štábu: Na základě usnesení vlády České republiky je s okamžitou platností každý občan povinen vždy v devět hodin ráno vyměnit noční pyžamo za denní, a naopak ve dvaadvacet hodin pak vyměnit denní pyžamo za noční.“

Suma sumárum – nemáme to lehké. „Častá teze, že trápení šlechtí, je předsudek. A co nešlechtí zcela určitě, je nejistota,“ opět citát, a to filosofky a religionistky pražské University Karlovy Terezy Matějčkové.

Značná část národa prožila či prožívá dlouhodobou situaci, jež může vyvolat podmínky pro vznik psychického onemocnění, tzv. posttraumatické stresové poruchy. Ta bývá někdy nazývána i jako posttraumatický stresový syndrom (užívá se zkratka PTSD), synonymum je reakce na závažný stres. V platné Mezinárodní klasifikaci nemocí jde o skupinu F43. Jde o reakce na traumatické události poté, co proběhly.

Prožili jsme trauma, reakce teprve přichází

Zmíněná posttraumatická stresová porucha se – pro představu – objevuje u zhruba třiceti procent lidí, kteří prožili živelnou katastrofu. Zhruba každý dvacátý takto reaguje na rozpad rodiny rozvodem, který sám neinicioval. Poněkud častější je výskyt u žen než u mužů.

Postižený se k tomu, co prožil, opakovaně vrací. Děje se tak v myšlenkách, ale i ve snech. Stává se, že reaguje velmi úzkostně na místa i situace spojené s tím, co špatného prožil. Podle zmíněné mezinárodní klasifikace nemocí jde o psychickou poruchu, vznikající po obvykle neočekávaných, život či osobní integritu ohrožujících událostech. Může jít o těžká fyzická i psychická traumata. V moderním pojetí se do onoho rámce mohou zařadit i subjektivně nesnesitelné události v mezilidských a sociálních vztazích. Tj. namátkou od rozvodu po nezaměstnanost.

Podmínkou není osobní prožitek. Situace může těžce dopadnout i na jeho blízké. Dotyčný může být hrozným zážitkům dokonce pouze přítomen jen jako svědek.

Choroba se často projevuje poruchami spánku, soustředění včetně výpadků paměti nebo úlekovými reakcemi. Současně s PTSD se může vyskytovat i deprese, generalizovaná úzkostná porucha, různé fobie i vznik závislosti na alkoholu i jiných návykových látkách. Častější bývá spíše apatie, ale může se objevit i opačná hyperaktivita. Mizí, nebo se alespoň obtížněji objevují kladné emoce. Může nastat i sebeobviňování i jeho projekce ve zveličení chyb druhých v duchu „podle sebe soudím tebe“.

Úzkost a napětí vedou k podrážděnosti. Očekávání ohrožení nepřeje bezproblémovému přijetí nových zážitků. Nečekané a nové spíše vyvádí z míry. Takto postižení bývají hádavější, „než je v kraji zvykem“.

Po válce hůř než na frontě

„Freude, Freude, vždycky na tě dojde…“ platí i tentokrát. Zakladatel psychoanalýzy sice o posttraumatické stresové poruše nehovořil. Zřejmě jako první se však jejími projevy zabýval v souvislosti s neurotickými a depresivními stavy demobilizovaných c. k. vojáků. Šlo o muže, kteří světovou válku přežili bez závažného zranění. Po válce se mnozí dle svých slov cítili hůř než na frontě. Sigmund Freud odmítl neurologickou hypotézu o „lehkých mozkových dysfunkcích“ v důsledku různých, sice drobných, leč v součtu ne nevýznamných otřesů po pádech, různých úderech nebo nedalekém výbuchu. Nesouhlasil ani s kolegy, kteří v popsaném stavu viděli návrat kdysi v dětství prožité neurózy.

Tvrdil, že jde o dozvuky bezprostředního ohrožení života v průběhu bojů. Na jeho slova došlo při řešení psychických problémů amerických vojáků po návratu z války v Koreji i ve Vietnamu. Obdobné výsledky přinesl válečný pobyt v Afghánistánu. Také přeživší holocaustu vykazovali příznaky tohoto typu. Z vojáků prošlých výše zmíněnými válkami PTSD trpělo zhruba pět procent, ale z těch, jež byli ve válce zraněni, byla postižena zhruba třetina.

tipli

Budoucnost nám ukáže…

…zcela jistě nejen ekonomické problémy. Očekávat lze i negativní dopad na nezanedbatelnou skupinu lidí. Určitě mezi nimi budou i ti, jimž se tzv. nic nestalo a zdánlivě nemají ke stresovým posttraumatům důvod. Mohu mezi ně patřit já, vy, vaše partnerka či partner, děti, kolega, šéf. Stresová rozlada se mezi zmíněnými nemusí jen sečítat. Může se dokonce i (z)násobit.

Není tomu tak dávno, co jsme si ze dne na den zvykli nosit roušky. Ba dokonce je vyrobili svépomocí, aniž bychom čekali na čínské dodávky. Nastal čas nasadit si „virtuální roušku“ zabraňující projevovat výkyvy své nálady na okolí. Čekat s tím na definitivní konec epidemie nelze. Tuhle práci musíme zvládnout především sami, a to co nejdříve.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).